Začne-li vláda slova obracet v činy, mohou ji následovat i občané - jako Rakušané a Francouzi zaplaví ulice měst. Ale změní stávky, bouře, demonstrace něco na faktu, že každý z nás má dnes na kontě čtyřicetitisícový dluh, který rok od roku strmě roste? Nezmění.
Pomůže, když se vládě - najmě ČSSD - otlučou o hlavu její lepkavé sliby o vyšších platech, příspěvcích a podporách? Nepomůže. A když, tak nanejvýš k rétorické střídmosti do budoucna. A naplní státní pokladnu argument rozhněvaných, že nebýt zlodějen, arbitráží a vytunelovaných kampeliček či bank, nemá stát tak hluboko do kapsy? Nenaplní.
Čtyřicetitisícový dluh na hlavu budeme mít pořád. Jako rodina, které dědeček zanechal na krku splácení prošustrované půjčky, bratránek-černá ovce dlužní úpis z karet a ještě jsme jedli víc, než nač jsme si vydělali.
Člověk, který ztratil práci nebo bude platit vyšší daně, nebývá přístupný argumentům expertů. Že národní banka považuje i radikální verzi navržené reformy za nedostatečnou? Že je důchodový systém neudržitelný a ten sociální překrmený? Že bez reforem vzrostou během tří let společné dluhy až na 42 procent HDP?
Slýcháme tuto odpověď rozhněvaných: Snad, ale proč má na to doplatit obyčejný člověk? Protože jiní lidé než my tu nejsou. Ani tolik boháčů nemáme, aby z nich vláda vyklepala stamiliardy. Protesty mohou nanejvýš povzbudit mozkové závity režisérů hospodářských reforem.
Mohly by i důrazně připomenout politikům, že je nefér před volbami slibovat med a pak servírovat kyselé zelí. Reformy musí udělat jakákoliv vláda. Ta, která má pět pohromadě, navíc začne od sebe.
