Diktatura Německé demokratické republiky (NDR) si byla ve vztahu nejen ke slovesným umělcům, nýbrž obecně k občanům, vědoma základního rozporu mezi klikatostí jednotlivcových myšlenek a přímočarostí požadavků komunistické moci. Spisovatel se tudíž strachoval o svobodu tvorby, stát se zase děsil, že poetická svoboda ohrozí jeho moc. Literaturu NDR proto "chránila" rozsáhlá síť ministerstva pro státní bezpečnost (Stasi) a spolu s ní i síť autocenzur a úliteb, do níž se autoři zapletli sami.
Vynucená jednota
Náklady na konejšení státních běsů byly v NDR enormní. V éře Waltera Ulbrichta (vládl v letech 1950-1973), jehož perzekuční metody v sobě snoubily brutální metody nacistického a stalinistického režimu, evidovala Stasi sto tisíc neoficiálních spolupracovníků. S nástupem Ericha Honeckera (časově navázal na Ulbrichta a vládl do roku 1989) režim ustoupil od hromadného zatýkání, zaměřil se na rafinovanější, tzv. operativní postupy – a počet spolupracovníků vystoupal až na sto osmdesát tisíc. Pro srovnání: československá StB si koncem 80. let vystačila se zhruba třiceti tisíci spolupracovníků.
Zdánlivé uvolnění režimu mělo za následek i užší sepětí spisovatelské obce s komunistickou stranou SED. Stvrzeno bylo roku 1973 oficiálním prohlášením spisovatelské organizace: "Členové Svazu spisovatelů NDR uznávají vedoucí úlohu dělnické třídy a své strany v kulturní politice. Hlásí se k tvorbě v duchu socialistického realismu. Rozhodně vystupují proti všem formám ideologické koexistence a revizionistickým snahám ovlivňovat literaturu."
Složitá cesta domů
Zatímco Ministerstvo pro státní bezpečnost NDR rozlišovalo v roce 1950 pouze tři kategorie neoficiálních spolupracovníků, v letech osmdesátých jich bylo osm. Na likvidaci opozičních skupin, které kromě literátů představovala i mírová a ekologická hnutí či skupiny diskutující o lidských právech, se v rámci oddělení XX podíleli zejména kategorie GMS, IME, IMS a IMB.
Takzvaní IME (neoficiální spolupracovníci pro zvláštní nasazení) se většinou rekrutovali z řad vysokých funkcionářů státních podniků či institucí. Přes ně režim mohl ovlivňovat profesní postup podezřelých osob. Častým úkolem bylo tyto osoby zdržovat pod pracovní záminkou na určitém místě. Například při instalaci odposlouchávacích zařízení (štěnic) bylo nutné udržet "objekt“ co nejdéle mimo bydliště. Složitější situace nastala, jednalo-li se o vícečetnou domácnost. V takových případech bylo na jedno odpoledne nasazeno i patnáct konspirativních spolupracovníků. Od ředitelky mateřské školy, manželova šéfa, manželčiných kolegů z práce, kteří ženu spěchající vyzvednout dítě do školky na poslední chvíli zatáhli do "neodkladného" hovoru, případně taxikáře, který si na poslední chvíli spletl cestu.
Takzvaní IMS (neoficiální spolupracovníci za účelem politicko-operativní infiltrace) tvořili daleko početnější skupinu. Fungovali coby informátoři, dokumentovali chování i kontakty "nepřátelsko-negativních" skupin.
Farář ve spodním prádle
Spolupracovníci obvykle neměli tušení, do jaké míry Stasi jejich informace využije. Veškeré informační nitky, které agenti nashromáždili, se sbíhaly u nejvyšších důstojníků Stasi. Ti je skládali jako puzzle třeba rok, ale v některých případech klidně i deset let. Jakmile do sebe zapadly, Stasi vyhotovila plán "operativního postupu".
