Pocházím ze starého kamenného domu. Není to ledajaký dům, postavili ho rodiče Bedřicha Smetany a předkové pocházející ze středních vrstev ho potom od nich koupili. Za ním je stará vinice a hradební věž z doby renesanční, které se poněkud skromně říká pavilon. Ať už jsme v tom domě každou zimu mrzli jakkoli, byl to prostě Dům.
Takový nebudu mít, dokud se nestanu slavným a bohatým, což bude nejspíš trvat dost dlouho.
Musím tedy mnoho let žít v domech jiného typu, které čas od času připomínají spíše ozvučnicovou desku než rodinné sídlo. Průměrný člověk, pokud není šťastlivec a někdejší páni této země mu jako léno nesvěřili byt s regulovaným nájmem, si i na takové bydlení musí půjčit. Zadlužit se.
Dluh a hřích
Dnes už mít dluh není považováno za nemorální. Slavné osobnosti hovoří o tom, nakolik se propadly do minusu – ať už kvůli tomu, že produkovaly drahý film, nebo proto, že špatně investovaly. Žádná hanba to není. Naopak, takový jedinec spíše staví na odiv své mučednictví. Nebylo tomu tak vždy. "Nikomu nebuďte nic dlužni," píše apoštol Pavel v novozákonním listě Římanům.
Strach z dluhů je pochopitelný, dřívější doba neznala rychlé peníze, protože to jediné, co se mohlo odehrát rychle, rychleji než dnes, byla smrt. Všechno ostatní trvalo dlouho, tedy i zbohatnutí, pokud jste neměli možnost obohacovat se pleněním. Kupecké vozy i koráby se pohybovaly pomalu, neexistovala pásová výroby, většina statků se konzumovala v rámci velké rodiny přímo na místě. Peníze byly "jen" oběživo, a jak se říká, "peníze nemají mladé".
dřívější doba neznala rychlé penízePeníze byly "jen“ oběživo, a jak se říká, "peníze nemají mladé“. |
Lidé sice věřili v takové věci, jako je samoplození, stvoření z ničeho a zázračné rozmnožení různých věcí, peněz se to však jaksi netýkalo. Proto se soudilo, že chtít po někom zpět více, než jsme mu půjčili, je nemorální. Milánský biskup svatý Ambrož ve 4. století napsal: "Lichva umožňuje získat víc, než bylo dáno."
Podle Tomáše Akvinského ve 13. století bylo půjčování peněz na úrok nemorální, protože půjčující nenese žádné riziko. Podle něj je úrok cenou za čas, jenomže prodávat můžete jen něco, co máte, a čas patří Bohu, takže půjčovat na úrok znamená bohatnout z cizího.
Jakkoli to tito autoři mysleli dobře, jejich argumenty lze shodit ze stolu docela snadno. Ten, kdo půjčuje, přece jen nese riziko. Nemusí své peníze už nikdy vidět. Také tím, že je půjčí, nemá možnost si je sám užít, takže úrok je vlastně odměnou za ztracenou možnost. Nemá tedy cenu naříkat nad tím, že musíme vracet víc, než jsme si půjčili. Nemuseli jsme si půjčovat.
Sama fakta a logické argumenty však nic nemění na tom, že peníze půjčené na úrok mění naši mysl. Především proto, že platíme hodně.
Moderní nevolníci
Nemám si co stěžovat, většina lidí je na tom podobně. Hypotéku má v této zemi údajně 350 tisíc lidí. Přidejte k nim rodinné příslušníky a počet postižených vám ještě naroste. Střecha nad hlavou je drahá.
V roce 2000 tvořila u nás průměrná cena bytu 2,3násobek průměrných ročních příjmů domácnosti. V roce 2003 byla u nás průměrná cena bytu pro domácnost 3,3násobkem průměrného čistého ročního příjmu. V roce 2004 nastal mírný pokles - šlo o 3,1násobek. Praha je na tom hůře, tam to bylo 6,9násobek.
Drahota vládne všude. Evropské domácnosti vydávají za bydlení, míněno nájem a poplatky za vodu a energie, čtvrtinu až třetinu příjmu domácnosti. Na jihu je to levnější, protože se tam nemusí tolik topit.
A to není všechno. K hypotéce musíte připočítat další náklady, protože potřebujete životní pojistku, kterou byste normálně do nákladů na bydlení nezapočítali. Když jsme zařizovali hypotéku, finanční poradkyně v bance pravila, že si to člověk musí zvážit, protože jde o nejlepší léta života a jestli zrovna v nich chce utrácet tolik peněz na půjčku. Od zaměstnankyně banky považuji takové varování za vrcholně etický čin, protože ta nemá v popisu role varovat před zadlužením. Přesto tak učinila a měla pravdu. Jenomže prostá úvaha, že za nájem budu platit totéž a po patnácti letech mi nebude nic patřit, však převážila. A tak jsme se zařadili mezi moderní nevolníky. Žijeme v minusu.
