Přes široký záběr měly Hlávkovy mecenášské aktivity jasnou myšlenku: Hlávka byl hluboce přesvědčen o významu vzdělání. Své finanční prostředky směřoval do vědy a školství. Ačkoli se přátelil s mnoha tehdejšími politickými představiteli, žádný z nich na svou politickou činnost od něj nedostal ani zlatku. S jakým rozmyslem a s ohledem na budoucnost podnikal, tak také své peníze rozdával. Idealisticky formuloval vyšší zájmy, myslel na obecné blaho.
Josef Hlávka
Ubozí milionáři
Hlávkův současník, dramatik a prozaik G. B. Shaw, napsal v roce 1896 traktát Socialismus pro milionáře, v němž se pozastavil nad "těžkým údělem milionářů". V té době totiž investice některých bohatých podnikatelů na společensky prospěšné účely začaly nabývat rozměrů a významu státních subvencí. Shaw kritizoval, jak neúčelně a neefektivně jsou tyto velké prostředky vynakládány. Průmyslník a filantrop Andrew Carnegie reagoval slovy, že žádný člověk by neměl zemřít bohatý. Touto větou vyvolal v posledních letech 19. století doslova hnutí milionářů "odhazujících přítěž bohatství", ale také širokou diskusi, jak odhazovat, a přitom nevyhazovat.
G. B. Shaw
George Bernard Shaw se domníval, že by milionáři neměli odkazovat své peníze potomkům, neměli by je rovněž darovat institucím pro chudé či nemocnicím. Všechny tyto obvyklé způsoby podle něj vedou k degeneraci a zahnívání společnosti. Fixují totiž neefektivnost v nakládání s omezenými zdroji a nespravedlivé rozdělení plodů lidské práce. Způsobují demoralizaci daňového poplatníka, marnotratnost a mrhání, záchvaty lakoty a protekcionismu.
Lepší než vystavit své potomky životu povaleče a čekatele na dědictví je investovat do společnosti. Shaw píše: Nedávejte své prostředky do ničeho, co si jednotlivec může udělat sám, bez vašeho zákroku. Nedělejte nikdy nic a neinvestujte své prostředky rovněž tam, o čem tvrdí stát, že to zabezpečí a že je to jeho doména. Demoralizujete tím daňové poplatníky a umožňujete, aby neefektivní instituce zabíraly místo efektivním, ba dokonce umožňujete paradoxně, aby státní sektor zabíral místo soukromému, i když vaše původní motivace byla zcela opačná – ukázat, že soukromý sektor funguje efektivněji!
Co ubohým milionářům podle G. B. Shawa zbývá? Nemá-li milionář pomáhat ničemu, co stojí na vlastních nohách, měl by se zaměřit na investice do oblasti, kterou nikdo nepodporuje. Jednoduchá formulka pro mecenáše tedy zní: Nedávejte lidem nikdy, co chtějí; dejte jim něco, co by měli chtít a nechtějí! Vzbuzujte nové potřeby, staré se o sebe postarají samy!
G. B. Shaw
Přesně do tohoto modelu zapadl i Josef Hlávka. Relevantní otázka i pro dnešního milionáře, kterého pálí peníze v kapse, by tak měla znít: Mám školu, mám muzeum, mám knihovnu? Pokud ne, tak vím, co mohu a mám udělat se svými penězi. Člověk, který z toho, co bylo včera přepychem, dělá každodenní potřebu, vyvolává v život novou energii a dělá pro své společenství daleko více než ten, kdo nechá ve svém městě čepovat dva týdny pivo zdarma. I když podobné aktivity si většina lidí pod pojmem mecenáš představí častěji.
Hranice státu a soukromníků
Lidé se často domnívají, že tak, jak je běh věcí uspořádán, je uspořádán odjakživa. Platí to rozhodně o vnímání role státu v českém, snad i středoevropském prostoru. Soukromý sektor při tomto uvažování sleduje byznys a zajímá ho pouze zisk, zatímco stát sleduje státní zájmy a zajímá ho blaho obyvatel. Pokud k takovému blahu například v sociální oblasti chce přispět také soukromý sektor, je považován za pouhý doplněk státu. Představa o tom, že je to tradiční rozdělení, je mylná.
V českém prostředí totiž nadace a podobné dobročinné organizace existují už od středověku. Nejprve měly účely církevní a zbožné, výchovné a školské, zdravotní.
Ostatně stát na takové aktivity ani neměl peníze – teprve po reformách Marie Terezie a Josefa II. začal shromažďovat prostředky do fondů, aby mohl plnit některé z nových cílů. Jako první zřídil fond školský, nemocniční, fond porodnic, nalezinců, blázinců a káznic. Ještě dlouho však soukromé charitě nemohl konkurovat. Definitivní obrat přinesl rok 1951, kdy byl přijat zákon zakazující veškerou soukromou charitativní iniciativu "zdola" s tím, že jde o přežitek měšťácké morálky.
Československá známka s Josefem Hlávkou
Josef Hlávka
Dnes snad vnímáme, že existují i jiné instituce než stát, jež jsou schopny hrát roli záchranné sociální sítě; dokonce od nich očekáváme mnohdy více než od státu. V mnohých jiných zemích se situace nikdy tak radikálně neproměnila: například ve Spojených státech 51 procent všech nemocnic, 58 procent všech sociálních služeb, 46 procent všech vysokých škol a univerzit, 87 procent všech knihoven a informačních center, 86 procent všech muzeí, botanických a zoologických zahrad je v rukou organizací typu nadace, tedy v soukromých rukou.
