NEŽ SE STAL PREZIDENTEM
Jedenáctého března 1985 vydala Charta 77 takzvanou Pražskou výzvu určenou mírovému kongresu v Amsterodamu. V dokumentu, podepsaném také Václavem Havlem, je i věta: "Navrhněme tedy, aby Severoatlantický pakt i Varšavská smlouva zahájily co nejdříve jednání o rozpuštění svých vojenských organizací, o stažení a odstranění všech jaderných zbraní v Evropě instalovaných či na Evropu namířených a o odchodu vojenských jednotek USA a SSSR z území jejich evropských spojenců." Chartě šlo, jak píše, o to, překonat velmocenskou blokovou strukturu spojením svobodných a nezávislých národů v celoevropském svazku. Vstup do NATO by byla hodně odvážná vidina.
"Samozřejmě tehdy nikomu nemohlo přijít na mysl, že by mohla být zrušena jenom Varšavská smlouva," říká dnes Jiří Dienstbier, v té době mluvčí Charty 77.
"Důležité pro nás bylo vymanit se z imperiálního područí Sovětského svazu. Jako skupina soukromníků jsme v roce 1985 mohli těžko postavit plán vstupu do NATO," uvedl tehdejší disident, dnes velvyslanec v USA Alexandr Vondra.
Ještě v létě 1989 navrhli Václav Havel, Jiří Dienstbier a další, aby NATO - s ohledem na potřebu zrušit Varšavskou smlouvu alespoň vyhlásilo své zrušení jako cíl do budoucna, až bude Evropa demokratická.
Počátkem prosince 1989 řekl Václav Havel listu Komsomolskaja pravda: "Domnívám se, že součástí politiky přátelské spolupráce bude odmítnutí obou vojenských paktů, NATO i Varšavské smlouvy." "Myslím, že v budoucnu budeme žít ve svobodné mírové Evropě bez politických bloků," uvedl v rozhovoru pro stanici Channel Four z 16. prosince 1989.
IDEÁLY, KTERÉ SE NESPLNILY
Od roku 1990 mluví Václav Havel o NATO jako prezident.
V prvních měsících si však ponechává své názory z předprezidentské doby. Hovoří o novém evropském bezpečnostním systému, ve kterém se Varšavská smlouva i NATO přežijí.
Cítí, že získává nálepku odpůrce NATO, a při cestě do USA v únoru 1990 se ohrazuje: "Není pravda, že český spisovatel Václav Havel chce zítra zrušit Varšavský pakt a pozítří dokonce NATO, jak o něm píší někteří snaživí novináři," řekl.
V květnu 1990 Havel v Radě Evropy navrhl, aby se obě evropská vojenská seskupení postupně proměnila v nový bezpečnostní systém, jehož zárodkem by mohla být Severoatlantická aliance.
Prezident také doporučoval, aby NATO změnilo svůj název; "neboť ten je spjat s érou studené války" (květen 1990) a "aby geograficky odpovídal jeho novému postavení" (listopad 1990).
Proč vlastně tou dobou neříkal, že Československo chce do NATO? Proto, že v euforických měsících po zhroucení železné opony se zdálo, že NATO, někdejší "štít proti komunismu", bude přežitkem.
Proto, že Československo bylo členem Varšavské smlouvy a mělo na svém území čtyři sta tisíc sovětských vojáků. (Jiří Dienstbier: "Nešlo hned lít olej do ohně. Tehdy jsem říkal: Nic proti hrdinství, ale my potřebujeme nejdřív odsud dostat Rusy.") Proto, že NATO nechtělo Československo. (Jiří Dienstbier: "Oni měli pořád strach, abychom nepodrazili Gorbačova.") Havel sice neříkal, že chceme do NATO, ale už ani nemluvil o jeho zániku. V listopadu 1990 sdělil v Praze Georgi Bushovi, že "považujeme NATO za pilíř evropské bezpečnosti, ze kterého by mohl budoucí systém evropské bezpečnosti vyrůstat".
NEJDŘÍV ZLEHKA, PAK NAPLNO
V březnu 1991 (mezitím se mimo jiné sjednotilo Německo, rozpustila vojenská část Varšavské smlouvy, zvýšilo napětí v Sovětském svazu a vyostřily národnostní spory ve východní Evropě) byl Václav Havel prvním prezidentem členské země Varšavské smlouvy, který navštívil sídlo NATO v Bruselu.
Začal slovy: "Od mládí jsem ve své zemi slyšel ze všech oficiálních míst i ze všech sdělovacích prostředků o Severoatlantické alianci jedinou věc: že to je bašta imperialismu a vtělení samotného ďábla, který ohrožuje mír a který nás chce zničit." Agentura Reuters napsala, že Havel za uplynulý rok svůj názor na NATO změnil: "Prosazoval, aby zaniklo spolu s Varšavskou smlouvou a byl vytvořen nový, celoevropský bezpečnostní systém. Nyní však zdůrazňuje, že NATO musí být základem pro jakýkoli takový systém." "Uběhl rok plný dramatických událostí a my dnes vidíme, že dějiny postupují přece jen klikatějšími a komplikovanějšími stezkami, než jakými se nám zdály postupovat ve chvílích prvního okouzlení z velkých změn, jichž jsme byli svědky a účastníky," připustil tehdy prezident.
