Zmocněnkyně Šimáčková se rozhodla škodit a za to skončí v pekle.

Aha. Odfiltrujte si kriminální činy (uvedené jako příklady) a dejte návod, jak se mají děti vychovat, aby z nich nebyly hysterický třeštidla ("já chci"). Když vezmu názory paní Zmocněné doslova, tak rodič má právo nebýt přetížen a vystresován svými potomky. Libovolného věku. Hloupost, jasně - jako ten článek.

Jde to, kdo si jak představuje bití. Jestliže dítě přestane lítat z chodníku do ulice teprve potom, co dostane rukou přes kalhoty na zadek, tak tomu neříkám bití.

Ta paní asi snědla něco hodně špatného.

Ufff, to je zas člověk na svém místě. Řečeno s klasikem, to máme za trest, že se nemodlíme...

Myslím si, že zmocněnec pro lidská práva by měl být člověk s hlubokou znalostí ústavních lidských práv, nikoliv aktivista s vyhraněnými názory, které nepodporuje většina společnosti.

... když tuto funkci má aktivistka ze strany Zelených, která zaváděla inkluzi ve školství: jak bude nestranně posuzovat právo dítěte na nejlepší vzdělání, na jaké má schopnosti, a jaké mu státní školství dokáže poskytnout?

Tak ona je paní od Zelených, to mnohé vysvětluje. Nikde jsem se také nedočetl, kolik že vychovala dětí, že chce radit a nařizovat, jak děti vychovávat.

Co se týče bití dětí, babička (je jí 91 let) řekla: "Děti se musí otce bát, ale to neznamená, že je má mlátit." Což přeloženo do dnešního jazyka znamená, že děti by měli otce respektovat a měl by tedy mít přirozenou autoritu. Její táta byl hodně prchlivý člověk. Měl jít před soud, protože v hospodě rozbil obraz Stalina.

Takže mě zajímalo, jak to fungovalo.A princip byl asi docela jednoduchý. Když dospělí mají k sobě vzájemný respekt, budou k nim mít respekt i děti, protože se učí pozorováním. Nevzpomíná si, že by otec někdy své dítě udeřil. S matkou se podporovali. Když jsem zmaturoval, babička řekla: "Teď máš svůj chléb". A i ostatní staří lidé se chovali ke mně uctivěji... protože jsem se mohl stát živitelem rodiny. Chovali se tak, jak to měli "zakódované" v hlavách z dávnějších dob, které oni zažili, ale já ne. Taky když jsme něco dělal lidmi ze Zakarpatí, neboli bývalé Podkarpatské Rusi viděl jsem rozdíly mezi tím, jak se chovají mezi sebou navzájem nebo i ke mně dle rodinného statutu. Když jsem jim instaloval počítač, přišli s vodkou, mně nalévali přednostně, ale i u zbytku byla jakási hierarchie, na což se jeden Ukrajinec stěžoval a nejstarší z nich mu to vysvětlil takhle:

1. On je ženatý, má děti a živí rodinu. Ty ne.

2. On byl v armádě, dokonce "desant" (byl jsem spojař, takže to nebyla docela pravda). Ty ses službě v armádě cíleně vyhýbal.

3. Dělá pro nás něco, co my nezvládneme a nic za to nechce. Ty to taky nezvládneš a za každou maličkost něco chceš.

4. Je taky našim hostem. Ty tady bydlíš a tvoje fňukání není projevem úcty k hostu.

Dalším pozůstatkem starých dob je soudržnost. Spolubydlící si všiml, že jsem byl pozván na narozeniny člověka, kterého jsem nikdy neviděl. Jenom proto, že jsem Rusín. Čili on se nějak o mé existenci musel dovědět. Doma nebo od jiných Rusínů. Později byl mým spolubydlícím jiný Rusín, se kterým se nikdo moc nemusel. My vevnitř fungujeme jako jakákoliv jiná komunita.

Byli jsme jako oheň a voda a tak jsme se dohodli na pravidlech. Máme přátelství, nepřátelství, sousedské i rodinné spory, mládež se občas popere atd. Navenek jsme však jednotní a podporujeme se. Tady mi napadá jiná věc. Rvačky (obvykle na vesnických zábavách) byly "výsadou" svobodných. Institut manželství ženaté chránil. Útok na otce rodiny byl prostě nepřípustný a měl by dlouhodobé nepříjemné následky pro útočníka už ze strany vlastní rodiny ale i komunity nezávisle na tom, jak by rvačka dopadla. A pro agresora by asi ani ta rvačka nedopadla nejlépe. To samé platilo i pro útoky manžela na svou ženu. Jednou jsem zažil, že jsem viděl ženu s monoklem a její příbuzní manželovi důrazně vysvětlili, že tohle se nedělá, zatímco jeho příbuzní se za něj styděli a nechali její rodině volnou ruku. Jednou jsme sledovali dokument o násilí žen na mužích. Prostě žena manžela mlátila. Moje se konstatovala, že pokud by něco takového zkusila, asi by pak létala jak pingpongový míček. Nemohl jsem se nezasmát. Řekl jsem, že možná by jí první rána vyšla, pokud by byl na její straně moment překvapení. Další už ne, prostě bych ji ruku chytil a jelikož bych byl touhle neznámou situací asi docela zaskočen, vzal bych si pauzu na přemýšlení, co teď.

Naše pověst mi pomohla i v armádě. "Slováci se bojí východňarů, východňaři Rusínů". Kapitán složil mojí jednotku s nejproblémověších vojáků - Rusíni a východňaři. Náš pokoj byl vzápětí vymalován, namontovali tam garnýže, zavěsili záclony a byla vypucována tak, že se všechno lesklo. Byla to jejich iniciativa, ne moje jako velitele. Obecně platilo, že jako velitel mám své vojáky chránit bez ohledu na národnost a oni mají povinnost chránit svého velitele. U Rusínů je specifická situace... když je velitelem Rusín a Rusíni dělají problémy, já je budu krýt před velením, ale vyžerou si to úplně jinak... přes své rodiny a komunitu, což je horší než 7 dní basy. Podrazy se neodpouští.

Další, co nic neumí. Tak aspoň rozdává rozumy.

Prý zmocněnkyně pro lidská práva. Jen další aktivistka napojena na státní cecík