Po čtyřech letech je jasné, že tato generace zklamala. Do české politiky přinesla nepochybně i některá pozitiva – větší odvahu při pojmenovávání problémů, pragmatičtější přístup k jejich řešení a (alespoň v případě Topolánka) jasnější prozápadní orientaci v zahraniční politice.
Voliči si však těch pozitiv budou pamatovat jen málo. Zapamatují si spíše nebývalou dávku hrubosti na obou stranách, zákulisní intriky, vzájemné podrazy a neplnění dohod, přeběhlíky, Čunka, neúctu k ústavě i ke svobodě slova, nezdravé prorůstání politiky s byznysem. A především politiku ve stylu pěstního souboje, kdy na správu země, starost o její osud a prosperitu jaksi nezbývá čas.
Včerejší Paroubkův veletoč, kterým poslal k ledu dohodu o předčasných volbách (mimochodem samu o sobě problematickou, ale týmž Paroubkem vyjednanou), je jen logickým vyústěním politických poměrů, které v České republice panují již od voleb v roce 2006.
Politiky založené na absolutní nenávisti k soupeři a téměř nulovém respektu k jakýmkoli pravidlům. Nepřekvapí, že toto vyvrcholení přišlo zrovna od Jiřího Paroubka, který byl vždy o něco méně hrubý a o trochu bezskrupulóznější než jeho soupeř.
Politické třeštění letošního roku, které začalo na jaře svržením vlády a vyvrcholilo volebními tahanicemi posledních týdnů, ukazuje, že nastává čas, aby se éra Topolánka s Paroubkem odebrala do historie.
Ten první do ní včera nesmělým prvním krokem vyrazil, toho druhého by tam měla poslat buď jeho strana, nebo voliči.
