Čtyřiašedesátiletá Marie Topolánková píše dopis ombudsmanovi. Shrnuje v něm tři a půl roku trvající boje s českými soudy a úřady. "Už čtvrtý rok pochybuji, zda má smysl na tomto světě dál zůstávat," říká. Co tuto ženu, která žije sama v Rožnově pod Radhoštěm, trápí? Je jednou z téměř tří tisíc lidí, kteří se bez vlastního přičinění stali oběťmi rozdělení Československa. Ačkoli jsou Češi, pobírají slovenský důchod, který je až o 30 procent nižší než český. Sami sebe označují slovy "důchodce druhé kategorie".
Slováci měli navrch
Prvního ledna uplynulo od rozdělení ČSFR 15 let a česko-slovenské vztahy jsou lepší, než kdy bývaly. Slovenští herci excelují v českých filmech, Češi stále jezdí do Tater, slovenský premiér Fico byl svědkem na svatbě bývalého předsedy vlády Paroubka. Češi a Slováci se zkrátka mají rádi.
Jenže rozdělení federace zásadně poznamenalo některé lidi. Může za to smlouva mezi ČR a SR o sociálním zabezpečení, již podepsali bývalí premiéři Václav Klaus a Vladimír Mečiar na konci října 1992. V ní je klíčová věta, že občanovi důchod vyplácí ta země, ve které měl sídlo jeho zaměstnavatel dne 31. prosince 1992.
Tuto podmínku si při vyjednávání prosadili Slováci a ti z nich, kteří v době federace pracovali u zaměstnavatele se sídlem v Česku, na tom vydělali. Zvláště v době, kdy se kurz české a slovenské koruny výrazně lišil. V červnu 2007 dostávalo český důchod 12 546 Slováků.
Jenže jsou zde zhruba tři tisíce Čechů, kteří dostávají důchod slovenský. Ten je nižší nejen kvůli kurzu koruny, ale zejména proto, že do konce roku 2003 Slováci používali odlišnou metodiku pro stanovení výše důchodu. Určovat důchody podle sídla zaměstnavatele se navíc ukázalo jako problematické: řada lidí celý život pracovala v Česku, ale jejich zaměstnavatel měl sídlo na Slovensku. A ještě něco: v době komunismu bylo mnoho Čechů posláno (takzvaně na umístěnku) na Slovensko, aby pozvedli tamní ekonomiku. Nemohli si tedy zaměstnavatele vybírat.
Ústavní soud se už proto několikrát "slovenských důchodců" v Česku zastal. Rozhodl, že se v podobných případech jedná o diskriminaci. Soudy nižší instance, Česká správa sociálního zabezpečení (ČSSZ) i ministerstvo práce a sociálních věcí se k nim vytrvale staví odmítavě. Postižení Češi, kteří se už léta domáhají svých českých důchodů, tak připomínají bojovníky s větrnými mlýny.
Vlastní stát mě trestá
Marie Topolánková se narodila v roce 1943 a vystudovala vysokou školu ekonomickou. S manželem a dvěma dětmi žila v Rožnově pod Radhoštěm a pracovala v místní Tesle. Když vznikla pobočka podniku v Bratislavě, dostala nabídku jít pracovat tam. Přestěhovala se na začátku osmdesátých let a na víkendy se vracela za rodinou do Rožnova. Manželství se postupem času rozpadlo a děti se přestěhovaly za matkou na Slovensko. V lednu 1992 nastoupila u slovenského Telecomu, ale už v létě téhož roku dala výpověď. "Bylo jasné, že se blíží rozdělení. 1. října 1992 jsem se proto vrátila do Rožnova a ihned jsem se přihlásila na úřad práce," vzpomíná Topolánková. 29. října podepsali bývalí premiéři výše zmíněnou smlouvu o sociálním zabezpečení.
Roky plynuly, paní Topolánková pracovala jako účetní, později jako finanční manažerka u soukromých firem. Za prací dojížděla do Prahy a těšila se, jak bude mít díky vyššímu platu vyšší důchod. Zpočátku se zdálo, že to tak bude: v roce 2001 šla do penze a ČSSZ jí vyměřila "český důchod". Tři roky jej dostávala, ale na konci června 2004 přišla z ČSSZ zpráva: český důchod se ruší, vyměří vám ho Slováci, neboť jste měla jako posledního zaměstnavatele slovenský Telecom v Bratislavě. ČSSZ vám bude doplácet dílčí český důchod za léta odpracovaná v Česku.
Paní Topolánková okamžitě sepsala stížnost a hájila se: V říjnu 1992 jsem přece byla už registrovaná u českého úřadu práce! Marně. Rok se nedělo vůbec nic. Důchod nepřišel ani ze Slovenska, ani z Česka. Ocitla se téměř bez prostředků, neboť děti splácely hypotéky a nemohly ji živit. Obrátila se na slovenského ombudsmana a po roce jí slovenský důchod (okolo šesti tisíc korun) přišel i s doplatkem za uplynulé měsíce.
Od té doby jí začal zatím nekončící koloběh žalob, stížností a odvolání, aby jí byl vrácen český důchod v plné výši. "Letos mi soudy potvrdily, že mi ČSSZ má vyplácet český důchod, ale ČSSZ si podala kasační stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu," rezignovaně popisuje Topolánková. A než se touto stížností začne soud zabývat, uplynou další měsíce, ne-li roky. "Nikdy bych nevěřila, že za to, že jsem pracovala v době federace několik roků na Slovensku, mě bude vlastní stát finančně trestat po odchodu do důchodu," říká inženýrka ekonomie, která dvaačtyřicet let řádně pracovala a platila daně.