V prezidentově tehdejším projevu je znát změna, přímočařejší "tah na branku jménem NATO": "Víme, že řádnými členy NATO se zatím z mnoha různých důvodů stát nemůžeme. Zároveň se domníváme, že aliance zemí, které spojuje ideál svobody a demokracie, by se neměla natrvalo uzavírat sousedním zemím, které směřují k témuž cíli." "Ten posun oproti projevům třeba z května 1990 je tu jasně patrný," řekl Alexandr Vondra, prezidentův poradce.
Zdrženlivost Západu vůči rozšíření NATO změnil moskevský puč proti Michailu Gorbačovovi v srpnu 1991. "To byl vlastně první průlom, který posunul jejich myšlení. Argument, že by rozšíření nahrávalo konzervativním silám proti Gorbačovovi, pučem padl," uvedl Jiří Dienstbier.
V roce 1992 se Václav Havel Severoatlantické alianci tolik "nevěnoval" - nejdřív ho zaměstnávala snaha udržet pohromadě federaci, od července až do února 1993 pak nebyl prezidentem.
V říjnu 1993, kdy NATO zdaleka nebylo tématem prvních stránek novin, věnoval alianci obšírný projev v parlamentu.
Obrátil diskusi o NATO na domácí půdu - předtím mluvil o alianci ve Štrasburku, Paříži, Bruselu...
Teď už bylo "chceme do NATO" zřejmé. A naopak zmizely úvahy o přeměně aliance na nějaký nový celoevropský systém bezpečnosti: "Má-li ovšem NATO zůstat funkční, pak se nemůže otevřít naráz úplně všem: Evropa nepotřebuje NATO bezbřehé, všeobjímající, neoperativní, příliš vnitřně nesourodé, a tudíž neoperativní," řekl Havel v parlamentu.
Vybídl také Západ, aby nepodlehl naléhání Ruska NATO nerozšířit ("znamenalo by to návrat do dob studené války").
V příštích letech to při svém "lobbování" za přijetí republiky zopakuje ještě mnohokrát.
Havel doporučuje rozšíření NATO - ale ne "na způsob klubu, který přijímá nové členy".
"NATO rozšířené fyzicky, ale nerozšířené mentálně a koncepčně, by nemohlo, obávám se, příliš dobře fungovat." (duben 1995) "Mentálním a koncepčním rozšířením" myslel hlavně ohled na situaci, kdy pominula hrozba komunistické expanze a globální války a nastala doba regionálních konfliktů.
CHARISMA FILOZOFA DEMOKRACIE
Václav Havel si vytkl vstup republiky do NATO jako jeden z klíčových prezidentských cílů.
("Jsem připraven udělat pro to vše, co bude v mých silách.") Využíval přitom svého jména a toho, že má v zahraničí dveře otevřené.
"Nebýt Václava Havla, je otázkou, jestli by se republika do první vlny rozšíření NATO dostala. V tomhle si prezident, možná zejména dnes, kdy je často předmětem různých kontroverzí, zaslouží plný kredit," soudí Alexandr Vondra.
"Ti, co na americké scéně prosazovali rozšíření NATO, se dovolávali významu, velikosti a vlivu Polska a významu, velikosti a osobnosti Václava Havla," dodal.
Havlova pověst morální autority zapracovala i při jeho cestě do Washingtonu v květnu 1997, dva měsíce před madridským summitem, který rozhodl o rozšíření aliance.
Agentura AP označila cestu za velmi úspěšnou a citovala republikánského kongresmana Lee Hamiltona, který o Havlovi řekl: "Je jedním z největších filozofů demokracie a my všichni velmi pečlivě čteme to, co píše, a posloucháme to, co říká." Demokrat Paul Wellstone, který byl o tři čtvrtě roku později v zahraničním výboru proti rozšíření, řekl, že to bylo jedno z nejtěžších rozhodnutí, která v Senátu učinil. "Václav Havel je pro mne hrdinou," vysvětlil proč.
V září 1998, v rozhlasovém rozhovoru s Václavem Bělohradským, se Havel zmínil o své staré představě rozpouštění NATO a potvrdil, že jako prezident pochopil, že to nejde. "Pokud chtějí Evropané využít šanci na vytvoření spravedlivějšího míru, než kdy v historii měli, musí vyjít z reality a usi l ovat o rozšíření aliance jako jediné fungující obranné a bezpečnostní struktury," prohlásil.
Pavel Tigrid o prezidentovi před dvěma lety řekl: "Politik, který má ambice státníka, neváhá změnit názor a vysvětlit proč."
- sobota 13. března 1999
