Orwellův Velký bratr se pokoušel odhalit jakoukoli odchylku od "normálního" chování v totalitní společnosti; Big Brother v televizi žije z toho, že vytváří situace, jež abnormální chování vyvolávají. Výsledkem je program, který má s realitou společného asi tolik, co s Orwellovým symbolem pro totalitu.
Producenti obou českých mutací Velkého bratra – Big Brother a VyVolení – šíří v českých sdělovacích prostředcích dva mýty, které jim mají zaručit diváckou sledovanost.
První se týká nákladů na produkci pořadu, jde řádově o desítky milionů korun, Prima mluví o sto padesáti milionech. Ten druhý slibuje divákům vzrušující pohled do soukromí soutěžících.
Účastníci, kteří jsou ochotni se soutěže zúčastnit, své soukromí prodávají draho: touží především být v televizi, chtějí se předvádět, exhibovat, touží po okamžité slávě. A k tomu, aby se vysoké pořizovací náklady vrátily, je nutné, aby po první sérii následovala série druhá a další (ve Velké Británii před pár týdny skončila šestá).
Ale první série většinou zabírá proto, že jde o novinku. Člověk má pocit, že nahlíží do soukromí skutečných lidí v reálné situaci, a podle povahy a míry svého voyeurismu pořad sleduje s různou měrou buď nadšení, nebo studu – ale dívá se. Sledovaný pokus se však příliš neliší od toho, když vědci pozorují závod laboratorních krys či veverek v důmyslně sestaveném labyrintu. Ale protože pokusná zvířata v televizním experimentu nahradili živí lidé, má divák pocit vzrušujícího zážitku, může se s nimi vnitřně ztotožnit.
Diváci jsou samozřejmě odkázáni na hodinové sestřihy. Režisér a střihač pro své synopse "příběh" Velkého bratra upravují a redefinují, některé scény a debaty (když jde o sex nebo drogy) úplně vypouštějí.
Diváci časem instinktivně pochopí, do jaké pozice byli vmanévrováni, Big Brother se okouká a produkce má pak problém s druhou a třetí sérií: nikdo se přece nebude dívat na úplně stejný laboratorní psychologický experiment s trochu jinými pokusnými zvířaty.
A tak producenti začínají lidským veverkám vymýšlet složitější a těžší úkoly a překážky, zároveň se pokoušejí předem poznamenat divácké karty volbou bizarnějších a "zajímavějších" soupeřů. Tím zvýší jak pravděpodobnost, tak intenzitu potenciálního konfliktu, ale zároveň razantně sníží množství ingredience prvotní a základní – nepředvídatelnosti toho, co se v "domě" přihodí. Předkládaný pokrm je tak od série k sérii překořeněnější, ale zároveň čím dál nemastnější a neslanější.
Diváci tedy nesledují skutečný život ve fingovaném reálu: sledují komplikovanou darwinistickou hru exhibicionistů o přežití, v níž jde o nejlepší sebeprezentaci, o potopení soupeře a o to, jak přitom zapůsobit co nejlépe na televizní diváky, kteří spolurozhodují o případném vítězství.
V konečné sumě je to tak trochu jako v té vousaté anekdotě o sadistovi, který týrá masochistu tím, že mu odmítá způsobit bolest: televize předvádí pod záminkou voyeuristického pohledu do soukromí jenom exhibicionistickou show.
