Současná tvorba superstar architektů se vyznačuje totální arogancí k místu stavby, stojí v článku z Lidových novin z loňského 6. března. Ne že by autor neměl pravdu. Překvapující jsou však na jeho vyjádření dvě věci: jednak samo užití výrazu superstar v kontextu vážné úvahy o architektuře a zvláště pak ten syntaktický anglicismus.
Je vskutku s podivem, že jedna televizní soutěž dokáže ovlivnit veřejnou jazykovou praxi i v polohách tak nečekaných, jako je kulturní publicistika. Ale prosím, třeba to bylo míněno ironicky. Jenže, co ta anglická syntax? Přejímání slov z různých cizích jazyků je zcela normální proces, dělo se tak odedávna a bude se tak dít napořád. Existuje však nějaký přijatelný důvod, proč bychom měli z cizího jazyka přejímat celé syntaktické konstrukce?
SENIOR PAS – Deník Metro před časem informoval o tom, že Dopravní podnik hl. m. Prahy zavádí pro důchodce tzv. senior pas, totiž průkazku, která jim umožní navštívit některá kulturní zařízení buď zdarma, nebo za symbolické vstupné. Slovo senior se v textu užívá jako neshodný substantivní přívlastek a celé pojmenování se pak skloňuje takto: se senior pasem, držitelé senior pasů... V závěru článku se však uvádí, že už dříve existovaly – jakési seniorské průkazy. Tak vida! Až dosud bylo možno tvořit podobná spojení v souladu s českou gramatikou, kdežto nadále už to možné není? Proč?
INDIGO LIDÉ – V článku z Lidových novin (26. listopadu 2005) se můžeme dočíst o jistém typu osobnosti, pro který zavedli psychologové termín indigo: podle toho, že aura takovýchto jedinců prý obsahuje mnohem více indigové barvy, než je běžné u jiných lidí. Výrazu indigo se v textu užívá jako substantiva, které se normálně skloňuje (v množném čísle indigové či indiga, ve 2. pádě například „u dospělých indig“; dále tu najdeme spojení jako „lidé s indigem“, „chlapec s indigem“) a od kterého lze snadno vytvořit adjektivum, použitelné v přívlastku („indigoví lidé““, „indigové dítě“, podobně jako „indigová aura“). Tím více nás překvapí, že se na třech místech vyskytují syntakticky cizorodé konstrukce indigo diagnóza, indigo lidé a indigo děti. Z celého článku jasně vyplývá, že k tomu není sebemenší důvod.
ERASMUS STUDENTI – Tento výraz se objevil v Lidových novinách na „studentské stránce“ páteční přílohy Akademie 15. září 2006 v článku Ivo Dostála (jenž ovšem není žádný student, pokud se nemýlím, nýbrž redaktor LN); a ještě tu najdeme spojení Erasmus pobyt. Opět se vnucuje otázka: proč takovéto syntaktické anglicismy? Nedovedeme si s tím v češtině poradit jinak? Sám autor článku dokazuje, že to možné je, když na jiném místě užívá slangového výrazu erasmáci a vzápětí formuluje jednu větu tak, že pořádání výletů je „na řeckém Erasmovi to nejlepší“. O půl roku později (18. května 2007) pořídil tentýž Ivo Dostál rozhovor s jednou studentkou, která rovněž použila (docela přirozeně) slovo erasmáci, a navíc ještě syntakticky správné spojení studenti Erasmu. Nutno konstatovat, že v tomto ohledu studentka zahanbila redaktora. - Není tu vskutku žádný jazykový problém. Jeden ze vzdělávacích programů EU se nazývá Erasmus, v češtině tedy: program Erasmus nebo snad Erasmův program (rozhodně ne *Erasmus program). Studenty, kteří v rámci programu Erasmus (či v rámci Erasmu) vyjíždějí do zahraničí, můžeme snadno označit jako erasmáky (slangově) nebo jako studenty Erasmu (spisovně); kromě toho se nabízí další možnost: erasmisté (podle vzoru stipendisté). Takže: proč se utíkat k anglické syntaxi? Uvedené články, stejně jako článek zmíněný v předchozím odstavci, názorně demonstrují, že nás k tomu nenutí žádná vyjadřovací nouze, žádný deficit v gramatickém systému češtiny. Co tedy? Je-li tu nějaká záhada, tož asi psychologická.
