Kdo podá ústní žádost podle zákona o přístupu k informacím (ať už po telefonu, nebo v nějaké informační kanceláři), tomu může být informace sdělena, nebo ne, tak jako nyní. Úředník, vrátný nebo tiskový mluvčí může tazatele kdykoli odkázat, aby si o informaci zažádal písemně.
Písemná žádost, to už je něco jiného.
Tahle cesta je sice pomalejší a dražší, zato však jistější, pokud jde o to, že se zájemci o informaci dostane obsažné odpovědi.
Ale bude to stát poštovné (kvůli případnému odvolání bude dobré posílat žádosti doporučeně), soukromníci bez faxu a e-mailu budou muset případně zaplatit "faxovné" nebo poplatek za užití elektronické pošty.
Co když se budeme ptát špatně nebo na špatné adrese?
Když naše žádost nebude pro úřad srozumitelná nebo nebude dávat smysl, musí nás na to její adresát do týdne upozornit; nemůže žádost rovnou vyhodit.
Do tří dnů by nám měl úřad sdělit také to, že námi požadovanou informaci nemá. Ale už nám nemusí říci, kde bychom ji měli hledat. Tuhle větu včera poslanci ze zákona vypustili.
Když se budeme ptát dejme tomu ministerstva vnitra, jaký je průměrný důchod policisty ve výslužbě, vnitro nám řekne, že to neví, ale už nemusí dodat, že bychom se měli obrátit na ministerstvo práce a sociálních věcí.
"Občan musí vědět, kde jaká informace je, aby věděl, o co kde žádat. Jinak ho budou úřady posílat od čerta k ďáblu. V Kanadě si lze seznam státních databází prohlédnout na každé poště," řekl předseda Českého statistického úřadu Edvard Outrata.
Když se ptáme správně a na správném místě, musí nám úřad do třiceti dnů odpovědět. V roce 2001 se lhůta pro odpověď zkrátí na 22 dnů a v dalších letech bude patnáctidenní.
Jak bude informace kvalitní a vydatná, to záleží i na tom, jak přesný a pregnantní dotaz se nám podaří formulovat, aby odpověď nemohla být obecná, nic neříkající.
Jaká konkrétní osoba nám informaci podá, to je věcí úřadu a zákon to nijak nepředepisuje. Totéž platí i při vyřizování ústního dotazu - ten, kdo se ptá, nemůže ovlivnit, jestli mu nakonec odpoví řadový referent nebo policista, nebo, jako tomu bývá zvykem právě třeba u policie, bude odkázán na tiskového mluvčího.
Když adresát dotazu - úřad, škola, nemocnice či soud - neodpoví, byť i jen na část otázky, může se zájemce o informace do patnácti dnů odvolat k vyšší instanci.
Některé základní informace - například postup při vyřizování žádostí občanů - musí úřad zveřejnit tak jako tak, aniž by se na to někdo ptal. Třeba na vývěsce nebo v nějakém prospektu, a také na internetu.
"Počítače přístup k informacím usnadní. Ale jen těm, kdo mají přístup k počítačům," upozornil sociolog Jiří Kabele.
Podle loňského průzkumu agentury Median má k počítači přístup necelá třetina Čechů a s internetem pracuje necelá čtvrtina z nich. To by znamenalo, že informace na internetu si přečte sotva každý desátý z nás.
Ale obhájci zákona upozorňují, že čím víc toho úřad zveřejní "sám od sebe", tím méně práce (a menší výdaje) bude mít s vyřizováním jednotlivých dotazů.
Sesypou se, až zákon začne platit, stovky žádostí o informace? Autoři zákona sice nějakou lavinu dotazů nečekají, přesto v důvodové zprávě k jeho návrhu píší: "Po nabytí účinnosti zákona lze očekávat zvýšený zájem veřejnosti, vyvolaný především přetrvávajícími neuspokojenými požadavky z minulosti."
Exposlanec Oldřich Kužílek zase řekl: "Maďarský ombudsman mi odpověděl, že od té chvíle, co byl u nich zákon o svobodě informací přijat, je jeho jedinou starostí přesný opak: vychovávat obyvatelstvo a pomocí mediálních akcí ho přimět k tomu, aby se vůbec šlo na něco zeptat. A myslím, že Maďarsko je v mnoha ohledech srovnatelné s námi."