Například agent pod krycím jménem Leipzig (Lipsko) 8. září 1968 svému vedoucímu důstojníkovi sdělil, že se farář Brüsewitz při fotbale tak potil, že si sundal dlouhé kalhoty a dál hrál pouze v trenýrkách. O sedm let později mohla Stasi tuto zprávu zužitkovat: farář Brüsewitz se 18. srpna 1976 na protest proti nesvobodě a diktatuře veřejně upálil – a nastal čas ukázat ho v nejhorším možném světle. Jako psychicky narušeného, podivínského člověka. Stasi tak přes komunistické noviny Das Neue Deutschland pustila informaci, že Brüsewitz v březnu 1976 (!) "kdy hrál s dětmi fotbal, na sobě neměl nic než spodní prádlo".
Romeo, který nemiluje
Destruktivní fantazie Stasi namířená proti odpůrcům režimu byla bezbřehá. Zahrnovala inscenace profesních neúspěchů, šíření lživých informací mezi blízkými osobami, přesvědčování okolí o nemorálním způsobu života (zejména v případě zástupců církve), demonstrativní sledování, telefonický teror, inzertní kampaně, poškozování osobního majetku, klamné lékařské posudky, "demontáž" psychiky.
Často nemusela vyvíjet ani přílišnou aktivitu. Díky psychologickým metodám byla schopna aplikovat "nenáročné" metody s "dobrými" výsledky. U psychicky labilních osob stačilo málo. Vyměnit několikrát týdně nádobí v kuchyni či kořenky, přemístit nábytek. Stačil samotný fakt, že o těchto změnách dotyčný mluvil, a jevil se tudíž jako zmatený a neurotický a ztrácel ve svém okolí na důvěryhodnosti.
Jednou z nejobskurnějších akcí Stasi byl program Romeo, jenž narušoval a rozkližoval partnerské vztahy. Agenti IMS proto museli shromažďovat i předměty sledovaných osob (například dopisní papíry, známky, telefonní seznamy) – Stasi je pak používala kupříkladu k fingovaným milostných či anonymních dopisů.
. zneužití rodinné důvěryJedním z veřejně známých případů zneužití rodinné důvěry byla kauza agenta Donalda alias básníka Knuda Wollenbergera. Jeho žena, filozofka Vera Wollenbergerová, se až roku 1991 dozvěděla, že ji manžel téměř celý život udával. |
Jedním z veřejně známých případů zneužití rodinné důvěry byla kauza agenta Donalda alias básníka Knuda Wollenbergera. Jeho žena, filozofka Vera Wollenbergerová, se až roku 1991 dozvěděla, že ji manžel téměř celý život udával. Vera, nyní dívčím jménem Lengsfeldová, v současnosti pracuje jako překladatelka a průvodkyně ve věznici Hohenschönhausen, kde kdysi byla kvůli své opoziční činnosti internována.
To je husté
Stasi samozřejmě musela řešit i časové vytížení agentů. Většina z nich měla vlastní zaměstnání, z něhož je Stasi - v součinnosti se zaměstnavatelem (rovněž spolupracovníkem Stasi) - musela pro plnění úkolů uvolňovat. Často tak, aby se o tom jejich rodina nedozvěděla, což s sebou neslo další závazky vůči Stasi. Za takové "zvýšené nasazení" dostávali spolupracovníci věcné i finanční kompenzace. Například agent s krycím jménem Horst Hoffmann, který byl nasazen do mírové komunity Pankow, se vzdal svého zaměstnání, protože hrozilo, že bude odhalen, neboť zatímco ostatní členové komunity zažívali profesní represe, "Hoffmann" nadále zastával vysokou funkci a tím byl podezřelý.
Ani západní experti na Německou demokratickou republiku si před rokem 1989 nedokázali představit, jak hustá byla síť důstojníků, úředníků a spolupracovníků Stasi. Šokující detaily z archivů vedou některé historiky k opačnému extrému. Stačí prý popsat dějiny státní bezpečnosti a tím se řekne vše podstatné o komunistickém režimu v NDR. Tak jednoduché to ale není.
