Padesátiletá dáma, která se ucházela o práci, však zaslechla větu málem totožnou: "Co tu chce ta baba," ptal se šéf.
Nezaměstnanost roste a o místa je nouze. Stát nedokáže pomoci ani bílým mladým mužům. Situace těch, kdo jsou znevýhodněni, je pak zoufalá.
Existují dvě základní metody, jak pomoci handicapovaným. První je takzvaná pozitivní diskriminace. Nařídíme například, že strany musí na kandidátky napsat polovinu žen. Můžeme nařídit veřejným univerzitám, aby braly tolik a tolik nebílých uchazečů.
Druhou metodou je důsledné dodržování zákonů, které zvýhodňování jedněch na úkor druhých zakazují. Tato metoda je zjevně přirozenější a lepší. Teď je potřeba se zeptat, jestli to není nějaká přehnaná politická korektnost.
Jestli nechceme, obrazně řečeno, mít mezi vyhazovači nadpoloviční podíl žen a osob s váhou pod padesát kilogramů. Proč by si zaměstnavatel nemohl vybrat samé bílé mladíky? Copak to není jeho právo?
V tomto případě je taková podoba liberalismu nejen falešná, ona je přímo hloupá. Její nesmyslnost objevíme snadno, pokud si na místo matek s dětmi, Romů nebo starších lidí dosadíme slovo Žid.
To by byl (oprávněný) poprask, kdyby onen majitel firmy řekl sekretářce: "Co tu chce ten Žid." Přitom jde úplně o stejnou věc. O předsudečnou, ničím nepodloženou diskriminaci skupiny lidí.
Zdeněk Škromach řekl, že se těší, až nějaká žena s dětmi podá žalobu. To je od ministra práce a sociálních věcí žalostně málo. Socialistická vláda přehazuje daně, jedněm peníze bere, druhým přidává, ale pro to, aby zajistila základní rovnost na trhu, dělá něco, jen aby se neřeklo.
Vláda by měla být schopna vytvářet pracovní místa. Když už není, má aspoň zajistit fér hru v přístupu k nim. Šéf firmy, který kádruje lidi podle věku, počtu dětí a barvy kůže, by se měl vážně úplně lidsky stydět. Pokud jsou majitelé nestoudní, musí být stát schopný zajistit základní práva občanů. Náš zatím není.
