Vlastně máme málokdy být jako národ na co hrdí a co oslavovat, napadá mě při marné snaze probít se hustými řadami pasivnějších fanoušků blíž k jednomu ze dvou oken do Bratislavy. A je to škoda. Ale chmury pryč a Češi do toho; dnešek je právě tou výjimkou.
Tedy aspoň pro nás, kteří se mačkáme na náměstích, věříme brankáři Pavelcovi a modlíme se k Bohu, ať to tam spadne (případně věříme v Boha a modlíme se k Pavelcovi).
V první třetině to na velký mejdan nevypadá. Snaha probudit prostor mezi Staroměstskou radnicí a Týnským chrámem je stejně úporná a klopotná jako boj na bratislavském stadionu.
O přestávce přece jen některé z nás zdolává žízeň, takže se otvírá cestička do "kotle" před větší ze dvou obrazovek. "My chceme gól," duníme tak hlasitě, že nás slyší snad i Patrik Eliáš v Bratislavě, protože obratem střílí branku. Jdeme do vedení!
Přituhuje. Žlutomodří řádí v našem obranném pásmu jak vojáci generála Torstensona v českých zemích sedmnáctého století a - úplně stejně jako ve třicetileté válce - Češi trnou pod orlojem. Gól, druhý. Hlouček švédských fanoušků uprostřed náměstí pod palbou prázdných plechovek a lahví vyklízí pozice. To jsme se vyznamenali...
Pavelec chytá penaltu. Přestávka.
Ne, ne a ne, dneska to nejde. Když švédský obránce sráží našeho hráče ve velké šanci, zabouří náměstí hněvem - a než utichne, doputuje do naší sítě puk už čtvrtý puk. Slabší povahy opouštějí náměstí. Naději křísí Patrik Eliáš druhým gólem.
Někde vpředu vybuchne petarda, ochraptělý fanoušek s velkou vlajkou v rukou zabručí něco o Silvestru. Prapor drží až do konce, jak se na vlajkonoše sluší. Potlesk zní trochu smutně, asi jako pleskání kapek říjnového deště...
Show končí. Nebo ještě ne?
Fanoušci v metru jsou úžasní. Stanici Staroměstská změní v hokejový chrám, troubí a tleskají navzdory porážce. Takhle nějak vypadá hokejová modlitba. Snad ji tam nahoře slyší.
Ba jo. Tihle fanoušci v neděli přijdou zas.
