ZE SERIÁLU
Důležité figury na válečné šachovnici
Václav Černý hodnotí Ludvíka Svobodu ve svých Pamětech přísně.
„Na rozdíl od celého národa jsem nikdy ani minimum národní naděje nespojil s osobou generála Svobody, věděl jsem od února, že postrádá mravní přímosti, má myšlenkový obzor a potenciál podřízeného velitele střední vojenské jednotky; národní neinformovanost, žijící z legend, proměnila ho v symbol národní brannosti, a on pouze sám uvěřil kolektivnímu omylu, vzal za bernou minci metály na svém kabátě a funkce, jimiž ho postupem doby ověsili…“
Loajální, nevyhraněný
V první světové válce se Ludvík Svoboda vzdal Rusům a stal se příslušníkem legií, 3. pěšího pluku Jana Žižky z Trocnova. Bojoval i v legendární bitvě u Zborova. Zažil celou sibiřskou anabázi po vítězství bolševické revoluce. Po návratu do Československa hospodařil na rodném statku v Hroznatíně. Brzy se však vrátil do armády. Byl přidělen jako kapitán k pěšímu pluku v Kroměříži. Řadu let potom sloužil v Užhorodu.
Ludvík Svoboda, důstojník československé armády, pomalu stoupá po stupních kariérního schodiště. Je loajální k republice, politicky nevyhraněný… „Svoboda byl až do druhé světové války zcela bezvýznamným podplukovníkem pěchoty, který velel náhradnímu praporu, což byla funkce pro méně schopné důstojníky krátce před penzí,“ píše o něm šéf naší předválečné a válečné rozvědky generál František Moravec.
|
Život v datech * za 1. světové války byl příslušníkem legií v Rusku; po návratu se stal důstojníkem československé armády * v roce 1939 odešel do Polska a velel tam formující se československé zahraniční jednotce; v září 1939 převedl tuto jednotku do SSSR * roku 1941 se stal velitelem 1. čs. samostatného praporu (který se postupně rozrostl na armádní sbor) v SSSR * 1945-1950 je ministrem národní obrany, poté náměstkem předsedy vlády a předsedou Čs. státního výboru pro tělovýchovu a sport; v roce 1951 je však odstraněn z veřejného života a krátce vězněn; 50. léta strávil jako účetní v JZD * v roce 1957 se vrací do veřejného života a v letech 1968-1975 je prezidentem ČSSR |
Možná je tento odsudek ovlivněn událostmi pozdějšími a skutečností, že Svoboda neměl nijak oslnivé vojenské vzdělání. Pravda ovšem je, že také nijak nevyčníval. Prostě jeden z mnoha důstojníků… Zdeněk Vališ však v článku Causa Ludvík Svoboda (Reflex, 1992) cituje z posudku Svobodova nadřízeného plukovníka B. Beneše z roku 1938: „Velmi dobrý, svědomitý a velmi iniciativní. Sebevědomý. (…) Snadno si získává oddanost podřízených.“ Svoboda se údajně hodí „všude tam, kde je třeba reprezentace a rozvahy“.
Zlom v kariéře
Mnichov a okupace kariéru obyčejného důstojníka Svobody prudce zlomily. Ilegálně přechází do Polska, po jeho porážce odvádí vojenskou skupinu, jíž velel, do SSSR.
Zde byli okamžitě internováni a přežívali za velmi svízelných podmínek. Svoboda tehdy stále ještě není nakloněn socialistické myšlence. Komunistické agitátory v jednotce nazývá v zápiscích posměšně „hvězdáři“ podle hvězdiček, které nosili, a má s nimi ostré spory. Jeden z nich dokonce zaútočil na Svobodu nožem.
Ale 30. prosince 1939 se situace mění. Svoboda odjíždí na pozvání NKVD z internačního tábora do Moskvy. Co se tam po několik týdnů odehrávalo? Svoboda ve svých pamětech Cestami života tvrdí, že měl neuvěřitelnou svobodu, na čtení dostal české vydání Aloise Jiráska Mezi proudy a jednal s důstojníky sovětské tajné služby o přesunu našich vojáků na Západ. Po různých peripetiích se nakonec třetina vojáků pod Svobodovým velením ocitá v Cařihradu.
