Ve své téměř devadesátileté historii měla Československá a později Česká republika 8, respektive 9 (vč. Emila Háchy) prezidentů. Z nich pouze tři byli hlavou demokratického státu. Ostatní byli dosazeni vnucenou či samozvanou vládnoucí garniturou, jejich legitimita v očích občanů byla tudíž sporná a jejich popularita (snad s výjimkou gen. L. Svobody, jenž se těšil pověsti válečného hrdiny a byl jedním ze symbolů Pražského jara) byla na bodu mrazu. Tři demokratičtí prezidenti (TGM, E. Beneš, V. Havel) byli zcela výjimečnými osobnostmi a to jak z hlediska lidského, tak způsobem, jímž se podíleli na československé a české historii.
Tomáš Garrigue Masaryk se stal prvním prezidentem státu nezávislého po několika stech letech rakouské nadvlády, stal se symbolem nabyté svobody a nositelem demokratických ideálů. Tomu odpovídala dokonce i úprava prvorepublikové ústavy, zaručující prezidentu osvoboditeli možnost neomezeného počti znovuzvolení, zatímco ostatním jen známé ne více jak dvakrát za sebou. Díky tomu, že první republika byla svobodnou zemí, byl Masaryk pochopitelně kritizován a ani zvolení jím vybraného nástupce, dlouholetého ministra zahraničí Edvarda Beneše nebylo vůbec jednoduché.
Právě tento zapřísáhlý demokrat a puritán, bohužel však oběť nepovedeného versailleského systému se stal tím, komu bylo souzeno provést svůj národ hrůzami 2. světové války jako mezinárodně uznaná hlava státu (i přestože abdikoval, poté se prohlásil hlavou státu a České země měly de facto dva prezidenty - protektorátního a exilového). Bohužel se na sklonku svého života stal trapnou loutkou při předávání moci komunistické juntě a musel přihlížet demontáži jím kdysi vzývaného demokratického státu.
Václav Havel se do jisté míry stal analogií Masarykovou. Přišel jako představitel odporu proti nadvládě či spíše samovládě, stal se představitelem hnutí za "osvobození" a nositelem podobných ideálů. Vzhledem k živým vzpomínkám na dobu nedávno minulou jsme zvyklí hledět na jeho působení poněkud více kriticky, nicméně věřím, že historie význam Václava Havla docení více než současnost. Podobně jako Beneš byl prezidentem déle, než měl být a to - díky bohu ne kvůli válce - ale kvůli rozdělení země, proti němuž se sám stavěl a také před ním abdikoval.
Havlova doba skončila. Vzhledem ke svému zdraví může být vděčný, že se mu nedostalo ústavních privilegií jako Masarykovi. Spolu s Havlovým odchodem se definitivně uzavřela významná kapitola české historie. Byla to převratná doba přechodu z všeobecného marasmu k svobodné, solidární, demokratické společnosti živené trhem a naplněné evropskou tradicí. Skončil také čas výjimečných prezidentů. Poprvé v celé historii republikánského zřízení v Českých zemích stáli zákonodárci před tak zásadní otázkou. Měla být poprvé zvolena "normální" hlava státu. Nabízela se otázka: "Co je to prezident v spořádaném, všedním ústavním pořádku, který - doufejme - bude všední co nejdéle?" Nikdy předtím nikdo nebyl tolik na pochybách. Bylo třeba udělit prezidentské funkci ducha.
Vzhledem k výše uvedené výjimečnosti dosavadních demokratických prezidentů byla tradováno a zdůrazňováno postavení prezidenta jako nadstraníka - tedy někoho, kdo je natolik významnou morální autoritou že dokáže překonat "stranické půtky", tak typické pro pluralitní demokracii. Toto v podstatě nedokázal ani Václav Havel ani žádný jiný jeho předchůdce a i když je to velice sympatické a důstojné pojetí, je možné takto působit pouze ve výjimečných situacích, protože v běžné situaci je takových osobností zoufalý nedostatek a ani míra společenského konsenzu není dostatečná. Prezident byl vnímán s jistou bohabojností a nezvyklou úctou. Takovéto, téměř apolitické pojetí prezidentské funkce měli symbolizovat kandidáti jako Petr Pithart, Miroslav Kříženecký, Jaroslava Moserová či Jan Sokol, kteří buď nebyli známí vůbec, nebo byli veřejností vnímáni s minimální rozporuplností.
Druhé, mnohem realističtější pojetí vychází z chápání prezidenta jako politické osobnosti, pouze nečlena politické strany, splňujícího určitá kritéria vycházející z nároků na hlavu státu (tj. ne nutně všeobecná úcta, ale úctyhodnost, ne nutně všeobecný respekt, ale nezpochybnitelné zásluhy apod.). Takto je chápán prezident například ve většině zemí se srovnatelným ústavním pořádkem. To byl případ kandidatury Miloše Zemana nebo Václava Klause, kterého se parlamentu nakonec podařilo zvolit a předejít tak znemožnění se před voliči. Před volbou zaznívaly hlasy o nadstranickosti z mnohých úst. Díky oněm "stranickým půtkám" je prezidentem sice nestraník de iure, ale jako čestný předseda ODS jen těžko nestraník de facto a nadstraník už vůbec ne.
