Němcův seriálový příběh není hrůzostrašný, pamatovat si ho budeme nanejvýš přes tři další díly. Nekrade se v něm ve velkém, nekorumpuje ani se nelikvidují oponenti. "Pouze" se na účet daňových poplatníků utrácí víc, než vkus a politický jemnocit unese.
Ministerstvo si určitě může pořídit levnější vybavení, než si objednalo. Náměstkové mohou bydlet ve skromnějších úředních bytech, než jsou ty nóbl v centru Prahy. Ministr nemusí sedět v křesílku za šedesát tisíc. I tepichy objednané z ciziny a státem placený mandl jsou papalášskými výhodičkami, nikoli odůvodnitelnou potřebou lidí pracujících "pro národ a vlast".
Ministr z partaje přezdívané Unie svatých šlápl vedle, sotva se na ministerské židli otočil. Ve vládě bojuje za snížení rozpočtového schodku, u něj se utrácí. A ještě prý o tom nemá potuchy, ač by mít měl.
Kdyby tu panoval monarcha či diktátor, dal by si pozlatit vany a donášet k večeři pávy s mákem. Demokraticky zvolený politik bývá (neb musí) v rozhazování cizích peněz skromnější: namísto páva s mákem si nechá prát ručníky a peřinu.
Princip je však stejný.
Politické přestupky proti mravům a rozpočtové kázni se neváží jako hříchy v pekle na vahách: rozházel jsi miliardu, jdeš od válu, rozházel jsi miliony, smíš zůstat. Hříšní politici totiž u nás obvykle zůstávají vždy. Utrácení se vysvětlí dobou amortizace, odpisovou politikou, zájmem úřadu. Daňový poplatník má pochopit, že řídit stát lze jen z
křesla za šedesát tisíc.
Volič také pochopí: že předvolební zaklínání je klam a mam, a vzdor pokroku stále platí "lepší moci hrst než práva pytel". Kdysi jsme za Lachnitovy éry napsali, že by se ministerstvo pro místní rozvoj mělo přejmenovat na trefnější ministerstvo pro osobní rozvoj. Už je vážně načase!
