Vážený pane předsedo, vážení delegáti, vážení hosté,
děkuji za pozvání na váš letošní kongres. Trochu jsem se v posledních dnech ohlížel dozadu a přitom si uvědomil, že je to již pátý kongres ODS, na kterém vystupuji více méně jen jako host, respektive jako čestný předseda.
Proto jsem se nepouštěl do žádných rozsáhlých úvah. Dnes je tomu trochu jinak. Dnes před vás předstupuji v roli vašeho prezidentského kandidáta. V roli kandidáta dnes dominantní politické strany, která nese hlavní díl vládní zodpovědnosti.
Opírám se jak o usnesení společného zasedání vašeho poslaneckého a senátorského klubu z 9. května letošního roku, kterým mne tyto kluby nominovaly jako svého kandidáta na funkci prezidenta České republiky na příští volební období, tak o usnesení výkonné rady z 26. května, kdy prezidentskou volbu označila za jednu ze základních priorit ODS pro nadcházející období, a z 22. září, kdy určila vyjednávací tým ve složení předseda, první místopředseda a předsedové poslaneckého a senátního klubu.
První, co zde dnes chci udělat, je poděkovat vám za projevenou důvěru. Je to pro mne i velmi vhodná příležitost, abych vám s plnou vážností poděkoval za volbu minulou, která - nikoli zanedbatelným způsobem - přispěla k tomu, co se v uplynulých letech v naší zemi dělo.
To, že mne znovu kandidujete, je pro mne důkazem, že jsem většinu z vás svým jednáním a svými postoji v této nejvyšší ústavní funkci nezklamal.
Samozřejmě vím, že někteří z vás ne vždy mé kroky a postoje chápali či s nimi souhlasili, ale to není žádná tragédie. Jinak tomu v demokracii být nemůže.
Pozice prezidenta v našem ústavním systému není jednoduchá a dokonce není ani zcela jednoznačná, ale to není tím, co by mne trápilo. Vycházel jsem a vycházím z toho, že je toto postavení takové, jaké je, a že se v naší zemi do značné míry osvědčilo. Je však trochu jiné, než jak si ho mnozí lidé u nás představují. Po formální stránce je asi slabší, po reálné možná v lecčems silnější. Dostatečně jsem se přesvědčil o tom, že sladit tyto dvě pozice není jednoduché.
Ve svých předvolebních projevech v parlamentu na počátku roku 2003 jsem zmínil rozdíl mezi prezidentem aktivním a aktivistickým, což se od té doby stalo jistou normou hodnocení mého prezidentování. Ujišťuji vás, že jsem si byl tohoto rozdílu v každém okamžiku posledních pěti let vědom, a jsem přesvědčen, že jsem byl po celou tuto dobu prezidentem "jen" aktivním.
Pasivitu - jako opak aktivity - v celém svém životě odmítám, ale hranici mezi aktivitou a aktivismem jsem střežil úzkostlivě. Z Hradu se nestalo alternativní politické centrum - a jestli se nemýlím, ani mi to snad nikdo nikdy nepředhazoval - a veškeré mé jednání vždy striktně vycházelo z mých ústavních povinností a pravomocí.
Že se to někdy nelíbilo těm, kteří si přáli, aby prezident v tom či onom případě udělal více, je nevyhnutelné. I když každý z nás zcela přirozeně vychází převážně ze svého vlastního vnímání věcí, chtěl bych vás ubezpečit, že pocit přílišného či naopak málo důrazného využití mého vlivu a mých prezidentských pravomocí mělo v různých chvílích celé naše politické spektrum, včetně ODS. Dokonce bych si troufal odhadovat, že ODS mohla mít - z logiky věci - tento pocit častěji než jiné politické strany. Přesto věřím, že - s odstupem času - i ti z vás, kterým se to tak jevilo, připustili či připustí, že jsem dělal jediné možné.
U nás se často hovoří o prezidentovi nadstranickém, což je apel poněkud zavádějící, protože je zcela zřejmé, že v demokratickém systému pluralitní parlamentní demokracie prezident republiky nemůže být prezidentem stranickým. Nemůže však být prezidentem nepolitickým, neboť jeho funkce o politice je. Prezident se pohybuje ve veřejném prostoru, a proto musí politické - zdůrazňuji nikoli stranické - postoje zastávat.
Politickými postoji jsou nejen přispívání k udržování a posilování politické demokracie a Ústavou ČR předepsané dělby práce mezi jednotlivými složkami státní moci, nejen úsilí o celistvost státu a o jeho svrchovanost a suverenitu, nejen výkon funkce vrchního velitele ozbrojených sil, nejen zastupování státu navenek, včetně intenzivních kontaktů s politiky celého světa, a řada dalších věcí tohoto typu. Pro prezidenta jsou povinnými politickými postoji i stanoviska k základním veřejným tématům - od debaty o registrovaném partnerství po stanovisko k pochodu neonacistů pražskou židovskou čtvrtí právě v den výročí pověstné Křišťálové noci nacistů v Německu před téměř sedmdesáti lety, abych jmenoval dva výrazné příklady. Že v těchto věcech prezident republiky přímo nerozhoduje, je věc úplně jiná.
Snažil jsem se přispět k pokračování pohybu naší země ve směru nastoupeném v listopadu 1989: - k prohloubení politického pluralismu a demokracie, které jsou produktem co nejkvalitnější soutěže suverénních politických stran; - k zajišťování občanských práv pro všechny, ale se současným zvyšováním odpovědnosti všech; - k maximální svobodě ekonomické, v níž by tvořivá lidská aktivita nebyla blokována či přesměrovávána spoustou překážek, regulačních opatření a byrokratických předpisů; - k nezvyšování role státu ve společnosti, a tudíž i ke skutečné svobodě každého jednotlivce.
Věřím také, že se jistou stagnaci tohoto směřování, ke které u nás docházelo, v poslední době daří překonávat.
Jsem přesvědčen, že je naší povinností udělat všechno pro to, aby postup vpřed pokračoval i v dalších letech. Musí k tomu přispívat jak budoucí prezident, tak i nejsilnější a v dnešní chvíli hlavní vládní politická strana, tedy ODS. Prezident si konzistentnost svého jednání musí zajistit sám a názorové schizofrenii se musí umět vyvarovat. I ODS si svou jednotu musí udržet sama: - musí nalézt vyváženost mezi individuální svobodou svých jednotlivých členů na straně jedné a respektem ke zvolenému programu a ke svým vlastním, demokraticky zvoleným reprezentantům na straně druhé; - musí předkládat veřejnosti jasně formulovaný program a musí být schopna hledání racionálního politického kompromisu, který bývá - v každé demokratické společnosti a zejména v zemi s proporcionálním volebním systémem - nezbytný; - musí dokázat obojí vysvětlit a obhájit nejen před svými členy, ale i před celou veřejností.
Právě o těchto nelehkých, a nikoli proklamacemi jednou pro vždy vyřešitelných věcech, to je. Ale o tom jistě bude váš kongres.
Dovolte mi zakončit své vystoupení poděkováním za nominaci do prezidentského klání a vyjádřením svého přesvědčení, že vás v jeho průběhu, ale ani po něm, nezklamu.
