Z okna jejího domku je výhled přímo na nově opravenou budovu. Vedle proskleného vestibulu svítí novotou nápis Romská střední škola sociální. "Říkali nám, že tam časem bude dvě stě Romů, ale to se mi nezdá... Skoro je nevidíme. Mají tam asi děcka tvrdý režim, bydlí na internátě, ale žádný hluk, nic," říká Čepeláková.
Právě internát, který je součástí školy, byl zatím jediným terčem kritiky místních starousedlíků. Jeden muž si totiž přišel do školy stěžovat, že přímo do oken jeho bytu stále koukají studenti ze svých pokojů. Po škole požadoval koupi závěsů. "Byl to směšný požadavek, který jsme odmítli. Smutné však je, že onen muž pracoval jako vychovatel v dětském domově a s Romy se pravidelně setkával. Říkal, že právě proto ví, co Cikáni dokážou," krčí rameny ředitelka školy Jana Tlučhořová.
Na její školu je od září zapsáno prvních dvaa-čtyřicet studentů, budoucích sociálních pracovníků či poradců pro etnické menšiny. Zatím jsou plně zaměstnáni tím, jak zvládnout hodiny romistiky nebo práva.
"Škola je náročná, ale jsme tu už docela dobrá parta. Za měsíc a půl jsme se celkem poznali. Když člověk bydlí na pokoji po čtyřech, ani to jinak nejde," směje se jedna ze studentek. "Jsem tu ráda. Není to tu, jako když člověk přijde do normální školy a tam s ním nechce nikdo ani sedět. Tam můžete mít klidně vyznamenání, ale stále si budete přátele hledat těžko," míní dívka.
Pochází ze severní Moravy a to, že může na romskou sociální školu docházet, pokládá za velkou čest: "Mezi Romy je to velká prestiž dostat se sem. Naši jsou na mě pyšní. A já si nedělám iluze: kdybych chodila na střední školu u nás doma, za chvíli bych ji nechala." Zhruba šestnáctiletá slečna s delšími smolně černými vlasy má totiž čtyři sourozence a sama tvrdí, že s tím se dá studovat jen těžko.<%0>
"Právě proto tu byl od počátku záměr, aby studenti, kteří chodí na školu, bydleli na internátě. Spousta romských dětí má totiž vysoké IQ, ale kvůli špatnému rodinnému zázemí končí jako nekvalifikované síly," přikyvuje ředitelka Tlučhořová.
I když je romská sociální škola už v plném běhu, stále ještě se na ni obracejí rodiny se žádostí o přijetí svého dítěte. "Vodí sem i děti ze zvláštních škol a myslí si: 'Soukromá škola, tady si naše Sylvinka udělá maturitu.' Ale my tu nejsme od toho, abychom rozdávali Romům zadarmo středoškolské vzdělání! Je to normální střední soukromá škola, skládají se sem náročné přijímací zkoušky, chceme tu opravdu dobré studenty," říká Tlučhořová.
Nájemníci okolních domů už také zaznamenali, že studenti nejsou žádní negramotní raubíři, jak se předem obávali. "Byla jsem s malou na procházce a hnedle tady zastavilo u chodníku auto s německou espézetkou. Řidič se na něco ptal kluka z té školy: zřejmě mu hravě poradil. Bavili se docela dlouho," říká mladá maminka s kočárkem. Přiznává, že dopředu se bála, co se bude dít, až přijdou do vedlejšího vchodu Romové. "Jsou opravdu slušní. Teda zatím. Zatím nás tu víc zlobí naši," ukazuje rukou na hlouček "bílých", kteří sedí na lavičce opodál a halasně na sebe pořvávají.
Pokud měli kolínští policisté strach, že škola jim přinese navíc nepříjemnou práci při řešení šarvátek se starousedlíky, nyní jsou spokojení. Tvrdí dokonce, že kdyby se o škole nedočetli v novinách, vůbec o ní nevědí. "Něco v souvislosti s tou školou? Nula. Neřešili jsme tam ani přestupek," potvrdil kolínský policejní ředitel Miloš Tolma.
Jeden z jeho podřízených, kriminalista specializující se na rasově motivované delikty, soudí, že žádné větší konflikty nebudou ani v budoucnu: "V Kolíně neexistuje žádné skinheadské uskupení, je tu pouze pár jednotlivců. Navíc - samotní studenti asi nebudou žádní provokatéři. Evidentně pocházejí ze slušných rodin," podotkl policista, podle kterého už to, že se na školu dostali, o nich cosi dosvědčuje.
"Ano, lidé si myslí, že když se tu platí školné osmnáct tisíc korun ročně, máme tu jenom tu horní sortu. Mnoho našich studentů ale pochází ze skutečně sociálně slabých rodin - většinu školného za ně platí nadace. Kolikrát i studentům půjčujeme, aby se mohli jednou za čtrnáct dní podívat o víkendu domů," krčí rameny Viera Ščuková, která pracuje ve škole jako ředitelka internátu. "Jakápak ředitelka," směje se ovšem svému titulu, "většina dětí mi tu říká teto."
Studenti se Ščukové nebojí svěřovat: často jí vyprávějí o svých obavách, o přáních. Kluci třeba podle ní touží zajet si do Prahy, na fotbal, na Spartu. Mají však strach z rasových útoků. "S rasismem většinou nemají osobní zkušenost. Tedy až na Petra, který je od Písku a tam je situace opravdu hustá. Je ovšem smutné vidět, jak si sami nadiktovali, co smějí a co ne. Třeba vědí, že vydat se do Prahy na velkou diskotéku by mohlo být nebezpečné," míní Ščuková.
Podle ní zatím na škole nebyl žádný větší problém: žádné drogy, žádné hádky na ostří nože, žádné nepřístojné pletky. "Je to tu fajn," přikyvuje i mladík, který si zde coby školník odkrucuje civilní službu. "Vycházíme v pohodě, žádné konflikty. Akorát je musím velmi často pouštět ven na cigaretu. Tady se totiž kouřit nesmí."
