Čekání na Godota – rok 2002 – Sparta Praha

„Hráčům se teď nedaří, potřebují odpočinek. Není to však tím, že by byli přetažení fyzicky, ale spíš…“ A teď to začíná. Tým promovaných „psychologů“ kolem prezidenta Košťála a trenéra Jarabinského takřka bleskově odkrývá, cože to vlastně stojí za prachbídnými výkony Sparty v posledních dnech, a kdeže to pramení potok, nebo spíš řádně rozvodněná řeka, v které se herně utopila většina mladých – talentovaných, starších – zkušených, perspektivních i neperspektivních hráčů onoho letenského gigantu. A přitom jak tajemný hrad v Karpatech neustále naoko mění svou jinak zakaboněnou tvář, vzpomíná na doby, kdy bylo ještě hůř, nedej bože snad na retrospektivy do časů pana Hřebíka, jenž sice dokázal cosi nezpochybnitelného, ale přesto napáchal víc špatného a zlého.

Ono chtít po hráčích, potažmo hře samotné, určitý řád, vymezit v kterém prostoru se výhradně pohybovat, říct velkému a zasloužilému „mistru fotbalu“: „Tak Pepo, ty budeš běhat tady v tom čtverci a odtud se mi nehneš.“ je dosti záludné, obtížné a vůbec takové podivné. Ale o to krásnější je, když se ona „podivnost“ v praxi osvědčí a povede. Vůbec největší objevitelé byli ve svých dobách považováni za podivíny, sotva jim kdo důvěřoval a hleďme, nebýt nich, nebyl by třeba vůbec nějaký fotbalový tým jménem „Sparta Praha“ na světě. On tu však je a má nás bavit. Ale koho by bavilo dívat se hodinu a půl na statickou nakopávanou „originální“ podívanou? Takový pohled je spíš k vzteku, a když už se řekne jméno trenéra Jarabinského, neubráním se ani já sám vzpomínce na léta předchozí…konkrétně podzim roku 1995, kdy Sparta nastoupila proti věhlasnému milánskému AC. Pojem, jenž tehdy budil opravdový respekt, zakopal pražské fotbalisty do hloubi vlastního pole a jestliže se dala očekávat opatrná taktická bitva, tohle byla přímo defenzivní autodestrukce. Ani v lize to tehdy příliš nešlo, vítězilo se spíš než pohlednou hrou silou vůle a titul tak zcela po zásluze získala Slavie.
I teď mám ze hry Sparty nedobrý pocit, a ač praví se „Dvakrát nevstoupíš do téže řeky“, při pohledu na diametrálně odlišné pojetí a složení týmů oněch dvou (řečeno s velkou nadsázkou) úhlavních nepřátel, mnohem více mé srdce bije pro toho věčně druhého, sešívaného.
Snad se ve Spartě zamyslí, protože jedna věc je neustálé peskování toho, co se dělo na jaře letošního kalendářního roku, kdy se prakticky rozpadla celá obranná linie a nejednou tak musel nastoupit i mladičký Klein, a kdy je kádr zcela kompletní, mnohem širší, zkušenější a sehranější (myšleno tak, že až na brankaře Čecha v podstatě nebyl přes léto oslaben), a přesto mu paradoxně chybí jakýkoliv řád a souhra. Čekat teď na zázrak, dovolenou či snad legendárního Godota, co sešle vítězství v Liberci, je hazardováním se všemi, co ještě na Letnou chodí. Uznávám práci pana Jarabinského v Ostravě, i dlouholeté zkušenosti ze Španělska a Turecka, ale ve Spartě se mu to zkrátka nepovedlo a nad z toho brzy vyvodí důsledky i někdo jiný, než jen otrávení fanoušci.