A pro věc lidských práv a menšin udělá hudebník stokrát víc, když se nastěhuje z vily v pražské Troji do chomutovské bídy. Na rozdíl od kupříkladu ministerstva financí stojí ministerstvo pro lidská práva mnohem víc na symbolech. (Byť v dnešních časech je i ministerstvo financí možná spíše symbolické.)
Naopak pokud by Kocáb výzvu chomutovské starostky odmítl, jako ministr by selhal na začátku kariéry. Je to něco podobného, jako když Miroslav Macek dal záhlavec Davidu Rathovi. Ten nejprv, šokován, chtěl opustit scénu. Pak si ve dvou třech vteřinách uvědomil jakožto profesionál, co by to pro něj znamenalo. Věčný cejch zbabělce. Na Macka se tedy, byť nijak vehementně, vrhl. Kariéra byla zachráněna.
Gesto v politice znamená často víc než vyplňování kolonek. Smysl má pro to například Martin Bursík. Chce zakázat igelitové tašky zadarmo. Je to ne kapka, ale krapínečka v moři takzvaného boje za životní prostředí. Ale vyvolá to živou polemiku, neboť nakupuje každý a každý si dokáže tašku představit. Bude-li Bursík snášet čísla o tom, kolik emisí ušetří odsíření té či oné elektrárny, kromě odborníků mu nebude naslouchat nikdo.
Michael Kocáb má příležitost Bursíka předjet o desítky koňských délek. Navíc mu skvělá šance spadla do klína jak hudební motiv, který se rozezní v hlavě. Internetový přenos z plesnivého bytu, ve kterém přechodně bydlí slavný hudebník, ministr a milionář v jedné osobě, získá popularitu nejen doma, ale patrně i v zahraničí. Pro Kocába může mít vedlejší efekt v dalších zakázkách pro jeho kapelu, až jednou doministruje.
Ale neironizujme: nejde o reality show. Spor o to, zda se většinová společnost provinila na zbídačelých lidech (většinou Romech), nebo se tito "neplatiči a výtržníci" proviňují na většinové společnosti, je jednou z největších bolestí po listopadu. V bídě a ghettech žijí nejméně desítky (spíše však stovky) tisíc lidí. Nejen oni sami, ale i mezinárodní organizace mluví o tom, že většina je do nesnesitelné hmotné i mravní nouze vehnala a teď pro ně dělá pramálo.
Ale ani ti, kdo se bojí posílat děti do školy, protože bydlí v sousedství "raubířů a lapků", nejsou žádní fouňové. Starostka Řápková stojí pochopitelně na jejich straně, když nabízí Kocábovi, aby si zkusil žít s takzvaně nepřizpůsobivými. I autorovi tohoto článku, pokud píše o tom, že zbídačelí lidé nemohou za svůj osud jen sami, docházejí mnohé dopisy od "slušných" s ústředním mottem: Zkuste si mezi nimi žít!
Není povinností ministra Kocába, aby to zkusil. Kdyby to však neudělal, promarnil by příležitost dát svému úřadu jiný než zdeúřední smysl. Místo toho, aby váhal, měl by nabídnout podobný "kšeft" paní Řápkové nebo komukoliv, kdo si myslí, že lidé ze sociálního dna jsou vším vinni.
Problém by byl v tom, že by se musela, slovy Jiřího Čunka, "trochu opálit", aby zakusila, že není jednoduché žít s tím, že se na vás okolí dopředu dívá jako na potenciálního zloděje a v lepším případě na člověka duševně pomalejšího.
To bude těžké. Možnost bydlet s chudinou, kterou má Michael Kocáb, je však reálná. Může tak skutečně pomoci řešit zdánlivě neřešitelný problém. A kdyby ne, aspoň bude podívaná. Show must go on!
