Zcela zaplněná byla včera obřadní síň; navíc dobré dvě stovky lidí, které sál nestačil pojmout, sledovaly průběh obřadu zprostředkovaně přes venkovní reproduktor. Byli tu nejen dospělí, jejichž vlasy prozrazovaly, že už mají čtení foglarovek a dětská dobrodružství dávno za sebou, ale také ti, kdo tím vším právě žijí. Jejich skautské stejnokroje, pestré oddílové zástavy a krátké kalhoty se jako by nehodily k šedému zimnímu dni.
Mnozí z těch mladších snad ani nevěděli, že Schumannovo Snění, jež obřad otevřelo, nebylo vybráno náhodně.
"Pouštěl nám je vždy na vánoční besídce ze staré praskající desky," vzpomíná Milan Hulec, jenž byl členem Foglarovy Dvojky v letech 1948 až 1951. "Bylo to pro nás jakési symbolické pouto s těmi, kdo se ve Dvojce scházeli před námi." Legendární Dvojkou, kterou Jestřáb - Foglar vedl od roku 1927 více než šedesát let, prošlo doposud na osm set chlapců. Právě v tomto oddíle se odehrála dobrodružství, které pak Foglar zachytil v knihách a příbězích, jejichž ohlas z něj učinil nejčtenějšího českého autora knih pro děti a mládež.
Právě ve Dvojce si Foglar v praxi vyzkoušel mnohé z toho, co pak přejal celý český skauting. A také tisíce dalších dětí, sdružených v čtenářských klubech časopisů Mladý hlasatel a Vpřed. Na jejich historii a činnost včera upomínal velký žlutý květ připevněný na bráně areálu strašnického krematoria - symbol těch, kdo odmítají násilí a nespravedlnost.
"Jsem ročník 1924, ve Dvojce jsem byl až do roku 1941, kdy nacisti zakázali skauting, a my jsme tak tak dokončili letní tábor. Báli jsme se gestapa, a tak to byl Tábor psanců," říká šedovlasý muž, a když sděluje své jméno, jen pokrčí rameny: "No, já jsem Jindra Hojer." Neví prý, jak moc byl Foglarovi předobrazem pro jednoho z Rychlých šípů - ale "přinejmenším jméno si ode mne Jestřáb vypůjčil". Maminka pana Hojera prý tehdy chtěla vědět, o jakou postavu půjde, když ponese jméno jejího syna. "Jestřáb mi řekl: Neboj se, Jindro, ostudu ti dělat nebude!" Rakev s Jestřábem včera milosrdně skryly věnce od prezidenta republiky, ministerstva kultury, Obce spisovatelů, památníku písemnictví, Foglarova polistopadového nakladatelství Olympia a samozřejmě od zdejších skautských oddílů. Jindra Hojer i jeho generační souputník z Dvojky Václav Černý řečený Černoušek se urputně bránili slzám které by "Jestřáb určitě vidět nechtěl".
Herec Miloslav Šimek patřil k těm, kteří podlehli síle okamžiku, když obřadní síní zněla nepsaná hymna pražské Dvojky, píseň My pluli dál a dál. "Jako čtrnáctiletý jsem chodil do skauta, i když se to tenkrát jmenovalo Stanice mladých turistů. S panem Foglarem jsem se navíc osobně znal. Naposledy jsem jej navštívil v nemocnici loni na Štědrý den." Síní zazněla například slova Jana Klepáče z vedení Dvojky, Z. K. Slabého z Obce spisovatelů či kytara Štěpána Raka. Starosta Prahy 13 Petr Bratský při své krátké řeči pevně svíral papír.
V osmdesátých letech se pokoušel na pražském sídlišti, kde bydlel, zakládat turistické oddíly, ale nebyl příliš úspěšný. "Vypravil jsem se za Jestřábem o radu a on mi řekl: Co bych ti radil, všechno je v mých knihách. A měl pravdu. Znovu jsem se do nich ponořil a takřka vše, co jsem potřeboval pro vedení oddílu, tam bylo," vzpomíná.
Podle starostky Junáka Ivy Mackové byly a jsou ve Foglarově díle obsaženy i ideály občanské společnosti a demokracie. A ty podle Mackové určitě neodcházejí s tóny skautské večerky, jež zazněla síní na závěr včerejšího rozloučení s Jaroslavem Foglarem.
