Její historie se začala psát 1. ledna 1977, kdy byl oficiálně vydán dokument, který obsahoval její úvodní prohlášení, a fungovat vydržela téměř 15 let, až do listopadu 1992. Tehdy její mluvčí na setkání konstatovali, že Charta 77 dohrála svou historickou úlohu.
Společenství lidí usilujících o dodržování lidských práv se začalo formovat v roce 1976 při soudním procesu s mladými hudebníky kolem kapely The Plastic People of the Universe.
Impulzem pro vznik Charty 77 se pak stalo zveřejnění Mezinárodního paktu o občanských a politických právech a Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech.
Tyto dokumenty, zakotvené v helsinských dohodách z roku 1975, přijal i tehdejší československý komunistický režim a v říj u 1976 je zveřejnil ve Sbírce zákonů. Ve skutečnosti se jimi ale neřídil.
9. prosince 2016 |
První přípravná schůzka rodící se Charty 77 se konala 10. prosince 1976, kdy se v pražském bytě Jaroslava Kořána sešli Václav Havel, Pavel Kohout, Jiří Němec, Zdeněk Mlynář a Václav Vendelín Komeda.
Dohodli se na tom, že by bylo dobré založit trvalou občanskou iniciativu. Dalších schůzek se pak účastnili například Ludvík Vaculík, Jiří Hájek, Petr Uhl, Pavel Landovský či Pavel Bergmann.
Během prosince bylo precizováno textové prohlášení, které se obracelo na tehdejší režim s výzvou, aby dodržoval své vlastní zákony. Hotový dokument dostal název Charta 77.
Jeho autoři se zároveň rozhodli, že se nebude jednat o jednorázové prohlášení, ale začátek fungování volné občanské iniciativy, která se bude zasazovat o dodržování lidských a občanských práv.
Prvními mluvčími byl Jiří Hájek, Václav Havel a Jan Patočka
Prvními mluvčími Charty 77 se stali někdejší ministr zahraničí Jiří Hájek z roku 1968, ve světě známý dramatik Václav Havel a filozof Jan Patočka. Mezi Vánocemi a Novým rokem 1977 své podpisy pod text připojilo prvních 242 lidí. Do ledna 1990 se k Chartě 77 přihlásilo přes 1 800 signatářů a jen 25 z nich svůj podpis pod nátlakem veřejně odvolalo.
Zveřejnění Charty 77, naplánované na Tři krále, nepostrádalo dramatické okamžiky. Předznamenala je totiž divoká honička bílého saaba herce Pavla Landovského s vozy Státní bezpečnosti (StB) v pražských Střešovicích a Dejvicích.
1. ledna 2017 |
Ve stíhaném voze seděli vedle řidiče Landovského i Havel a spisovatel Vaculík, kteří chtěli vhodit do poštovních schránek 242 obálek opatřených adresami prvních signatářů s textem prohlášení.
Obálky s opisy Charty 77 měli rozeslat všem signatářům a originální podání odvézt do budovy právě zasedajícího Federálního shromáždění a na další oficiální místa, mimo jiné vládě a ČTK.
„Tak to nám ten boj za lidský práva pěkně začíná“
Původně měl obálky rozvážet sám Václav Havel, kvůli přeřezaným brzdovým a spojkovým hadičkám jeho mercedesu ale musel požádat o pomoc Landovského.
Když se po několika hodinách zalepování obálek dostali k rozvážení, byli už sledováni StB a po chvíli začala v dejvických ulicích honička.
Přesto se Havlovi podařilo čtyři desítky z 242 připravených dopisů vhodit do schránky. Nakonec je ale v Gymnasijní ulici u „Kulaťáku“ dopadli. „Tak to nám ten boj za lidský práva pěkně začíná,“ komentoval to tehdy podle Landovského vyprávění Havel.
Kromě toho, že 6. ledna měl být text Charty 77 předán do Federálního shromáždění, bylo domluveno, že 7. ledna vyjde prohlášení najednou ve čtyřech světových denících. Tuto akci organizoval Kohout.
Jak uvedl v memoárech z roku 2005, text se dostal přes hranice s pomocí Češky Ilony Drummové, která se vdala do Bavorska.
Koncem prosince 1976 se v bytě Kohoutových čerstvě dokončený text naučila nazpaměť a v Německu jej pak „odrecitovala“ spřátelenému novináři Deutschlandfunku Hansi-Peteru Riesemu.
Text Prohlášení Charty 77 a jména signatářů pak dostal Riese od Kohouta prostřednictvím kurýra, o což se postaral diplomat Wolfgang Runge z německého velvyslanectví v Praze.
Riese pak přesvědčil šéfredaktory britských Timesů, amerického deníku The New York Times, německého listu Frankfurter Allgemeine Zeitung a pařížského Le Mondu, aby text vyšel s datem 7. ledna. Přitom zapomněl, že Le Monde vychází již v předvečer dne a zpráva o Chartě 77 se tak dostala do západních večerních zpráv už 6. ledna 1977.
Charta chtěla vést dialog
Charta 77 se neprofilovala jako základna k opoziční politické činnosti a nepředstavovala žádné „vyhlášení války“ vládnoucímu režimu. Nezpochybňovala jeho legitimitu a chtěla vést dialog.
Přesto ji však komunisté vnímali jako ohrožení své moci. „Sestavily ji nejlepší mozky opozice, je proto napsána tak rafinovaně, že kdybychom dovolili zveřejnit ji, 90 procent našich lidí by nepochopilo, v čem je její nebezpečí,“ řekl později tehdejší ministr vnitra Jaromír Obzina. Režim proto proti chartistům režim rozpoutal rozsáhlou propagandistickou kampaň.
Již 7. ledna vyšel v Rudém právu první článek o Chartě 77 pod titulkem Čí je to zájem. O pět dnů později se na jeho stránkách pak objevil nechvalně proslulý text článek Ztroskotanci a samozvanci, který charakterizoval signatáře jako „sluhy a agenty imperialismu, zaprodance či sionisty“.
Anticharta
Samotný text prohlášení přitom vládnoucí komunisté nezveřejnili. Vrcholem kampaně byla takzvaná anticharta, kterou koncem ledna přijali umělci na shromáždění v Národním divadle. Kromě toho režim zasahoval proti disidentům i silou.
První obětí represí byl mluvčí Charty 77 Jan Patočka, který byl podroben jedenáctihodinovému výslechu, na jehož následky 13. března 1977 zemřel.
Zatýkání, výslechy, domovní prohlídky zažil prakticky každý signatář. Navzdory věznění a perzekuci však činnost Charty 77 pokračovala.
Do listopadu 1989 vydala 572 závažných dokumentů k různým politickým a společenským jevům, Charta 77 také zaštiťovala řadu dalších iniciativ a pomohla tak vytvořila prostor pro přechod k demokratickým změnám v Československu v roce 1989.
1. ledna 2017 |
