Dobrý den, dámy a pánové,
ve Španělském sále nehovořím poprvé. Před třemi lety jsem zde na pozvání Českého svazu bojovníků za svobodu četla Přísahu buchenwaldského vězně. Bylo to začátkem dubna 2005. Stejně jako každý rok se tehdy vzpomínalo na ty, kterým nebylo souzeno žít jako lidé. Na ty, kterým divoké politické, společenské a válečné turbulence dvacátého století nedovolily prožívat běžné radosti i starosti každodenního života. Ta dubnová vzpomínka se vztahuje k Mezinárodnímu dni politických vězňů a dnes patří všem. Bez ohledu na to, zda zemřeli jako hrdinové v boji za svobodu své země nebo jako bezmocné oběti, odvlečené od svých blízkých a umučené v nelidských podmínkách. Svornost ve smrti tak činí tyto vzpomínkové akty důstojnými.
Přesto nebylo lehké k ní po roce 1989 dospět. Hladina emocí ve společnosti, rozjitřené spoustou těžkých historických křivd, potřebovala čas, aby nechala promluvit rozum.
A já se vás, dámy a pánové, ptám: Kolik let ještě budeme potřebovat, abychom dokázali nalézt svornost v životě? A tím vůbec nemyslím falešnou jednotu názorů a postojů. Naopak - čím pestřejší jsou, tím vytvářejí lepší podmínky pro společnou sílu a prosperitu. Svorností rozumím schopnost se domluvit na tom základním, co činí společnost společností lidskou. To je svoboda a z ní plynoucí odpovědnost, tolerance a ochota vyslechnout jiný názor, úcta jeden k druhému a ochrana slabých před případnou svévolí silných. Co nám brání dohodnout se na těchto hodnotách, respektovat je, a tak si navzájem dopřát daru důstojnosti? Proč má být právě tento pamětihodný sál degradován na pouhé tržiště, kde se kupčí s lidským strachem? Nepatří sem spíš debaty a spory o myšlenky? Nepatří sem souboj kvalifikovaných argumentů těch, kterým dali občané důvěru, aby zastupovali jejich a nikoliv své vlastní zájmy?
Asi namítnete, že tento sál v polistopadové historii už zažil ledacos. Jenomže když jsme se v roce 1998 při volbě Václava Havla pohoršovali nad pískající první dámou, netušili jsme, čeho můžeme být svědky při prezidentské volbě deset let poté. Sprosté výhrůžky, vydírání, střelivo v dopisech…
Dámy a pánové,
jsme na hranici. Nikoliv krok, ale pouhý krůček stačí a zřítíme se do propasti mafiánského režimu, kde nevládne skutečná demokratická volba, svoboda, tolerance ani úcta. Do režimu, kde není místo pro normálního slušného člověka. Do systému, který bude pod taktovkou zlovůle silných pošlapávat práva těch nejslabších.
Vydali jsme se špatnou cestou. Stejně rychle, jako mizí myšlenky a demokratické politické soupeření, nastupuje korupce a hrubá síla. Zájem mocných o osudy lidí této země se vytrácí. Před volbami si pak politické strany nechají udělat drahé průzkumy veřejného mínění. To aby věděly, co mají naslibovat a co vesměs nikdy nesplní.
Jak si jinak vysvětlit, že tu dnes máme zákony, které vyhánějí nemocná batolata z léčeben? Platí dítě i jeho matka. A dohromady více jak tři tisíce za měsíc. Jsou rodiny a není jich málo, pro které je to náklad neúnosný. Věřím, že alespoň někoho z Vás to právě v této chvíli zajímá víc než špehování kolegů a fotky či videa z rádoby tajných schůzek.
Možná namítnete, že hlava státu s tím, vzhledem ke svým kompetencím, mnoho nezmůže. Proč tedy ten lítý boj? Není potom lhostejné, kdo tou hlavou bude? Ne není a Vy to víte.
Hlava státu zmůže mnohé, když se nebude bát hlasitě hájit hodnoty a principy civilizované společnosti. Když bude připravena sloužit lidem a ne posluhovat mocnostem. Pokud bude mít stále na paměti, že stát musí především chránit slabé. Že musí trestat viníky a ne jejich oběti. A že musí zajistit všem rovnost před zákonem, ať už se liší v barvě pleti nebo politické příslušnosti. A to v našem právním systému ještě zdaleka není samozřejmostí.
