Francouzský prezident Jacques Chirac by si lépe rozuměl s konzervativním Stoiberem, britský premiér Tony Blair by zase nerad přišel o partnerství se sociálním demokratem Schröderem.
Nový kabinet v České republice by nejraději viděl u moci současnou vládu, ačkoli za jejího působení se ve vzájemných vztazích nic převratně pozitivního neudálo. Téma vyhnání sudetských Němců ve volební kampani sice nezabralo a zajímá jen hrstku Němců, přesto nelze spoléhat na to, že problém Benešových dekretů smete ze stolu nějaká povodňová vlna.
Ať se vítěz zítřejších voleb jmenuje Schröder nebo Stoiber, Praha k jásotu příliš důvodů nebude mít. Schröderův kabinet prosadil až sedmileté přechodné období pro zaměstnávání pracovníků z nových členských zemí. A Stoiberovi, tomuto advokátovi sudetských Němců, je poněkud cizí Kohlovo proevropanství.
Evropská unie je méně náročná. Spokojí se s jakoukoli novou vládou, jen ať je funkční a neblokuje reformy. Právě téma integrace sehrálo v předvolební kampani téměř bezvýznamnou roli a v nervózním finiši je nahradilo strašení válkou proti Iráku.
Unie však netrpělivě čeká na nový kabinet, aby se pokročilo v integraci. Německo totiž drží ruku na peněžence EU. A bez peněz lze jak na východní rozšíření, tak na agrární reformu zapomenout.