Jak porozumět Kantovi
Moderní nevolnictví se od skutečného liší tím, že je dobrovolné. Pokud tedy přistoupíme na to, že bydlení je dobrovolná záležitost a lze třeba i nebydlet, což je technicky možné, ale třeba pro rodinný život méně vhodné.
Hypotéka a bydlení ve vlastním připomíná rozdíl mezi letadlem a vzducholodí. Jak známo, letadlo spotřebuje většinu energie na to, aby udrželo samo sebe ve vzduchu. Krom toho se jako přidaná hodnota na palubu vejde ještě trocha cestujících. Vzducholoď je stroj lehčí vzduchu, takže potřebuje energii jen na vlastní pohyb. Lidé platící hypotéku platí hodně peněz za to, že mají střechu nad hlavou. Na přidanou hodnotu, tedy vlastní život, už potom nezbývá mnoho peněz a energie. A člověk bez peněz a energie začíná myslet jinak.
Jsem jedním z mnohaNemám si co stěžovat, většina lidí je na tom podobně. Hypotéku má v této zemi údajně 350 tisíc lidí. |
S jistým zjednodušením můžeme říci, že Karel Marx měl pravdu. Ekonomická základna ovlivňuje duchovní nadstavbu. (V rámci dialektiky platí i opak, ideová nadstavba ovlivňuje základnu.) Co znamenají tyto poučky v syrové praxi? Filozofovi Immanuelu Kantovi je připisován výrok: "Spal jsem a snil, že život je krása. Probudil jsem se a zjistil, že je to povinnost.“
Ten pocit dost dobře znám. Když si prohlížím výpis z bankovního účtu a vidím své povinnosti, připadám si často jako Kant. Nejdřív platíme povinnosti a až potom krásu. Na tu se již nedostane, je třeba se ze sna probrat.
Nepřehánět to s optimismem
Teď něco k tomu myšlení. Především platí, že jedinec zatížený hypotékou se musí vyvarovat riskantních činů. Je třeba vydělávat pravidelně jistou sumu peněz, relativně vysokou, což je možné jen díky značné konformitě vůči chlebodárcům (zaměstnavatelům, smluvním partnerům, zákazníkům, prostě vůči všem těm dojným kravičkám, bez kterých byste zhynuli). Pokud vyvíjíte na pracovišti kritiku, musí být mírná a v mezích zákona. Pokud nabízíte produkty, musí být přijatelné pro většinové publikum. Nesmíte se psychicky a fyzicky zhroutit více, než je společensky únosné, neměli byste se rozvést, investovat nadměrné sumy do milenek a milenců, kupovat linoryty a staré tisky a musíte si ponechat své staré auto. Prostě je třeba se držet hezky při zdi, a to takových deset až patnáct let, což znamená prakticky celý prostředek produktivního života.
Lék proti iluzímJe třeba žít v rozpoložení, které jeden konzervativec nazval "za vším vidět hřích a smrt“. |
Být konformní krátkou dobu je normální. Loajalita může být i ctnost. Být konformní patnáct let, to už musí mysl člověka poznamenat. Navíc je nutno být pořád ve střehu a o světě a společnosti si myslet jen to nejhorší, aby nedošlo na ošklivá překvapení. Americký humorista Frank McKinney Hubbard tvrdil, že "optimista vždycky zbankrotuje“. Při pohledu na zhroucení hypotečního trhu ve světě si říkáme, že to lidé s tím optimismem skutečně přehnali. Je třeba žít v rozpoložení, který jeden konzervativec označil jako zásadu "za vším vidět hřích a smrt“. Světsky řečeno, pořád vnímat, jak jsou věci (i finance) křehké. Co se však stane s člověkem, který za každým rohem tuší katastrofu? Jeho finance budou nejspíš v pořádku. Bude v pořádku on sám?
Bratrstvo postižených
Po celou dobu splácení žijete také s pocitem, že vaše střecha nad hlavou není tak úplně vaše. Stačí, aby přišly nějaké problémy, a přijdete o ni. Dokonce ani ta životní pojistka vám nepatří, je vinkulována ve prospěch vašeho finančního ústavu. Jen si zkuste umřít.
Rodinný život je přestrukturován podle diktátu hypotéky. Můžete vzdát narození dalšího dítěte a poslat partnera do práce. Nebo se rozhodnete pro další dítě, ale pak si musíte takzvaně přivydělat, tedy v čase, který by byl jinak volný nebo byste ho mohli prožít s rodinou, se věnujete nějaké průměrně zábavné činnosti, do které se pouštíte jen kvůli penězům. Například píšete nějakou příručku, zatímco byste chtěli psát román. Protože za příručku máte své jisté.