Ten, komu svěříte prezidentský úřad, má jedinečnou možnost snímat hloupé nálepky, které staví nebezpečné bariéry mezi lidmi i myšlenkami. Proč například mezi demokraticky smýšlejícími politiky vzniká hráz kvůli referendu? Proč mají být jeho zastánci automaticky označeni za populisty, když jde o demokratický nástroj jako každý jiný? Proč každý, kdo mluví o solidaritě, hned dostane na čelo razítko nebezpečného bolševika? Vždyť solidarita se slabými je jednou ze základních vlastností, která odlišuje lidskou společnost od džungle, kde platí "zabij nebo budeš zabit"!
Ten, kdo se bude dívat v příštích pěti letech na svět z výšky Pražského hradu, by měl vidět dál než ostatní. A udělat všechno pro to, aby každá lidská bytost mohla plně využít své schopnosti a nadání. Protože budoucnost nám chystá tvrdou výzvu. Obstojíme jen tehdy, když si začneme vážit kvalitního vzdělání. Nejen proto, že přináší konkrétní dovednosti. Kvalitní vzdělání otevírá mysl a tím i dveře do světa úspěšných. Do světa velkých ambicí, které se díky tvrdé práci proměňují v konkrétní hodnoty, sloužící celému lidstvu. Nikdy nerezignujme na velké cíle. S hrdostí a noblesou lva, kterého máme ve státním znaku, pojďme zápasit o místo na slunci v globální konkurenci. Potenciál občanů České republiky je obrovský a my máme šanci uspět. Jenom to nesmíme vzdát. Je to jediná cesta k zachování vlastní identity, jako hodnoty plynoucí ze zdravého sebevědomí a nikoliv jako stébla, kterého se marně chytá tonoucí.
Právě teď je před námi velká šance. Zanedlouho budeme předsedat Evropské Unii. A budoucí hlava státu by měla s veškerým úsilím přimět vládu i opozici, aby zanechaly planého hašteření, využily jedinečné možnosti udávat tón a nespokojily se s rolí pouhého údržbáře evropských procesů. Hlava státu prostě musí mít vizi a znát cíle pro budoucnost.
Vím, že bych toho chtěla příliš po jednom člověku. Hlava státu hodná svého titulu to ale může zvládnout. I když - jenom tehdy, pokud jí víc, než na osobním prospěchu bude záležet na osudu naší historicky těžce zkoušené země a lidí, kteří se tu narodili či usadili s nadějí, že tu najdou domov.
Dámy a pánové, nejsem jen kandidátka na prezidentku České republiky a europoslankyně. Jsem také dcera, manželka a matka. A moc dobře vím, že žádný domov se neobejde bez vzájemné úcty, pokory a již zmiňované svornosti a solidarity. Stvořit domov dokážou jen lidé, kteří vědí, že žádný strom neroste do nebe, a že i ti dnes nejsilnější se lehce mohou stát zítra těmi nejslabšími.
Vytvořme proto domov. Bez ohledu na různost názorů a postojů. Vytvořme domov hlavně těm, kteří jsou teď na prahu života. V nich je klíč k úspěchu. Bez nich nebude budoucnost ani naděje. Chraňme je. Pečujme o rodiny, ve kterých vyrůstají. Dopřejme jim ekonomicky důstojnou existenci a bezpečí. Jsou mnohem cennější než kariéry nás všech, kteří jsme dnes v tomto sále. A přesto jsme to právě my, komu reformní kroky vlády přihrály měsíčně navíc tisíce korun, zatímco dětem přikázaly platit za lékařskou péči a jejich matkám snížily mateřskou. Takhle se domov nestaví.
Naše země přitom v minulosti domovem byla. Jinak by pro ni lidé neumírali. Vraťme jí tu podobu. A lidem ochotu bránit ji i za cenu nejvyšší
.
Na závěr mi dovolte poděkovat všem, kteří mi touto kandidaturou umožnili promluvit do volby hlavy státu. Státu, jehož osud mi nikdy nebyl, není a nikdy nebude lhostejný.
Děkuji Vám.
Jana Bobošíková,
Španělský sál, Pražský hrad, 15. února 2008