TOP SEKRETÁŘKA – Tento výraz se dvakrát vyskytl v rozhovoru otištěném v Lidových novinách 14. srpna 2007. Módní je dnes také spojení top modelka. Slabika top ovšem netvoří v češtině samostatnou lexikální jednotku, lze ji tedy brát leda jako komponentu složeného slova: topmodelka. Tak či onak, podle tohoto vzoru se nedají bez překážek tvořit další spojení stejného typu (nebo další kompozita). Někdy snad můžeme narazit na top manažera, ale to už je na hranici únosnosti. Když se pokusíme jít dále (*top politik, *top specialista, *top hokejista, *top dirigent, *top režisér), ocitáme se v říši jazykové absurdity. To souvisí s otázkou potřebnosti dotyčné přejímky: plně si totiž vystačíme s přívlastky jako špičkový, vrcholový, vynikající, prvotřídní, eminentní atp.
FOOD KRITIČKA – To je případ spíš jen pro zasmání. Co by člověk neudělal, aby svému oboru dodal důležitosti? Kritika může být hudební, výtvarná, literární – ale kulinární či kuchařská, nebo snad potravinářská? To by znělo příliš obyčejně. Překvapilo mě pouze, že jsem to spojení našel v Lidovkách: uvedeno bylo jako označení profese u jména autorky jednoho článku (výstřižek jsem si schoval, ale teď ho ne a ne nalézt). Rád bych věřil, že takové spojení je a zůstane bílou vránou. Ačkoliv, kdo ví? Třeba se ještě dožijeme toho, že párkař na rohu ulice připevní na svůj stánek ceduli FAST FOOD, aby tak svému podniku dodal kosmopolitní ráz, a obyčejná hokynářství budou se pyšnit vývěsním štítem FOOD SHOP. „Světovost“ naší matičky Prahy bude tak dovršena.
Samotné slovo food se, pokud vím, v češtině použít nedá. Už proto vyznívá předchozí spojení tak absurdně. Může se však objevit v lexikálním citátu (jako právě fast food), tj. v cizojazyčném obratu, který se v češtině užívá beze změny jako celek, s původním pravopisem, a který se nedá tvaroslovně nijak modifikovat. Takovýchto lexikálních citátů se často užívá ve vyšším, literárním stylu: pocházejí především z latiny (cum grano salis, mutatis mutandis atd.), z francouzštiny (comme il faut, faux pas, embarras de richesse), ale také z angličtiny (last but not least). Zdá se, že nyní jsme svědky nového úkazu: lexikální citáty pronikají do praktické, obchodní sféry, sloužíce buď jako prostředek ke zdánlivému pošlechtění podniků jinak zcela banálních (hair salon), anebo jako výraz čecháčkovského poklonkování před „velkým světem“ (shopping center).
* * *
Ve všech uvedených případech jde o postavení neshodného substantivního přívlastku. Může stát v češtině před podstatným jménem? Podle ustálených pravidel pouze tehdy, je-li v genitivu. U obecných jmen je to ale zřejmý archaismus, použitelný leda v poezii (školní příklad: strašný lesů pán). Běžné je to jenom v názvech typu Vrchlického sady, Palackého universita, Němcové Babička; zde je tento přivlastňovací genitiv funkčním ekvivalentem posesivního adjektiva - srov. Vojanovy sady, Karlova universita, Jiráskovi Psohlavci. V nominativu může před podstatným jménem stát pouze substantivní přívlastek shodný (ten se pak skloňuje spolu se jménem řídícím, např. mizera chlap, chudák tatínek atp.). Někteří lingvisté však takové spojení považují za apozici.
