Málokterá událost nás přiměje uvědomit si křehkost a konečnost našeho života jako smrt malých dětí. Mají celý život před sebou, měly by postupně objevovat jeho krásy, namísto toho je zasáhne neúprosný osud a musí náš svět opustit. Taková smrt je vždy tragická, neboť děti připraví o mnoho let života, nemusí však být vždy a za všech okolností špatná.
Alfie Evans se narodil v Liverpoolu 9. 5. 2016 rodičům Tomovi Evansovi a Kate Jamesové jako zdánlivě zdravé dítě. První potíže se však objevily velmi brzy, již v červenci téhož roku. Od té doby strávil malý Alfie mnoho času v nemocnici a na různých vyšetřeních.
Nevyléčitelný chlapec zemřel. O zachování jeho života žádal i papež |
Konečný závěr byl velmi krutý: Alfie trpěl vážnou progresivní a fatální neurodegenerativní chorobou, zřejmě způsobenou mutací genů mitochondrií. Jeho léčby a péče se ujala nemocnice Alder Hey v Liverpoolu, nicméně nemoc stále pokračovala a Alfieho stav se výrazně zhoršoval.
Odborníci z Velké Británie i dalších zemí se shodli na tom, že Alfie umíral, nacházel se ve stavu, který někteří označili jako semi-vegetativní, jiní jako stav hlubokého kómatu: nebyl při vědomí, nemohl cítit bolest.
Jeho reakce na vnější stimuly nebyla vědomá, což rodiče nechtěli pochopit či si to odmítali připustit, jak uvedl profesor Nikolaus Haas z University Hospital of the Ludwig-Maximilians University v Mnichově. Žádná léčba již nemohla Alfiemu pomoci, zvrátit jeho stav, zastavit progresi choroby, umírání či jeho stav alespoň zlepšit. Za těchto podmínek se odborníci v nemocnici Alder Hey rozhodli, že v nejlepším zájmu umírajícího pacienta bude ponechat ho v klidu a důstojně zemřít.
David Černý (41) David Černý působí v Ústavu státu a práva Akademie věd ČR. Zaměřuje se na normativní etiku, metaetiku, analytickou filosofii práva a personální ontologii. Věnuje se tak například právním, etickým i morálním otázkám spojeným mimo jiné s aplikací kmenových buněk či eutanazií. |
Toto rozhodnutí, zvláště jeho konkrétní provedení, jež spočívalo v ukončení plicní ventilace a posléze také podávání výživy a tekutin, vzbudilo ohromný a zcela nezasloužený, troufám si říci, že až hysterický rozruch. Po všech sociálních sítí se množí příspěvky, podle kterých jsou lékaři vrazi, jiní je zase kritizují za to, že provedli eutanazii. Věřící posílají lékaře do pekla, nechybějí však ani výhrůžky samotným lékařům (včetně výhrůžek smrtí) a nemocnici.
Celá řada lidí uvěřila různým konspiračním teoriím. Protestující proti rozhodnutí lékařů, s nímž rodiče nesouhlasili, které však bylo podpořeno britskými soudy, spatřují neoprávněné zasahování do práv rodičů, projev jakési doktríny „děti patří státu, nikoli rodičům“. Dokonce i střízlivěji uvažující lidé často považují lékaři přijatá opatření jako eticky zcela neoprávněná a hluboce nemorální.
Jak jsem napsal, tyto reakce jsou přehnané až hysterické a zcela neopodstatněné. Zaměřím se zde pouze na některé z nich.
Smrt Alfieho Evanse nelze nazývat eutanazií
Jedna skupina považuje jednání lékařů za eutanazii, jež je ve většině zemích světa trestná a z etického hlediska velmi sporná. Eutanazií však nejčastěji rozumíme ukončení života pacienta lékařem s ohledem na nejlepší zájmy tohoto pacienta. Eutanazií je podle této definice pouze takové opatření na konci života, které spočívá v aktivním usmrcení pacienta lékařem, například vstříknutím nějaké látky do jeho krevního oběhu.
V případě Alfieho se však o eutanazii nejednalo. Lékaři malého pacienta aktivně neusmrtili, pouze ho nechali zemřít. Toto rozhodnutí – ponechat pacienta zemřít – bylo založeno na odborně podloženém závěru, že žádná léčba mu už nemůže pomoci a bylo by zbytečné a dokonce kruté prodlužovat proces umírání bezvědomého lidského tělíčka.
Lékaři však také ukončili plicní ventilaci, což v očích mnohých jejich kritiků představuje v lepším případě nějakou formu eutanazie, v tom horším přímo vraždu. Představme si, že by se do pokoje malého Alfieho vplížil neznámý muž, odpojil ho od ventilátoru a chlapec by zemřel. Nebyla by to snad vražda? A pokud ano, v čem je jednání lékařů jiné a eticky přípustnější?
Zde si musíme uvědomit povahu normativního vztahu (tedy vztahu, který jim ukládá práva a povinnosti, pozn. red.), který existuje mezi lékaři a prostředky, které ve své praxi volí. Když byl Alfie napojený na ventilátor, měli k tomu lékaři dobré medicínské a rovněž etické důvody. Díky nim mají k pokračující ventilaci jiný normativní vztah než jakýkoli jiný člověk. V okamžiku, kdy tyto dobré důvody pominuly a pokračující ventilace již není v zájmu pacienta, mohou lékaři legitimně rozhodnout o jeho odpojení, aniž by se jednalo o vraždu či eutanazii.
Neznámý muž z našeho pomyslného příkladu tento normativní vztah k Alfiemu a jeho ventilátoru nemá, má však jiný, jenž mu zapovídá ho vypnout. A pokud tento požadavek nesplní, lze jeho jednání za určitých podmínek chápat jako vraždu.
