I před současnými nárůsty cen potravin trpěla podle odhadů chronickým hladověním miliarda lidí a další dvě miliardy postihovala podvýživa, takže celkový počet lidí žijících v potravní nejistotě dosahoval asi tří miliard, čili bezmála poloviny světové populace. Na přímé či nepřímé následky podvýživy zemřelo každý den zhruba 18 tisíc dětí. Je jasné, že nedávné nárůsty cen potravin pravděpodobně povedou k dalšímu zvýšení počtu lidí vystavených potravinovému stresu.
Jen další komodita...
Teď je naléhavě zapotřebí financovat stávající programy potravinové pomoci, abychom se vypořádali s přibývající poptávkou po potravinách, odvrátili další sociální nepokoje a zajistili, že zemědělci se dostanou k nákladnějším zemědělským vstupům, jež potřebují na příští období sadby. Zatímco však budeme reagovat na současný stav humanitární nouze, zapříčiněný vyššími cenami potravin, nesmíme pouštět ze zřetele dlouhodobější problémy, které podkopaly potravinovou bezpečnost v posledních desetiletích. Je zjevné, že ve věci potravinové bezpečnosti naléhavě potřebujeme "novou úmluvu".
Značné nárůsty produkce potravin spojené se zelenou revolucí 60. let minulého století – s výraznou podporou vlád a mezinárodních neziskových organizací – ustoupily v 80. letech novým politickým prioritám. Růst nabídky potravin zpomalil, leč poptávka vytrvale rostla, a to nejen kvůli přibývání populace. S vyššími příjmy roste spotřeba masa a vyžaduje větší množství obilovin ke krmení dobytka.
Od 80. let byly vlády pod tlakem, aby propagovaly export, získávaly tak cizí měnu a dovážely potraviny. K potravinám ale nelze přistupovat jen jako k další komoditě a vlády by měly rozvíjet vhodné politické přístupy, infrastrukturu a instituce, jež zajistí potravinovou bezpečnost (která není totožná s naprostou soběstačností) na národní i regionální úrovni.
Potíž je v tom, že vzhledem k několika desítkám let zanedbávání potravinové bezpečnosti a výrobních sektorů svých ekonomik dnes mnohé vlády rozvojových zemí nemají fiskální kapacity k navýšení veřejných výdajů tak, aby posílily produkci potravin a zemědělskou produktivitu. Sílící urbanizace a další nezemědělská využití krajiny navíc snížily rozlohu půdy využitelné k výrobě potravin, zatímco zemědělská půda se čím dál větší měrou využívá k produkci nepotravinových komodit, jako jsou biopaliva.
Od biopaliv bychom ale neměli chvatně ustupovat, navzdory některým nepochybně žalostným politikám posledních let. Některá biopaliva jsou oproti ostatním mnohem rentabilnější a energeticky efektivnější a různé druhy biopaliv mají velice různé alternativní náklady vůči potravinovému zemědělství (cukr nezaznamenal žádný výraznější cenový nárůst).
Dalším problémem je to, že marketingu, produkci i vstupům dominuje čím dál méně nadnárodních agropodniků. To se děje do velké míry na úkor drobných zemědělců a spotřebitelů, zejména těch chudých. S nižší vládní podporou navíc začala být neúnosně vysoká cena zemědělských úvěrů.
Proč jsou ceny vyšší
Větší míra sekuritizace, snadnější obchodování přes internet a další pokroky na finančních trzích dále v posledních letech usnadnily rozsáhlejší spekulativní investice, zejména na trzích s termínovými obchody a opcemi komodit, včetně těch, jež mají vliv na potraviny. Klesající ceny aktiv v jiných segmentech finančních trhů, následující po zhroucení druhořadých hypoték ve Spojených státech, jsou pro vysvětlení nedávného vzedmutí cen potravin možná ještě důležitější než meze na straně nabídky či jiné faktory vyvolávající dlouhodobější, povlovné vzestupné trendy cen.
Současně platí, že zemědělské dotace a cla bohatých zemí nesporně podryly produkci potravin v rozvojových zemích. Seškrtání zemědělských dotací by však zvýšilo ceny potravin, přinejmenším zpočátku, zatímco samotné snížení zemědělských cel bez doplňující podpory nepovede v chudých zemích nutně ke zvýšení produkce potravin.
Namísto toho někteří obhájci potravinové bezpečnosti vyzvali bohaté země, aby kompenzovaly negativní důsledky svých zemědělských dotací a protekcionismu tím, že rozvojovému světu poskytnou dodatečnou zahraniční pomoc zaměřenou na produkční úsilí, které zlepší potravinovou bezpečnost. Aby světové společenství předešlo katastrofě, musí rovněž splnit výše zmíněné naléhavé potravinové a výsadbové požadavky, včetně štědřejší podpory rozpočtu a platební bilance nízkopříjmových zemí, jež dovážejí potraviny.
Konečně, mezinárodní společenství musí v Římě dospět ke smysluplnému globálnímu závazku ohledně potravinové bezpečnosti, který nebudou podrývat vzájemně si protiřečící politiky.
© Project Syndicate, 2008.
. Jomo Kwame SundaramAutor, náměstek generálního tajemníka Organizace spojených národů pro hospodářský rozvoj, získal v roce 2007 Cenu Wassilyho Leontiefa za posun hranic ekonomického myšlení. |