A zase by někdo mohl namítnout: co vývoj? Jazyk se přece vyvíjí! Nuže, abychom mohli mluvit o syntaktickém vývoji, nestačí poukázat na jednotlivé, nahodilé případy, které se vyskytují jako izolované ostrůvky kdesi na okraji jazykového systému. Musel by být zasažen určitý typ syntaktických vztahů (připomeňme, že syntax je samou svou povahou záležitost obecných vzorců, do nichž lze dosazovat libovolné lexikální výrazy). Rozhodující je tedy v takových případech míra možného zobecnění. Doklad jazykového vývoje mohli bychom v nich spatřovat jen tehdy, kdyby se prokázalo, že lze vytvářet bez velkých překážek další spojení téhož typu. Je to opravdu možné? Byla by přijatelná taková pojmenování jako *superstar fotbalista, *superstar režisér, *superstar tanečnice? Nebo: *senior domov, *senior hospic, *senior služba, *senior zájezd?
Na závěr se ještě krátce podívejme, jaký stupeň obecnosti vykazují existující jmenné konstrukce s anteponovaným neshodným přívlastkem.
Máme tu především řadu výrazů jako prima (sezóna), nóbl (hotel), extra (třída), fér (chlap). Je to řada zjevně velmi omezená, výrazy jsou to silně hovorové a žádný z nich nemůže v češtině fungovat jako substantivum; mohou se užívat leda jako příslovce nebo jako predikativy. A všimněme si, jakou podobu dostávají v obecné mluvě lidové: prímovej, nóblovej, extrovní, férovej! Je vskutku pozoruhodné, jak prostý lid instinktivně respektuje syntaktický řád češtiny: místo anomálního „nesklonného adjektiva“ si vytvoří regulérní adjektivum ohebné (této proměně dnes podléhá i módní výraz super - suprovej).
Pak tu máme taková spojení jako: alfa částice, beta paprsky, gama záření, Rh-faktor apod. Jsou to výrazy, které mají zřejmě svůj původ v odborné hantýrce. Ve spisovných projevech se dává přednost regulérní postpozici: částice alfa, paprsky beta atp. Všimněme si, že výrazy alfa, beta se mohou samostatně užívat v platnosti substantivní pouze jako názvy řeckých písmen nebo přeneseně jako vlastní jména (třeba jako součást názvů astronomických, nebo v literatuře – dramatik tak může pojmenovat své postavy: Alfa, Beta atd.). Rh-faktor se z této řady poněkud vymyká: jde o zkratku, která může fungovat i jako substantivum, např. ve větě „Rh je negativní“. Po této stránce bylo by třeba prozkoumat různé profesní hantýrky podrobněji. Zdá se však, že tu máme zase co činit s jevy okrajovými, které sotva mohou být vzorem pro další tvorbu složených pojmenování.
Co ještě zbývá? Ojedinělé případy, jako třeba froté župan. Opět nelze tvořit další spojení téhož typu: *manšestr sako, *brokát vesta, *flauš kabát. Ještě tak leda buklé koberec: antepozice nesklonného substantiva je tu jen nouzové řešení (nedá se vytvořit adjektivum: srov. citronové želé × kiwi želé). Ale kolik takových příkladů najdeme?
Dále se můžeme setkat se spojením TV producent: jenže zde to TV chápeme spíš jako zkratku za adjektivum televizní. To nás přivádí k poslední skupině příkladů, kde v pozici neshodného přívlastku vystupuje nějaká (adjektivní či substantivní) zkratka, jako třeba CD přehrávač, DVD rekordér apod. Tento typ pojmenování je dnes co do své syntaktické konstrukce patrně jediný, který vykazuje jakousi produktivitu. K náležitému posouzení takovýchto případů bylo by však třeba vzít v úvahu řadu složených slov typu videokazeta, videorekordér či stereopřijímač. Na to zde už nemáme dost místa. Schovejme si to jako námět pro samostatné pojednání.
(Pozn. red.: hvězdičkou označuje autor chybná slovní spojení po způsobu filologických prací.)
. Petr Fidelius a Kam kráčí čeština?Pražský editor a kritik, vystudovaný filolog PETR FIDELIUS se již od dob, kdy byl nucen topit v kotelně a intelektuální činnost provozoval ve volném čase, věnuje analýze jazyka. Výsledkem toho byla mimo jiné kniha Řeč komunistické moci. Publikujeme cyklus, v němž Fidelius rozebírá některé aktuální jevy v českém jazyce. Dodejme, že autor je převážně čtenářem Lidových novin, a z nich tedy čerpá většinu dokladů, avšak jeho kritika se samozřejmě zdaleka netýká pouze tohoto listu.
|
