Som z generácie Husákových detí a môžem vás ubezpečiť, že ak by ste sa dnes chovali k dieťaťu tak ako to vtedy bolo bežné, pri dverách zazvoní sociálka. Takže je dosť scestné obviňovať rodičov. Je to spoločnosť ako celok, ktorá sa zmenila.

Napríklad keď sa narodila moja sestra, mala som 5 rokov. Vyhodili ma zo škôlky, lebo detí bolo veľa a miest málo a ja som mala matku na materskej. Mama ma posielala kočíkovať sestru po vonku počas popoludnajšieho spánku. Viete si predstaviť 5 ročné decko, ako na sídlisku kočíkuje nemluvňa (nie romales) a nikomu by to neprišlo divné?

Taky jsem z té generace a představit i to dovedu docela dobře. Tehdy nic výjimečného.

Kouřilo se doma. Na školy nás nevzali, protože byl všude přetlak. Od rána do večera jsme lítali venku, nikdo se o nás nestaral. Revoluce přišla příliš brzo na to, abychom začali podnikat. A rodiče nás drželi při zemi. Hlavně neriskuj, buď rád za to, co máš. Když jsem se z toho všeho oklepal a měl odvahu se do něčeho pustit, přišly děti a hypotéka.

Nestěžuju si. Nedostatek odvahy je můj problém, ne rodičů. Spousty mých vrstevníků jí mělo. Dostudovat se dalo později. Atd.

Spíš jde o to, že ten koučink a prostor k realizaci, kterej teď dětem dáváme my, je naprosto, naprosto jinej, než jsme měli my.

A je to dobře. Nemusím po dětech chtít, aby vyrůstaly ve stejném (post)socialistickém hnusu, jako jsem vyrůstal já. A ještě jim to dávat za vzor a nostalgicky vzpomínat.

Článek krásně vystihl to, co dnešní Husákovy děti nechtějí slyšet - dnešní děti nejsou špatné, ale jsou takové, jak jste je vychovali! Pokud je pořád držíte v bavlnce, voláte za ně na vysokou školu (!!!) a pokud jim neustále umetáte cestičku, tak se nedivte a podívejte se do vlastního svědomí.

Částečně ano. Ale v mnohém je to prostě jiná doba nebo spíše jiné možnosti. Lidi se více družili, ale zase jak kdo. Většina lidí seděla taky doma nebo si pořídila zahrádku nebo chatu, protože se nikam nemohlo a ani nebyly peníze.

Hm, uteklo to. Tak jen nemachrovat na mlaďochy, jak na nás machrovaly Heydrichovy děti a na ně ty Fracjosefovy.

A přitom když najdete na třeba Facebooku starou fotku, kde je všechno otřískaný, rozbitý cesty, smrad z aut, fronty v obchodech, tak nejvíce reakci je typu: To byla krásná doba, ještě bez stresu

Smrad z aut? To je snad dneska ne, dnes je mnohem více aut než dřív... A ano, byla to krásná doba, krásné dětství v 80 letech. A hlavně nebyli žádní bezdomovci a tolik feťáků všude na veřejnosti...

Bože můj, to je slátanina.

My jsme nebyli nějaká movitá rodina, nikde jsme neměli tlačenku. Táta byl nástrojař, máma zdravotní sestra. Já ročník 59, brácha 72. Nepamatuji si, že bychom kdy trpěli nouzí. Jasně, že jsem se chodíval dívat do tuzexu na kotoučák TEAC a foťák Nikon F4. Ale hudby jsem měl vždy dost, každou druhou neděli jsem jezdil do Ostravy na černou burzu pro zapečetěná elpíčka. Dokonce jsem tam byl jednou zatčen. Fotil jsem pesixem a u toho jsem vystudoval ekonomiku a fotografii. Byl jsme členem Jazzové sekce. O nějaké úzkosti, že něco nebude nebo že něco nestihnu koupit, nedej bože, že budu muset stát dvacet minut ve frontě na banány, nemůže být ani řeč. Vtip je v tom, že nás s bráchou, a na bráchově výchově jsem se já podílel docela dost, rodiče vychovávali tak, že nemůžeme mít, co chceme a že naše životní požadavky musí být menší, než náš příjem. Ať kapesné, prachy z brigád, později ze mzdy. Byli jsme spíš vedeni, především mámou, k vědění a k vlastní tvorbě. Výtvarné, písemné. A stejně tak vedeme s manželkou našeho syna. Vlastně už ne, už bydlí sám a má se dobře. Protože se vzdělává a v práci je dobrý. Zkrátka, měl jsem intenzívní koníčky, které přetrvávají dodnes. Bylo to tak za komančů a je to tak dnes. Kdo nemá koníčky a nic netvoří, má čas na blbosti a na úvahy o tom, že ten má to a tam ten ono, jen já to nemám. Každá doba má něco. Tenkrát jsme nemohli cestovat na západ, zato jsme prošlapali celou republiku, Polsko, do Uher jsme jezdívali na bigbít do Budapešti. Furt bylo co dělat. Jasně, že nás nemožnost cestovat ven štvala, ale to neznamenalo, že se z toho budeme hroutit. Dnes můžete jet kamkoli, ale na rozdíl od devadesátek, kdy byly Evropa ještě v pořádku, je tomu dnes jinak. Dnes si v noci projí Djurgarden nebo Paříž, to si říká o okradení, znásilnění nebo rozbití huby. Děkuji, devadesátky byly senzační, dnešek je taky senzační, ale člověk se musí přizpůsobit. Stejně, jako v padesátých letech nebo za doby normalizace. Článek považuji za velmi nepřesný.

S tvým bráchou jsem seděl v jedné lavici a mohu potvrdit.

Co se týče rozdílu výchovy dětí, zaznamenal jsem spoustu výmluv na sociálku. Jenže se sociálkou to nemá co dělat. Důvody jiné výchovy jsou úplně jinde. A) dříve bylo rodičům kolem osmnáct až 30 let let, dnes kolem 30 až 45 let a to je podstatný rozdíl. To dříve býval věk prarodičů. B) Jsou dnešní rodiče mnohem línější, pohodlnější a chtějí se bavit. C) Obrovská rozvodovost, hádám že v normální stabilní rodině dnes žije tak 25 % dětí. Tehdy to bylo hádám přes 90 % dětí.

Až Husákovi děti půjdou do důchodu, tak důchodový systém zkolabuje.

Nejspíš nezkolabuje, jen se budou hledat nové zdroje financování. Zvýšení různých daní nebo zavedení nových, zvýšená spoluúčast nových penzistů na jejich penzích a podobně.

Jsem ročník 70. Rodiče byli úžasní, dětství jsem měl skvělé a měli jsme se hodně dobře. Lada 1500, obytný přívěs a ob rok Jugoslávie. Jo.... nikdo z nich ve straně nebyl.

A co v StB?