Komplex Robina Hooda
Co z poselství G. B. Shawa o údělu zoufalých bohatých zbývá po více než sto letech? Dnes už si neříkají mecenáši, ale filantropové. Navíc je dnešní vnímání filantropie velmi často (mnohdy výhradně) spojeno s firemní filantropií. I firmy, které ještě donedávna tvrdily, že pro tuto položku nemají adekvátní kolonku ve svých bilancích, školí své zaměstnance v tom, jak pojmout výzvu firemní filantropie.
Bohatí podnikatelé po celém světě financují zdravotní, sociální a vzdělávací projekty, zapojují se do projektů na ochranu životního prostředí, řeší humanitární krize. Používají svůj majetek z čistě osobních důvodů, které na první pohled nesouvisí s jejich obchodem, k tomu, aby vytvářeli pozice, z nichž mohou do slova a do písmene měnit svět. Osobním jměním konkurují leckterému státu, působí celosvětově, ale na politické funkce obvykle nekandidují – stávají se nevolenými státníky. Často mají podporu a sympatie obyvatelstva, dovolí si jednat v rozporu s oficiální politikou vlády, věnují finance nadnárodním organizacím. Prosazují své hodnoty, své zájmy.
Prvním velkým příkladem byl jistě George Soros, který v září 1992 téměř položil Bank of England. Sázel na riskantní plán, že se libra neudrží v evropském systému směnných kurzů. Soros vydělal miliardu liber, Británie byla nucena provést devalvaci libry. Zpětně se sice komentátoři shodnou, že jeho operace Británii prospěla, protože ekonomika se rychleji zotavila z recese, ale tehdejší zásah státu proti jeho peněžním operacím stál každého Brita 12 liber.
George Soros, předseda představenstva společnosti Soros Fund Management a institutu Open Society
Soros přitom sám sebe označuje za filantropa, který se snaží zlepšit podmínky života na zemi pro chudé lidi. Od osmdesátých let věnoval na charitu více než 1,5 miliardy dolarů. Prohlásil dokonce, že "černou středu" v roce 1992 zorganizoval proto, aby upoutal pozornost na svou filantropickou činnost, respektive oblasti, které podporuje. Patří sem mimo jiné rozvoj vědy, podpora Sarajeva v době srbských útoků, projekt výměny injekčních stříkaček pro narkomany, podpora ilegálních imigrantů ve Spojených státech či amerického projektu reformy sociálního zabezpečení.
Největší konvertita mezi podnikateli, Bill Gates, spravuje se svou ženou Melindou 24 miliard dolarů v nadaci, z níž plynou peníze do zemí třetího světa. Pro srovnání: dosud největší filantrop, John Rockefeller, věnoval za celý svůj život na charitu "pouhých" šest miliard dolarů. Začal na ni však přispívat, ještě když byl obyčejným účetním v Clevelandu.
Bill a Melinda Gatesovi
Zatímco dřívější filantropové působili v poměrně omezeném, lokálním společenství, ti dnešní mají expanzivní tendence. Ti dřívější hledali pro své působení nová pole, v nichž se stát neangažoval, a jejich cílem byla lokální občanská společnost. Současní filantropové obsazují oblasti, ve kterých vládám dochází dech. A navíc mnozí z dnešních opravdu bohatých jedinců vděčí za svůj majetek nikoli pouze svým mimořádným schopnostem, ale také mimořádným ekonomicko-politickým okolnostem. Svou filantropickou image budovali v době bezprecedentního ekonomického růstu. A o svých filantropických aktivitách často a nahlas mluví. Jako by se řídili heslem "konej dobro a mluv o tom, nebo přiměj druhé, aby o tom mluvili". Tím spíše by nás nemělo přestat zajímat, kdo dává, proč dává a odkud bere.
Letec, průmyslník a filantrop Howard Hughes
Peter Krämer, německý miliardář a filantrop
Nová ideologie na obzoru?
Na konci 19. století končil G. B. Shaw svůj traktát slovy, že většina peněz darovaných na dobročinné účely není než uspokojováním vlastního svědomí, výkupným či politickým úplatkem. Dary na veřejné nemocnice, školy a jiné instituce odpovídají středověkému prodávání odpustků. Podepsáním šeku si člověk kupuje morální reputaci. Ale nestává se nositelem morálních hodnot.
Jeho slova se zdají dnes nadmíru aktuální. Už ve francouzském výkladovém slovníku z roku 1969 figuruje vedle slov filantrop a filantropie také slovo filantropismus a je definováno jako falešná filantropie, založená na předstírání lásky k lidem a strojenosti. Filantropie totiž není nic víc a nic míň než právě láska k lidem.
Takže: kdo je tady filantrop? Filantrop je jako rybář. Ten uvazuje na konec udice dobroty a zdá se, že dělá dobrou věc – krmí ryby. Ve skutečnosti však ryby chytá a zbavuje je svobody. Příběh bychom mohli dokončit ne snad tím, že rybář ty ryby nakonec sní nebo prodá, ale že z nich má jednoduše prospěch. Smysl podobenství je zřejmý.