„Ani na okamžik jsem nepouštěl ze zřetele ono tajné poslání, které jsem na sebe v Moskvě vzal: připravit půdu pro československo-sovětskou zpravodajskou spolupráci, v níž jsem viděl logický základ příštího vojenského spojenectví,“ napsal Svoboda v pamětech. NKVD kolem něho prostřela svou síť.
A jak to šlo dál?
Po návratu do SSSR přišly dramatické chvíle. Sověti Svobodu zavezli na neznámé místo a tam s ním generál Fokin, vicekonzul Veršanskij a třetí muž, kterého československý důstojník neznal, uspořádali divný proces. Obvinili Svobodu ze zrady, špionáže a oznámili mu, že bude souzen. Co to znamenalo, bylo ve Stalinově Rusku zřejmé… Svoboda v pamětech popisuje, že vinu odmítl a nakonec „nad ránem“ byl zproštěn viny: „Dodnes vlastně nevím, jestli mě skutečně podezírali, anebo jestli celý tento soud byl jen rafinovanou zkouškou mé upřímnosti. Práce tajných služeb má své vlastní zákony, svá vlastní práva a také ovšem své metody.“ Dodejme, že i své výsledky...
Krátce poté zaútočil Hitler na SSSR. Svoboda se rozhodujícím způsobem podílel na formování československé jednotky v Buzuluku a vedl ji i v první bitvě u Sokolova. Velitelem byl však později londýnskou vládou určen generál Jan Kratochvíl.
Pak sovětské velení katastrofálně řídilo dukelskou operaci - a hledali se viníci. Kromě generála Anikušina se stal obětním beránkem i Kratochvíl. Maršál Koněv ho odvolal, čímž porušil všechny smlouvy mezi ČSR a SSSR, a velitelem jmenoval Ludvíka Svobodu. Zda měli Sověti pro jeho usazení do čela československé ozbrojené moci nějaký zvláštní důvod, můžeme jen spekulovat.
Ve vleku Sovětů
Osudy důstojníka, generála, později ministra národní obrany a nakonec prezidenta ČSSR potom nápadně kopírovaly oficiální vztahy k SSSR a potřeby tamního režimu. V únoru 1948 řekl Gottwaldovi ono legendární: „Armáda půjde s lidem.“
Při čistkách na počátku padesátých let byl odstraněn z veřejného života, v roce 1952 dokonce na čas vězněn. Po intervenci Nikity Chruščova vstoupil znovu do politiky a roku 1958 se stal poslancem Národního shromáždění. V roce 1968 byl zvolen prezidentem. Mimochodem s argumentem, že to „uklidní Brežněva“.
Po srpnové okupaci odmítl sice otevřeně kolaborantskou, tzv. dělnickorolnickou vládu, ale podle historika Antonína Benčíka (LN 1998) žádal sovětské okupanty: „Udělejte vše, abych mohl zůstat na svém místě. Kdybychom to udělali tak, jak se počítalo včera (ustavení dělnicko-rolnické vlády), to by na mě plivali, rozbili byt (…) Jsem starý, avšak mohl bych ještě udělat mnoho ke zlepšení našich vztahů a udělal bych vše, jestli to bude možné.“ Udělal. Včetně podpisu na hanebných zákonných opatřeních, podle nichž se trestali všichni, kdo projevili aktivní odpor vůči sovětské okupaci. Ludvík Svoboda - jedna z legend protinacistického boje - se stal symbolem normalizace a prosazování zájmů SSSR u nás.
„Pokud jde o můj vztah k Sovětskému svazu, nemusím připomínat, že se stal jedním ze základních bodů mé životní orientace,“ napsal Ludvík Svoboda. Lze to říci také jinak: po příchodu do SSSR se generál dostal do obklíčení, z něhož už se nikdy nevymanil.