Lékaři tedy ukončením ventilace neprovedli eutanazii a nedopustili se vraždy malého nevinného pacienta. Uvědomme si také, že podrobný postup ukončování plicní ventilace v tomto případě neznáme, ale nepochybně neprobíhal tak, aby Alfiemu způsobil nějaké trápení. Pokud byl v hlubokém bezvědomí, jak udávají lékařské závěry, nemohl cítit žádnou bolest.
A pokud by snad byla nějaká možnost, že by bolest cítit mohl, nepochybuji o tom, že ukončení ventilace bylo doprovázeno podáním nějakých léků, díky kterým by netrpěl ani v takovém nepravděpodobném případě.
Vrazi? Nikoliv, pouze lékaři s jedinou etickou volbou
Titulky některých článků, zvláště na pro-life serverech, tvrdily tučným písmem, že lékaři spáchali vraždu Alfieho tím, že mu dále nepodávali stravu a tekutiny. Opět si však musíme uvědomit, že běžná péče (podávání stravy a tekutin) se může u některých pacientů změnit v péči mimořádnou, kterou je možné z etického hlediska odejmout.
V případě Alfieho, který byl v hlubokém bezvědomí, by strava a tekutiny pouze zbytečně prodlužovaly jeho umírání. Jaký prospěch může mít takový tvoreček z umělé podávané stravy a tekutin? Jaký smysl může vůbec někdo spatřovat v tom, aby bezvládné tělo, které nevidí, neslyší, necítí, nevnímá, zůstalo napojené na celou řadu hadiček jen proto, aby žilo o pár hodin či dní déle?
V Alfieho případě už mu výživa ani tekutiny nemohly přinést žádný reálný prospěch, a pokud lékaři k tomuto závěru došli na základě důkladné odborné a etické diskuse (a opravdu nemáme důvod si myslet, že tomu tak nebylo), potom bylo odejmutí výživy a tekutin eticky oprávněnou volbou, nikoli eutanazií či snad dokonce vraždou.
Mnohé kritické hlasy zdůrazňovaly, že o svých dětech smějí rozhodovat pouze a jedině rodiče. Je to poněkud zvláštní postoj, zaznívající často z řad věřících. Přitom právě věřící, často zastávající doktrínu o posvátnosti lidského života, s níž je spojena představa, že je vždy a za všech okolností eticky nepřípustné usmrtit nevinnou lidskou bytost, by se za jiných okolností tohoto principu rádi vzdali.
V 70. letech v USA umíraly děti trpící Downovým syndromem a mírnou poruchou, která jim neumožňovala přijímat potravu. Umíraly na vyhladovění, protože rodiče těchto dětí nedali souhlas s operací, která by tento defekt snadno napravila.
Souhlasili by ti, kteří se dnes ozývají proti právu státu v některých vážných případech vystoupit do popředí a ujmout se starosti o nejlepší zájem dětí, s tím, že bylo právem rodičů nechávat tyto děti zemřít a nikdo jim do toho nesměl mluvit? Pochybuji. Pokud by však nesouhlasili, musejí připustit, že o dětech rozhodují rodiče, ale nikoli podle své libosti, nýbrž jedině a výhradně s ohledem na jejich zájem.
Právo rodičů ovlivňovat osud svých dětí má své hranice
V těch řídkých situacích, kdy je rozpor mezi zájmy rodičů a zájmy dítěte natolik velký a závažný, že stát musí intervenovat, intervenuje na základě tohoto jejich zájmu, který musejí respektovat i samotní rodiče. Ti své děti nevlastní.
Konečně poslední intenzivně kritizované rozhodnuté Alfieho lékařů: Třebaže se nabídla klinika v jiném státě (Ospedale Pedatrico Bambino Gesù v Itálii), že převezme péči o malého pacienta, lékaři s tím nesouhlasili. Nebyla za tím nějaká jejich zpupnost či nezájem o zájmy a tužby rodičů jejich pacienta, ale opět jen starost o nejlepší zájem pacienta. Italská nemocnice neslibovala žádnou léčbu, protože žádná neexistovala.
Slibovala jediné: Pokud Alfieho převezete k nám (a samozřejmě za předpokladu, že převoz přežije), poskytneme mu ventilaci a stravu. Jinými slovy, nabízeli to, že bezvládné tělíčko opět napojí na hadičky a přístroje, a to jen proto, aby mohlo přežít ve svém hrozném stavu o nějaký ten den déle. Opravdu si někdo myslí, že něco takového bylo v Alfieho zájmu a v souladu s jeho důstojností?
Byla to dobrá, poklidná a důstojná smrt
Alfie nakonec svou bitvu dobojoval a zemřel v sobotních ranních hodinách v nemocnici Alder Hey. Je mi nesmírně líto jeho rodičů, ale stejně tak je mi líto i brutálně a nespravedlivě napadaných lékařů a ošetřujícího personálu nemocnice, kteří se chovali s příkladnou péčí a starostí, své závěry konzultovali s odborníky v několika zemích a pouze v okamžiku, kdy již zdánlivě nemohli nic dělat, učinili to poslední a obtížné rozhodnutí: nechali Alfieho poklidně zemřít.
Jeho smrt byla tragická, ale nebyla nutně špatná. Život, který by žil, pokud by na svou nemoc nezemřel právě v oněch ranních sobotních hodinách, by byl život špatný, život, v němž se už nic dobrého a hodnotného nemohlo odehrát. Smrt ho připravila pouze o tento špatný život, proto, ač byla tragická, nebyla špatná. Naopak, byla to dobrá, poklidná, důstojná smrt.