Následkem toho se dlouhodobě nevidíte se svými přáteli a kamarády, protože na ně nemáte čas. Je pravděpodobné, že až se potkáte, budete beztak hodně mluvit o bydlení. Polské přísloví říká: "Když mám peníze, každý mě nazývá bratrem.“ Existuje však i neformální bratrstvo těch, co mají hypotéku. Tak jako v rodině stačí naznačit a každý ví, o čem je řeč, tak i v tomto společenství lidí. Rozdíl je však v tom, že si nemohou nijak pomoci. Protože všichni žijí v minusu. Mohou se jen utěšit tím, že jsou ve stejném průšvihu.
K životu v minusu patří jistá dávka nechuti až nenávisti. Jejím objektem jsou lidé žijící v regulovaném nájmu. Nejde o rozklepané stařenky žmoulající v ruce poslední padesátikorunu, ale hlavně o nejmenované (ale dost známé) činitele politického a kulturního života. Vůči takovým osobám pociťujeme relativní deprivaci, tedy – řečeno česky – nejde o to, jak se nám vede, ale jak se nám vede ve srovnání s ostatními. Při představě, jak bychom si mohli žít, kdybychom nemuseli klopit tolik peněz, se jednomu dělá až mdlo.
Komik Groucho Marx kdysi poznamenal: "Peníze vás osvobozují od toho, abyste nemuseli dělat věci, které se vám nelíbí. Protože mně se nelíbí skoro všechno, peníze se hodí.“ Člověk v minusu musí tedy dělat mnoho věcí, které se mu nelíbí. To je tedy ta základna ovlivňující nadstavbu.
Jistota a krása
Jenže platí i opak, jak jsme řekli. Mysl ovlivňuje ekonomickou základnu. Hypotéka je totiž kotva, která člověka spojuje s realitou. Zvykli jsme si předpokládat, že lidé mají žít v plusu, že nemají mít dluhy a že je správné být zajištěn. To je však iluze. Všechny kultury, filozofie a náboženství odnepaměti hlásají, že člověk je křehký, nemá nic jisté a stále mu něco chybí. Hypotéka je jakýmsi světským vyjádřením tohoto duchovního faktu. Na jednu stranu je pro mysl člověka devastující, protože nás okrádá o čas, energii, možnosti a životní radost. Na druhou stranu nás právě těmito svými vlastnostmi tříbí.
Jen si zkuste umřítDokonce ani ta životní pojistka vám nepatří, je vinkulována ve prospěch vašeho finančního ústavu. |
Tak například i nepraktický intelektuál je nucen chovat se prakticky. Může sice v klidu své – draze zaplacené – pracovny přemítat jako solipsista o neexistenci jiných bytostí a vnějšího světa, avšak tento pocit mu vydrží nejdéle do třicátého dne v měsíci, kdy odchází povinná platba.
Může vytvářet anarchické teorie společnosti a uvažovat o ideálních komunitách, ale vydělávat musí. To sice vede k téměř neúnosné přízemnosti, na druhou stranu člověk aspoň neodletí do kosmu jako utržený balon. Mnohé problémy nemusí řešit. Tak například když jiní intelektuálové naříkají nad tím, že na rozdíl od dob totality je příliš mnoho a knih a jedinec je zavalen hodnotami, které nestačí zpracovat, tak osobu žijící v minusu tento strašlivý problém svobodné společnosti vskutku netíží, protože stejně na mnoho knih nemá peníze, a pokud už si nějakou koupí, vydrží mu z časových důvodů na čtení dost dlouho.
Intelektuál je na tom možná lépe než neintelektuál, protože i když jeho rozkoše také něco stojí, vyjdou pořád levněji než rozkoše materiálně orientovaných bytostí. I drahé knihy jsou pořád levnější než živý žraloček v domácím akváriu. Nejlepší požitek, totiž sex, je s trochou snahy zadarmo, stejně jako modlitba nebo dokument o Stalinovi na ČT2. I nevolník má v moři placení a dluhů nějaké ostrovy svobody.
... a pak jednoho dne
Hypotéka má ještě jednu velkou výhodu, která ji odlišuje od jiných zel tohoto světa. Víte totiž, kdy skončí a za jakých podmínek zlo probíhá. U těžkých nemocí, partnerských krizí a živelních pohrom nikdy nevíte, kdy je uzávěrka. U hypotéky to víte na den přesně. Jste na tom jako vězeň, který jasně ví, kdy má právo být propuštěn.
A jednoho rána se probudíte, otevřete plastové okno, pohlédnete na betonový chodník tam dole (přesto všechno jste během minulých let dolů neskočili) a několik živořících keříků před kotelnou. Prohrábnete si šedivějící vlasy a řeknete si: "Jsem volný. Teď už mohu začít doopravdy žít!"