I přestože prof. Klaus nepatří k mým oblíbeným politikům a rozcházím se s ním v základní politické orientaci, věřím, že má jakési státnické atributy a že jím tvořený nový "normální" duch prezidentské funkce se stane dobrým vzorem pro další budoucí prezidenty - politiky. Je to i úkol pro nás všechny, vyrovnat se s novou, rozporuplnou osobností na Hradě a zvyknout si na to, že prezident není žádný polobůh, ale že jej můžeme "nemít rádi" jako každého jiného politika a že za pět let budeme mít pravděpodobně možnost zvolit si jiného, když se nám nebude líbit.
Tomáš Garrigue Masaryk se stal prvním prezidentem státu nezávislého po několika stech letech rakouské nadvlády, stal se symbolem nabyté svobody a nositelem demokratických ideálů. Tomu odpovídala dokonce i úprava prvorepublikové ústavy, zaručující prezidentu osvoboditeli možnost neomezeného počti znovuzvolení, zatímco ostatním jen známé ne více jak dvakrát za sebou. Díky tomu, že první republika byla svobodnou zemí, byl Masaryk pochopitelně kritizován a ani zvolení jím vybraného nástupce, dlouholetého ministra zahraničí Edvarda Beneše nebylo vůbec jednoduché.
Právě tento zapřísáhlý demokrat a puritán, bohužel však oběť nepovedeného versailleského systému se stal tím, komu bylo souzeno provést svůj národ hrůzami 2. světové války jako mezinárodně uznaná hlava státu (i přestože abdikoval, poté se prohlásil hlavou státu a České země měly de facto dva prezidenty - protektorátního a exilového). Bohužel se na sklonku svého života stal trapnou loutkou při předávání moci komunistické juntě a musel přihlížet demontáži jím kdysi vzývaného demokratického státu.
Václav Havel se do jisté míry stal analogií Masarykovou. Přišel jako představitel odporu proti nadvládě či spíše samovládě, stal se představitelem hnutí za "osvobození" a nositelem podobných ideálů. Vzhledem k živým vzpomínkám na dobu nedávno minulou jsme zvyklí hledět na jeho působení poněkud více kriticky, nicméně věřím, že historie význam Václava Havla docení více než současnost. Podobně jako Beneš byl prezidentem déle, než měl být a to - díky bohu ne kvůli válce - ale kvůli rozdělení země, proti němuž se sám stavěl a také před ním abdikoval.
Havlova doba skončila. Vzhledem ke svému zdraví může být vděčný, že se mu nedostalo ústavních privilegií jako Masarykovi. Spolu s Havlovým odchodem se definitivně uzavřela významná kapitola české historie. Byla to převratná doba přechodu z všeobecného marasmu k svobodné, solidární, demokratické společnosti živené trhem a naplněné evropskou tradicí. Skončil také čas výjimečných prezidentů. Poprvé v celé historii republikánského zřízení v Českých zemích stáli zákonodárci před tak zásadní otázkou. Měla být poprvé zvolena "normální" hlava státu. Nabízela se otázka: "Co je to prezident v spořádaném, všedním ústavním pořádku, který - doufejme - bude všední co nejdéle?" Nikdy předtím nikdo nebyl tolik na pochybách. Bylo třeba udělit prezidentské funkci ducha.
Vzhledem k výše uvedené výjimečnosti dosavadních demokratických prezidentů byla tradováno a zdůrazňováno postavení prezidenta jako nadstraníka - tedy někoho, kdo je natolik významnou morální autoritou že dokáže překonat "stranické půtky", tak typické pro pluralitní demokracii. Toto v podstatě nedokázal ani Václav Havel ani žádný jiný jeho předchůdce a i když je to velice sympatické a důstojné pojetí, je možné takto působit pouze ve výjimečných situacích, protože v běžné situaci je takových osobností zoufalý nedostatek a ani míra společenského konsenzu není dostatečná. Prezident byl vnímán s jistou bohabojností a nezvyklou úctou. Takovéto, téměř apolitické pojetí prezidentské funkce měli symbolizovat kandidáti jako Petr Pithart, Miroslav Kříženecký, Jaroslava Moserová či Jan Sokol, kteří buď nebyli známí vůbec, nebo byli veřejností vnímáni s minimální rozporuplností.
Druhé, mnohem realističtější pojetí vychází z chápání prezidenta jako politické osobnosti, pouze nečlena politické strany, splňujícího určitá kritéria vycházející z nároků na hlavu státu (tj. ne nutně všeobecná úcta, ale úctyhodnost, ne nutně všeobecný respekt, ale nezpochybnitelné zásluhy apod.). Takto je chápán prezident například ve většině zemí se srovnatelným ústavním pořádkem. To byl případ kandidatury Miloše Zemana nebo Václava Klause, kterého se parlamentu nakonec podařilo zvolit a předejít tak znemožnění se před voliči. Před volbou zaznívaly hlasy o nadstranickosti z mnohých úst. Díky oněm "stranickým půtkám" je prezidentem sice nestraník de iure, ale jako čestný předseda ODS jen těžko nestraník de facto a nadstraník už vůbec ne.
I přestože prof. Klaus nepatří k mým oblíbeným politikům a rozcházím se s ním v základní politické orientaci, věřím, že má jakési státnické atributy a že jím tvořený nový "normální" duch prezidentské funkce se stane dobrým vzorem pro další budoucí prezidenty - politiky. Je to i úkol pro nás všechny, vyrovnat se s novou, rozporuplnou osobností na Hradě a zvyknout si na to, že prezident není žádný polobůh, ale že jej můžeme "nemít rádi" jako každého jiného politika a že za pět let budeme mít pravděpodobně možnost zvolit si jiného, když se nám nebude líbit.