"Určitě odešel za lepším," říká páter Jiří Reinsberg.
Mnozí z těch mladších snad ani nevěděli, že Schumannovo Snění, jež obřad otevřelo, nebylo vybráno náhodně.
"Pouštěl nám je vždy na vánoční besídce ze staré praskající desky," vzpomíná Milan Hulec, jenž byl členem Foglarovy Dvojky v letech 1948 až 1951. "Bylo to pro nás jakési symbolické pouto s těmi, kdo se ve Dvojce scházeli před námi." Legendární Dvojkou, kterou Jestřáb - Foglar vedl od roku 1927 více než šedesát let, prošlo doposud na osm set chlapců. Právě v tomto oddíle se odehrála dobrodružství, které pak Foglar zachytil v knihách a příbězích, jejichž ohlas z něj učinil nejčtenějšího českého autora knih pro děti a mládež.
Právě ve Dvojce si Foglar v praxi vyzkoušel mnohé z toho, co pak přejal celý český skauting. A také tisíce dalších dětí, sdružených v čtenářských klubech časopisů Mladý hlasatel a Vpřed. Na jejich historii a činnost včera upomínal velký žlutý květ připevněný na bráně areálu strašnického krematoria - symbol těch, kdo odmítají násilí a nespravedlnost.
"Jsem ročník 1924, ve Dvojce jsem byl až do roku 1941, kdy nacisti zakázali skauting, a my jsme tak tak dokončili letní tábor. Báli jsme se gestapa, a tak to byl Tábor psanců," říká šedovlasý muž, a když sděluje své jméno, jen pokrčí rameny: "No, já jsem Jindra Hojer." Neví prý, jak moc byl Foglarovi předobrazem pro jednoho z Rychlých šípů - ale "přinejmenším jméno si ode mne Jestřáb vypůjčil". Maminka pana Hojera prý tehdy chtěla vědět, o jakou postavu půjde, když ponese jméno jejího syna. "Jestřáb mi řekl: Neboj se, Jindro, ostudu ti dělat nebude!" Rakev s Jestřábem včera milosrdně skryly věnce od prezidenta republiky, ministerstva kultury, Obce spisovatelů, památníku písemnictví, Foglarova polistopadového nakladatelství Olympia a samozřejmě od zdejších skautských oddílů. Jindra Hojer i jeho generační souputník z Dvojky Václav Černý řečený Černoušek se urputně bránili slzám které by "Jestřáb určitě vidět nechtěl".
Herec Miloslav Šimek patřil k těm, kteří podlehli síle okamžiku, když obřadní síní zněla nepsaná hymna pražské Dvojky, píseň My pluli dál a dál. "Jako čtrnáctiletý jsem chodil do skauta, i když se to tenkrát jmenovalo Stanice mladých turistů. S panem Foglarem jsem se navíc osobně znal. Naposledy jsem jej navštívil v nemocnici loni na Štědrý den." Síní zazněla například slova Jana Klepáče z vedení Dvojky, Z. K. Slabého z Obce spisovatelů či kytara Štěpána Raka. Starosta Prahy 13 Petr Bratský při své krátké řeči pevně svíral papír.
V osmdesátých letech se pokoušel na pražském sídlišti, kde bydlel, zakládat turistické oddíly, ale nebyl příliš úspěšný. "Vypravil jsem se za Jestřábem o radu a on mi řekl: Co bych ti radil, všechno je v mých knihách. A měl pravdu. Znovu jsem se do nich ponořil a takřka vše, co jsem potřeboval pro vedení oddílu, tam bylo," vzpomíná.
Podle starostky Junáka Ivy Mackové byly a jsou ve Foglarově díle obsaženy i ideály občanské společnosti a demokracie. A ty podle Mackové určitě neodcházejí s tóny skautské večerky, jež zazněla síní na závěr včerejšího rozloučení s Jaroslavem Foglarem.
"Určitě odešel za lepším," říká páter Jiří Reinsberg.
 Při poslední rozloučení s Jaroslavem Foglarem se sešly věnce z celé republiky. V popředí je ministerský. |
 Vlastní rukou |
