My jsme nebyli nějaká movitá rodina, nikde jsme neměli tlačenku. Táta byl nástrojař, máma zdravotní sestra. Já ročník 59, brácha 72. Nepamatuji si, že bychom kdy trpěli nouzí. Jasně, že jsem se chodíval dívat do tuzexu na kotoučák TEAC a foťák Nikon F4. Ale hudby jsem měl vždy dost, každou druhou neděli jsem jezdil do Ostravy na černou burzu pro zapečetěná elpíčka. Dokonce jsem tam byl jednou zatčen. Fotil jsem pesixem a u toho jsem vystudoval ekonomiku a fotografii. Byl jsme členem Jazzové sekce. O nějaké úzkosti, že něco nebude nebo že něco nestihnu koupit, nedej bože, že budu muset stát dvacet minut ve frontě na banány, nemůže být ani řeč. Vtip je v tom, že nás s bráchou, a na bráchově výchově jsem se já podílel docela dost, rodiče vychovávali tak, že nemůžeme mít, co chceme a že naše životní požadavky musí být menší, než náš příjem. Ať kapesné, prachy z brigád, později ze mzdy. Byli jsme spíš vedeni, především mámou, k vědění a k vlastní tvorbě. Výtvarné, písemné. A stejně tak vedeme s manželkou našeho syna. Vlastně už ne, už bydlí sám a má se dobře. Protože se vzdělává a v práci je dobrý. Zkrátka, měl jsem intenzívní koníčky, které přetrvávají dodnes. Bylo to tak za komančů a je to tak dnes. Kdo nemá koníčky a nic netvoří, má čas na blbosti a na úvahy o tom, že ten má to a tam ten ono, jen já to nemám. Každá doba má něco. Tenkrát jsme nemohli cestovat na západ, zato jsme prošlapali celou republiku, Polsko, do Uher jsme jezdívali na bigbít do Budapešti. Furt bylo co dělat. Jasně, že nás nemožnost cestovat ven štvala, ale to neznamenalo, že se z toho budeme hroutit. Dnes můžete jet kamkoli, ale na rozdíl od devadesátek, kdy byly Evropa ještě v pořádku, je tomu dnes jinak. Dnes si v noci projí Djurgarden nebo Paříž, to si říká o okradení, znásilnění nebo rozbití huby. Děkuji, devadesátky byly senzační, dnešek je taky senzační, ale člověk se musí přizpůsobit. Stejně, jako v padesátých letech nebo za doby normalizace. Článek považuji za velmi nepřesný.
