Aby si čtenář udělal vlastní obrázek, do uvozovek dávám přesné znění mezinárodní smlouvy. K němu připojuji, co z oněch slov pro naši zemi vyplyne, jakkoliv Úřad vlády zdůrazňuje, že ratifikace nebude mít na naše české právo žádný vliv. Proč tedy přijímat něco, co nepotřebujeme? Protože nejde o právo, ale o ideologii.
Nejprve je třeba osvětlit, co úmluva považuje za násilí. Nejde jen o násilí fyzické, které pochopitelně všichni odmítáme, ale i o násilí psychické (čl. 33) a o všechny formy „nežádoucího verbálního, ale i neverbálního jednání sexuální povahy“ (čl. 40 nazvaný Sexuální obtěžování), a to i v případech, kdy má „oprávněný důvod se domnívat, že čin byl spáchán nebo další závažné činy lze očekávat“ (čl. 28). Rozumíte? Stačí obava, klidně i bez důkazů.
Článek 44 ukládá smluvním stranám povinnost „přijmout nezbytná legislativní opatření, aby rozsah působnosti zahrnoval jakýkoliv trestný čin stanovený touto Úmluvou“, resp. že státy „budou usilovat o přijetí nezbytných legislativních opatření“. Z textu nového překladu tak přece jasně plyne, že po ratifikaci se slovní i neverbální trestné činy musí zavést do našeho právního řádu, protože zatím je netrestáme. Současně podle článku 41 smluvní strany zajistí „trestnost jakékoliv úmyslné formy napomáhání či účastenství i trestnost úmyslného pokusu“, to vše „bez ohledu na povahu vztahu mezi obětí a pachatelem“ (čl. 43). Rozvádějící manžel se tedy špatně podívá, manželka si to blbě přebere a oheň trestního stíhání už nikdo nezastaví.
Dobře ti tak, násilníku
Ale nedosti na tom. Článek 31.1 praví: „Smluvní strany přijmou nezbytná legislativní nebo jiná opatření k tomu, aby při určování práva na svěření dítěte do péče a práva na styk s dítětem byly brány v úvahu případy násilí spadajícího do této úmluvy.“ Z čehož plyne, že násilník bude mít menší šanci získat dítě do péče a že mu při obavě z jedné strany bude omezen s dítětem styk. Cítíte tu možnost zneužití? Násilí na současném či bývalém partnerovi (opakuji – třeba i verbální nebo neverbální) má také být novou přitěžující okolností (čl. 46), což bude vyžadovat minimálně změnu občanského i trestního zákoníku.
Jakmile půjde o násilí (i verbální nebo neverbální), bude vyloučeno „alternativní řešení sporů včetně mediace a smírčího řízení“. Před sedmi lety jsme na pokyn Evropy slavně zavedli mediaci jako alternativní formu řešení sporů či nástroj, jenž ulevuje soudcům i účastníkům řízení, nicméně po ratifikaci Istanbulské úmluvy budeme mediaci zase zakazovat a omezovat? Naopak některé důkazy „týkající se předchozích sexuálních vztahů a chování oběti budou přípustné pouze tehdy, bude-li to relevantní a nezbytné“ (čl. 54), což nutně vyvolá změnu vnitrostátního práva a především zcela novou koncepci českého procesu, v němž nejsou důkazy předem nijak omezeny ani vyloučeny.
Ženy neženy a muži nemuži
A jako kdyby toho nebylo dost, musíme ratifikací odsouhlasit, že muži bijí ženy proto, že jsou ženami, že „gender je společensky ustanovená role, chování, jednání a vlastnosti, které daná společnost pokládá za odpovídající pro ženy a muže“ (čl. 3), a že dívat se na slabší pohlaví jako na ženy a na chlapy jako na muže je zlo, protože „smluvní strany přijmou nezbytná opatření k prosazování změn společenských a kulturních vzorců, pokud jde o chování žen a mužů s cílem vymýcení předsudků, obyčejů, tradic a veškerých dalších zvyklostí, které jsou založeny na… stereotypních úlohách žen a mužů“ (čl. 12).
Opomíjím, že převýchova všech obyvatel, najmě pánů patrně bude dost nákladnou záležitostí, byť i o výdajích na zavádění novinek do života by možná stálo za to pohovořit. Spíše pochybuji o nesprávné cestě, již stanoví článek 18, dle něhož „smluvní strany zajistí, aby opatření přijatá v souladu s touto hlavou vycházela z chápání násilí na ženách a domácího násilí jako násilí založeného na pohlaví“.
V množství změn snad i přehlédneme, že každá cizinka, jež se prohlásí za oběť, bude mít automaticky právo na český azyl (čl. 60). Možná tou úmluvou chtěli tvůrci říct, že ženská obřízka je zlo, pak ale měli použít jiná slova a argumenty. Takto jen s údivem vrtím hlavou nad paušálním zavržením českých tradic, zvyků, historie a stereotypů, které nahrazujeme „genderovými identitami“ (čl. 4.3). Istanbulská úmluva bohužel není jen politická deklarace, neboť vskutku posiluje práva žen, dokonce násobně víc než práva mužů. Inu, jako ženě by se mi to mohlo líbit, nicméně co míru překročí, z toho je na zvracení.
V Pánovi prstenů svět elfů pomalu končil a skřeti se snažili o nadvládu, až se jim svět lidí i kouzel musel postavit. Tak snad se časem zmátoří i čeští muži a všichni lidé rozumu genderem nezkaleného. Některé stereotypy totiž nejsou špatné. Pomáhají žít a lépe unést každodenní život. Zato právo bývá často jenom slovo na papíře, ale zneužít ho lze tím spíš, čím víc se ohání hloupými ideály.
