Mnoho žen svůj zážitek, jenž pro ně často znamená doživotní trauma, utají. Obávají se, čím vším by ještě musely projít. Jako například jedna z žen z malého města na Moravě, jež popsala svůj příběh MF DNES.
"Byla to má první vycházka do společnosti během mateřské. Mezi kojením jsem zašla na firemní večírek," líčí. Na sobě měla kostýmek, sukni těsně nad kolena. Vracela se před půlnocí, když ji na křižovatce přepadl muž a zatáhl do parku.
"Roztrhal mi šaty, byla jsem v šoku a ani nevím, zda své dílo dokonal či nikoli. Pak ho něco vyrušilo a utekl." Domů to měla dvě minuty, s manželem hned volali policii. "Chovali se slušně, jen jedna policistka podotkla: To se dnes ženské diví, když chodí po nocích v minisukni."
Vážné to začalo být až při soudním procesu. "Chtěla jsem svědčit anonymně, ale soudce se mi vysmál, že jsem si měla vzpomenout dřív. Až v tu chvíli jsem začala být vyřízená. Šla jsem se poradit k advokátovi, ale ten řekl: Kojíte, a to jdete ven? Být má dcera, dal bych vám pár facek."
Právo svědčit v nepřítomnosti útočníka si nakonec vybojovala. Pak se svěřila dalším ženám - aby si daly pozor. Za tuhle upřímnost se jí oklikou donesla hláška: Chodí v minisukni, zmalovaná a pak se diví.
Přesto se dokázala otřepat. Čemu za to vděčí? "Byla jsem šťastná, že jsem to přežila. S ohledem na děti, zvlášť na to tříměsíční," říká.
Je to cejch na čelo, kterého se už nezbavíte
Celé jméno vám neřeknou a mají k tomu svůj důvod. Ač byly přinuceny k sexu násilím, slýchají: Žena, která nechce, nedá.
"Být ta, co ji znásilnili, není nejlepší cedulka na čelo," nediví se jejich obavám sexuoložka Hana Fifková. "Nehledě na řeči typu: To má z toho, že nosí krátké sukně, koledovala si o to."
Málokdo ví, co se těm ženám honí myslí. Pocitem ponížení a pošpinění bezprostředně po činu nic nekončí. "Jedete tramvají, nad vámi stojí muž a vy s obavami podvědomě koukáte, kde má rozkrok," popisuje ředitelka Bílého kruhu bezpečí Petra Vitoušová prožitky, které mohou trvat měsíce i roky.
"Taková žena vám při psychoterapii řekne, kolik fleků mají v ložnici na stropě, ale neví, jaké bylo milování s manželem," dodává ředitelka společnosti Electra Jiřina Dolanská. Mnohé žádnou pomoc ani nevyhledají. Dokonce to ani raději nenahlásí. Bojí se následného policejního vyšetřování, necitlivosti, dalšího ponižování.
Čemu se divíte?
Byly čtyři ráno, když se Věra vracela na kolej. Za sebou zaslechla kroky a pak ucítila nůž pod krkem. Neznámý muž ji zavlekl ke stavebním buňkám a přinutil ji k orálnímu sexu.
Se zbytkem racionálního uvažování mu pak navrhla, že má kousek kolej a že by to tam mohlo být příjemnější. Když se na vrátnici zapisoval, byť pod falešným jménem, došlo mu, že udělal chybu. Bzučák otvírající dveře ho pak definitivně zahnal na útěk.
Ráno šla Věra na policejní okrsek. Zeptali se jí mezi řečí, zda se jí ten muž líbil. Vše si nechali převyprávět - a pak řekli, že to k nim nepatří. Není to pravidlo, ale pořád se to ještě stává.
Ředitelka Vitoušová na konkrétních zkušenostech žen, jež se na ni obracejí, popisuje: "Policisté nejprve pochybují, že se to stalo. Pak mentorují: Podívejte, jak jste oblečená. Když přijde žena až po několika dnech či týdnech od činu, padají poznámky: Co my teď s tím? Vykoupaná už asi budete, že.."
Následuje vyšetření u lékaře v nejbližší ordinaci či nemocnici, kam je žena dovedena v policejním doprovodu. Mnozí se s takovou ženou setkávají poprvé a nevědí, jak se chovat.
"A když to skončí, nechají policisté stát ženu před nemocnicí se slovy: Tamhle máte tramvaj," popisuje Vitoušová jeden konkrétní případ mladé znásilněné dívky. V té chvíli děvče ještě krvácelo. Přitom by stačilo docela málo: nepříjemné otázky padnout musí, ale dají se vhodně uvést, třeba i spolu s nabídnutím sklenice vody.
V řadě zemí se výslech odehrává ve speciální budově, často v nějaké vile, kde neproudí zločinci v želízkách, nadto je ke znásilněné ženě rovnou přivolán specialista, který ji poučí o jejích právech a odpovídá za ni.
"V Česku je na ženy mnohem větší tlak, aby se angažovaly samy. Toho se ony bojí, protože často slyšely: Jestli cekneš, podříznu tě," podotýká psychiatr Ondřej Trojan.
Neprovokovala jsi ho?
Vyšetřováním anabáze nekončí. Mnoho žen řeší dilema, zda to říci partnerovi. "Milé dámy, nedovedu se vžít do vašich pocitů, ale jedno vím jistě. Mám dceru a stát se jí to, co se stalo vám, tak tu zrůdu, která by jí to udělala, vlastníma rukama ubiju," vzkázal znásilněným ženám v internetové diskusi muž jménem Lukáš.
V první chvíli jich tak skutečně reaguje mnoho. "Chtějí vzít spravedlnost do svých rukou. Ale když se jim to nepodaří, často obracejí vztek proti ženě," říká Trojan. Neprovokovala náhodou? Nebylo to jinak? "Snad nejsnáze muž přijme znásilnění deviantem. Ale když je to někdo známý, například její kolega z práce, je to pro něj k neskousnutí," potvrzuje Vitoušová.
"Zkoumá, co je ve vás špatného. Člověk normálně nechápe násilí a reaguje na ně pořádkem, tedy ve stylu: To se přece nemůže slušný ženský stát. A kdykoli pak taková žena s někým zalaškuje, budou ji pronásledovat podezíravé pohledy," říká šéfka Bílého kruhu bezpečí.
Policisté odhadují, že nejčastějšími oběťmi jsou ženy kolem pětadvaceti let. Ale stane se to i padesátiletým a starším. "Ošklivé je to vždy. Ale může se to obejít bez vulgarit, plivání do obličeje, bez toho, že je ten člověk neumytý," podotýká Vitoušová.
Mnoho žen nakonec musí vyhledat odbornou pomoc. Někdy třeba až dvacet let po znásilnění: "Celou dobu se snažily bojovat samy nebo vůbec netušily, že jejich problémy souvisejí s dávným traumatem," říká sexuoložka Fifková.
Milada, jejíž příběh je popsán na internetu, dokonce skončila v zařízení pro léčbu neuróz. Měla úpornou uklízecí mánii. Když si šel manžel pro něco do mrazáku, volala na něj, aby hlavně něco nepřehrabal.
Byla kdysi znásilněna - a pocity hnusu se marně snažila smýt pod sprchou. Donekonečna prala taneční kostým, který tehdy držela na ramínku přes ruku. Pořád jí připadal špinavý.
