Dnes máme v rukou další, "superpřesná" čísla o stavu země. Je to zvláštní příběh - utratili jsme dvě miliardy za čísla, která v podstatě už dávno známe. Vymíráme. Stárneme. Romové se nechtějí označit za Romy. Vysokoškolské vzdělání nemá ani devět ze sta. Těch, kdo "něco dělají", je méně než těch ostatních.
Nejzábavnější na naší kazuistice není ani tak diagnóza, jako svérázné léčebné postupy. Ano, ubývá nás. Ale od roku 1910 je ve zdejších krajích pořád v podstatě stejně lidí - lehce přes deset milionů. A představa socialistických léčitelů? Neradostné české počty vylepšíme plošnými přídavky a vyšším porodným!
Ekonomicky aktivních lidí je méně než dětí, důchodců a nezaměstnaných. A i v této "menší polovině" ještě značná část pobírá různé sociální dávky. Recept dnešní vlády? Posílit sociální stát! Kruciální informací je však změna ve věkových kohortách. Stárnutí, globální civilizační problém, k nám dorazilo v plné síle.
Zkusme se podívat na výsledky sčítání pozitivně: my, sprostá lůza, potřebujme nějak Jim, těm nahoře, říci, že mají na starosti i jiné věci, než jak vyhrát příští volby. Sčítání je pádný způsob. Tedy: pokud by hra zvaná cenzus přinesla ovoce ve SKUTEČNÉ důchodové reformě, stála by tisíckrát za to.
Pak bychom se mohli sčítat každý rok - třeba by časem i politici uznali, že třikrát tři je devět a že nejen s penzemi, ale i se vzděláním a zbytečnými dávkami je něco třeba udělat. Kdyby Miloš Zeman dnes nebyl expremiér, ale nenápadný prognostik, mohl by na adresu vlády napsat krásný článek. Tvrdá čísla z velkého cenzu jsou bezvadný argument.