To se všechno ukáže až od 1. ledna 2000, kdy by zákon měl začít platit.
Písemná žádost, to už je něco jiného.
Tahle cesta je sice pomalejší a dražší, zato však jistější, pokud jde o to, že se zájemci o informaci dostane obsažné odpovědi.
Ale bude to stát poštovné (kvůli případnému odvolání bude dobré posílat žádosti doporučeně), soukromníci bez faxu a e-mailu budou muset případně zaplatit "faxovné" nebo poplatek za užití elektronické pošty.
Co když se budeme ptát špatně nebo na špatné adrese?
Když naše žádost nebude pro úřad srozumitelná nebo nebude dávat smysl, musí nás na to její adresát do týdne upozornit; nemůže žádost rovnou vyhodit.
Do tří dnů by nám měl úřad sdělit také to, že námi požadovanou informaci nemá. Ale už nám nemusí říci, kde bychom ji měli hledat. Tuhle větu včera poslanci ze zákona vypustili.
Když se budeme ptát dejme tomu ministerstva vnitra, jaký je průměrný důchod policisty ve výslužbě, vnitro nám řekne, že to neví, ale už nemusí dodat, že bychom se měli obrátit na ministerstvo práce a sociálních věcí.
"Občan musí vědět, kde jaká informace je, aby věděl, o co kde žádat. Jinak ho budou úřady posílat od čerta k ďáblu. V Kanadě si lze seznam státních databází prohlédnout na každé poště," řekl předseda Českého statistického úřadu Edvard Outrata.
Když se ptáme správně a na správném místě, musí nám úřad do třiceti dnů odpovědět. V roce 2001 se lhůta pro odpověď zkrátí na 22 dnů a v dalších letech bude patnáctidenní.
Jak bude informace kvalitní a vydatná, to záleží i na tom, jak přesný a pregnantní dotaz se nám podaří formulovat, aby odpověď nemohla být obecná, nic neříkající.
Jaká konkrétní osoba nám informaci podá, to je věcí úřadu a zákon to nijak nepředepisuje. Totéž platí i při vyřizování ústního dotazu - ten, kdo se ptá, nemůže ovlivnit, jestli mu nakonec odpoví řadový referent nebo policista, nebo, jako tomu bývá zvykem právě třeba u policie, bude odkázán na tiskového mluvčího.
Když adresát dotazu - úřad, škola, nemocnice či soud - neodpoví, byť i jen na část otázky, může se zájemce o informace do patnácti dnů odvolat k vyšší instanci.
Některé základní informace - například postup při vyřizování žádostí občanů - musí úřad zveřejnit tak jako tak, aniž by se na to někdo ptal. Třeba na vývěsce nebo v nějakém prospektu, a také na internetu.
"Počítače přístup k informacím usnadní. Ale jen těm, kdo mají přístup k počítačům," upozornil sociolog Jiří Kabele.
Podle loňského průzkumu agentury Median má k počítači přístup necelá třetina Čechů a s internetem pracuje necelá čtvrtina z nich. To by znamenalo, že informace na internetu si přečte sotva každý desátý z nás.
Ale obhájci zákona upozorňují, že čím víc toho úřad zveřejní "sám od sebe", tím méně práce (a menší výdaje) bude mít s vyřizováním jednotlivých dotazů.
Sesypou se, až zákon začne platit, stovky žádostí o informace? Autoři zákona sice nějakou lavinu dotazů nečekají, přesto v důvodové zprávě k jeho návrhu píší: "Po nabytí účinnosti zákona lze očekávat zvýšený zájem veřejnosti, vyvolaný především přetrvávajícími neuspokojenými požadavky z minulosti."
Exposlanec Oldřich Kužílek zase řekl: "Maďarský ombudsman mi odpověděl, že od té chvíle, co byl u nich zákon o svobodě informací přijat, je jeho jedinou starostí přesný opak: vychovávat obyvatelstvo a pomocí mediálních akcí ho přimět k tomu, aby se vůbec šlo na něco zeptat. A myslím, že Maďarsko je v mnoha ohledech srovnatelné s námi."
To se všechno ukáže až od 1. ledna 2000, kdy by zákon měl začít platit.
