Ze 70 poslanců ČSSD je nejméně 22 bývalých členů KSČ, a to i v těch nejvyšších vládních funkcích, další dva, o kterých je to známo, jsou v ODS. Připočítáme-li k nim poslance za KSČM, komunistické a exkomunistické senátory a jim podobné (včetně bývalých příslušníků StB), zjistíme, že po patnácti letech od revoluce tvoří komunisté spolu s bývalými komunisty tu nejvlivnější vládnoucí skupinu, jež pod záštitou EU drží pevně otěže moci.
Bývalí komunisté v té či oné demokratické straně a ve státním aparátu jsou však daleko větším nebezpečím pro demokracii než sami Grebeníčkovi soukmenovci. Jsou to oni, kdo zavedli celou politickou kulturu do teatrálního stavu, ve kterém se nachází. Od soudruhů z KSČM se liší pouze členstvím v jiné partaji a svou neprůhledností.
Tím nechci říct, že někteří nevstupovali do politiky s dobrým úmyslem.
Avšak žádný z nich se nemohl natolik vnitřně přetvořit, aby začal uvažovat, jednat a konat demokraticky.
To se totiž doposud nepodařilo ani těm, kteří nikdy v KSČ nebyli. Aniž to oni sami vědí, mají hluboko v podvědomí zakořeněné typické vlastnosti vedoucích komunistických partajníků, jako jsou arogance, neochota k diskusi, pocit nadřazenosti a direktivní rozhodování.
Prakticky se to projevuje v jejich jednání na každém kroku, ať jde o demagogické mlžení, očividné lhaní či neopodstatněné návrhy řešení, sloužící pouze k vlastnímu zviditelnění.
Většinou jsou to zkušení mistři slov, neboť není jednoduché se přetvařovat a kličkovat tak, aby nebylo možno rozpoznat, že jim vlastně vůbec nejde o blaho národa, ale o moc. Demokratické principy, ba dokonce principy jejich vlastní strany jsou jim většinou cizí.
Jsou naučeni autoritářsky rozhodovat a uplatňovat stranickou disciplínu, což také uvnitř demokratických stran a někdy i navenek s úspěchem prosazují. V kuloárech to dnes nazývají táhnutím za jeden provaz a zmátli tím politiky, kteří dřívější stranické zkušenosti neměli. Lobbování, zákulisní intriky, rozstrkávání vlastních lidí na důležité posty a upevňování moci přivedli až k příkladnosti a opravdu demokraticky smýšlející politiky odstavili zcela na vedlejší kolej.
Vlastními postoji a spoluprací se „svými“ lidmi zdatně ovlivňují tvorbu zákonů a brzdí vytvoření opravdového právního prostředí. Ve stejném duchu vychovávají i nástupce. Většina z „těch mladých“ pochází z vlivných komunistických rodin, takže dobře vědí, jak se politickou angažovaností dělá kariéra. O loajalitě ke KSČM a špiclování druhých nemluvě.
To funguje báječně, neboť skoro všichni mají máslo na hlavě.
Ti, co to mysleli dobře
Naprostá většina těch, kteří to s národem a demokracií mysleli opravdu upřímně, raději z politiky odešla.
Bývalí soudruzi a jejich synové si stačili za posledních 15 let natolik upevnit moc, že je prakticky nemožné se jich zbavit. To se mělo uskutečnit již na samém počátku. K tomu však nebyla vůle tehdy a bohužel není ani dnes. Jinak by totiž politici nezatížení komunistickou minulostí jen tak nepřihlíželi. Čechům totiž nejde o demokracii, stačí svoboda. Podnikat, cestovat, a hlavně bavit se.
Názor, že vše vyřeší až příští generace, je však mylný. S budováním opravdové demokracie se musí začít okamžitě. Je zapotřebí zbavit se české nabubřelosti, začít přiznávat vlastní chyby, odstartovat častější politické diskuse a konfrontace s odborníky a přestat být loajální ke komunistům. V politických a mocenských strukturách musí být každý funkcionář nejprve veřejně dostatečně „prokádrován“ a teprve potom může být prezentován voličům.
Na tom není nic špatného, již za první republiky se dbalo na to, aby osoby veřejně činné byly z „dobrých rodin“.
Teprve tehdy, až občané poznají, že je dosaženo určité solidní politické kultury uvnitř demokratických stran, a až vycítí, že to začínají opravdu myslet upřímně, odvrátí se zákonitě od KSČM. Pokud si však budou demokratické strany volit za své lídry politické atrapy podobné některým těm současným a budou nám je předkládat k volbám, tak budou komunisté získávat další hlasy a demokracie se nedočkáme nikdy!
