„Vím, že to bude znít banálně, ale Emil Boček měl takovou příjemnou, jednoduchou povahu. Tím nemyslím nic špatného, naopak,“ vzpomíná na řadu osobních setkání se slavným pilotem Jiří Rajlich. „Dovedl se rychle rozhodovat, nad věcmi nespekuloval. Právě tato povaha možná způsobila, že s námi zůstal až do stovky.“
A právě na oslavě stých narozenin 25. února 2023 se Rajlich s Bočkem viděl naposledy. „Je to tak, byl jsem letos na jeho stovkových narozeninách v arcibiskupském paláci. A byl na tom ještě fyzicky přiměřeně a duševně byl úplně čilý.“
Emil Boček v akci.
Závody, znárodnění, perzekuce
Historik v Rozstřelu podrobně přiblížil životní osudy Emila Bočka. Mimo jiné i to, že zůstal po válce u letectva jen krátce. „Poté demobilizoval, to bylo na počátku roku 1946. Skončila branná pohotovost státu, takže se mohl rozhodnout, kam půjde. Někteří piloti zůstali u vojenského letectva a bylo to i žádoucí, byla to nejzkušenější součást našeho letectva, ale mnozí odešli například k aeroliniím.“
„A pak byli tací jako Emil, kteří odešli do civilu. Emil byl šikovný, zařídil si motoservis, začal podnikat v Brně. Živnost si založil s kamarádem. Navíc, a to se málo ví, se stal Emil motocyklovým závodníkem,“ navazuje historik.
Emil Boček se následně oženil, narodily se mu děti a pak přestal závodit. „V té době se toho hodně změnilo i v jeho profesním životě, protože jeho živnost byla nuceně znárodněna. Ale on v ní i poté zůstal jako řadový pracovník. Později pracoval ještě v jednom výzkumném ústavu.“
Neměl sice na růžích ustláno, ale přímé perzekuce, nebo dokonce vězení se mu vyhnuly. Do důchodu odešel těsně před revolucí, v roce 1988. A právě v osmdesátých letech se s Emilem Bočkem Jiří Rajlich poprvé setkal.
„Pořádali jsme v Kolíně neoficiální setkávání západních letců. Vždycky se to něčím formálně přikrylo, například klubem plastikových modelářů. Někdy jich přijelo i osmdesát a tehdy jsem poprvé Emila poznal.“
„Těžce tehdy nesl, že účast letců na západní frontě není připomínána. Byla taková doba. Před rokem 1989 byl jediným správným zdrojem tradic československého vojenského letectva boj československých pilotů na východní frontě,“ vzpomíná historik.
Po roce 1989 se společně s dalšími piloty RAF dočkal Emil Boček plné rehabilitace. Byl postupně povyšován do vysokých důstojnických hodností a Miloš Zeman jej v roce 2019 dokonce povýšil do nejvyšší hodnosti armádního generála. Na podzim stejného roku mu prezident propůjčil Řád bílého lva I. třídy za mimořádné zásluhy o obranu a bezpečnost státu a vynikající bojovou činnost.
Vteřina před jistou smrtí
Za druhé světové války zahynulo v řadách RAF zhruba 500 Čechoslováků. „Letecká služba je nebezpečná z podstaty věci. Za války pak ještě více. Spočítal jsem, že třeba z našich zhruba 500 letců, kteří padli, polovina zahynula při neoperační činnosti, to znamená při nehodách při výcviku a podobně.“
„A také Emil zažil dramatické chvíle. Už při výcviku měl jednu nezaviněnou havárii. A při operačních letech nad Německem měl dvě velmi mimořádné události, kdy mu vysadil motor a musel nouzově přistávat. V každém případě to pro něj dobře dopadlo. Mnozí jiní to štěstí neměli,“ uvádí Rajlich.
„Emil mi vyprávěl, že se jednou vracel z doprovodu velkého bombardovacího svazu a motor mu nad Lamanšským průlivem vypověděl službu. Byl to listopad. Mohl se samozřejmě zachránit padákem, ale člověk, který dopadne v listopadu do vln průlivu, i když použije záchranný člun, musí být zachráněn velmi brzy,“ vypráví historik.
„Tělo je chladem paralyzováno. Zkusil tedy na poslední chvíli ještě jednou nahodit motor a ono mu to chytlo, a to bylo opravdu vteřinu před tím, než měl vyskočit,“ dodává Rajlich.
Piloti RAF a nacistická justice
Ředitel Historicko-dokumentačního odboru Vojenského historického ústavu pak hovořil i o dalších zajímavostech spojených s činností Čechoslováků v RAF. „Z těch dvou a půl tisíc příslušníků československého letectva jich v RAF padlo 486, předtím padlo dalších 28 ve Francii.“
„A nejsou to jen padlí, ale také zranění. Těch byly přes dvě stovky. Ale je tam ještě jedna zajímavá informace. Bylo také 52 letců, kteří při bojové činnosti padli do německého zajetí, což byla riziková záležitost,“ popisuje Rajlich.
„Nacistická justice se proti nim snažila použít paragraf o velezradě, zemězradě, vyhnutí se pracovní povinnosti,“ říká historik s tím, že Němci s nimi chtěli vést proces jako s občany československého státu. „Za každý z těchto zločinů jim hrozil trest smrti. Ale nakonec britská strana pohrozila represáliemi.“
Emil Boček (ve druhé řadě první zleva) u 310. stíhací perutě.
„Koneckonců měla určitý rezervoár zajatých německých letců ve svém držení a argumentovala tím, že tito letci byli zajati v britské uniformě, takže s nimi musí být zacházeno jako s Brity,“ dodává s tím, že nakonec bylo 51 z nich vráceno do Británie a jediný, kdo se nevrátil, byl nadporučík Arnošt Valenta, který nebyl popraven, ale byl zavražděn gestapem.
Jak to bylo s občanstvím československých letců v RAF? Dostávali výplatu? Jaké měli sociální zázemí v Británii? Starala se o ně Británie důstojně? A koho považuje Jiří Rajlich za největšího hrdinu bitvy o Británii a Atlantik? I o tom hovořil ředitel Historicko-dokumentačního odboru Vojenského historického ústavu v Rozstřelu.