Chci jen to, co mi patří
Ivana Zídková se narodila v roce 1947. Po maturitě na střední ekonomické škole nastoupila roku 1966 jako finanční referentka u Československých státních drah (ČSD) v Litoměřicích, kde pracovala až do roku 2004. O dva roky později šla do důchodu. Místo penze jí přišla z ČSSZ zpráva: pracovala jste v Bratislavě, musíte o důchod žádat na Slovensku. Jak na to úředníci přišli? Československé dráhy měly své pobočky, takzvané účelové organizační jednotky, které sloužily ke kontrole přepravních tržeb. V roce 1991 byla zřízena také pobočka v Bratislavě s názvem ČSD -Správa přepravních tržeb. Tato pobočka byla sice podřízena Ústřednímu ředitelství ČSD v Praze a paní Zídková úřadovala téměř 44 let v Litoměřicích, ale to nehrálo roli.
Klíčové bylo, že náplň její práce řídili nadřízení ze Slovenska. V evidenčním důchodovém listě má proto jako zaměstnavatele uvedené: "ČSD - Správa přepravních tržeb Bratislava". Což úředníkům stačilo, aby jí odmítli vyplácet český důchod. Stejně jako paní Topolánková zůstala téměř rok úplně bez prostředků. Naštěstí jí pomáhá manžel. "Má žena vždycky dobře spala, ale od té doby, co se handrkuje o to, co jí patří, nespí, bere léky a měla mozkovou příhodu," říká František Zídka.
Žaloby na všechny strany
Společně se tedy pustili do podávání žalob a stížností na všechny strany: psali na ministerstvo práce, ČSSZ, poslancům, senátorům. Ještě víc se zhrozili po zjištění, že kolegyně paní Zídkové ze stejné kanceláře dostaly bez problému důchod český. Letos v květnu sice paní Zídková vyhrála u krajského soudu, ale stále nedostala verdikt. Proto je opatrná. Je pravděpodobné, že stejně jako v případě paní Topolánkové podá ČSSZ stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu a vše se opět zdrží. "Budeme se soudit dál a půjdeme až do Štrasburku. Za tohle někdo musí zodpovídat!" říká rozhořčeně František Zídka.
Podobně postižených jako paní Zídková je více bývalých pracovnic ČSD. Zastání našly u ombudsmana Otakara Motejla, jenž obvinil ČSSZ z diskriminace těchto žen. Co na to správa sociálního zabezpečení? "Problematika zaměstnanců bývalých ČSD je stále předmětem jednání s ministerstvem práce a sociálních věcí. Konkrétní informace s ohledem na ochranu osobních údajů sdělit nemůžeme," uvedla mluvčí ČSSZ Alena Fraňková.
Dříve, než zemřeme!
Jan Bartolčic se narodil roku 1942 a po absolvování strojní fakulty dostal umístěnku na Slovensko, kde se budovala továrna na kotle. Manželka s dětmi žily ve Zlíně a on na Slovensko dojížděl. Mnoho času ale trávil v cizině. "Pomáhal jsem zprovoznit asi 20 elektráren a tepláren po světě," říká Bartolčic, který dnes žije v Ostravě.
Důchod, převážně slovenský, dostává od roku 2003. "Když se sečte můj slovenský důchod a dílčí český, je to o 2 700 korun méně, než jaký by mi náležel dle českých předpisů," říká Bartolčic a nevybíravě si stěžuje na přístup úředníků na ministerstvu práce a sociálních věcí.
Tento resort má totiž v pravomoci podobné situace řešit. Může na postiženého občana uplatnit takzvané "odstranění tvrdosti zákona" a rozdíl mezi českým a slovenským důchodem dorovnat. Pan Bartolčic ale se svou žádostí o „odstranění tvrdosti“ neuspěl. Naštvalo ho to tím spíš, že v minulosti se resort práce choval vstřícněji.
"Do nástupu ministra ČSSD Špidly byla situace celkem příznivá. Ministři Jindřich Vodička a Stanislav Volák (oba ODS) rozhodovali cestou ,odstranění tvrdosti‘. Už tehdy se ale tato praxe nelíbila úředníkům jejich ministerstva," říká právnička Helena Malinová, která dnes postižené důchodce zastupuje.
Na ministerstvu to nikdo neřeší
Stejné zamítnutí jako pan Bartolčic obdržela také další Češka Marie Gajdová, která část života pracovala na Slovensku. "Při rozdělení státu politici tvrdili, že to lidé nepocítí. Smlouvu o sociálním zabezpečení ale připravili špatně a těm nahoře je to fuk. Nechápu, proč mám dostávat o 2 000 korun měsíčně méně, než bych měla," říká Gajdová. Také ona si nenechala líbit, že je diskriminována, začala se soudit, a když neuspěla u Nejvyššího správního soudu, obrátila se na Ústavní soud. Ten jí letos v listopadu dal za pravdu. Český důchod ale stále nedostává, prý musí vyčkat, až na verdikt zareaguje Nejvyšší správní soud.
Jak je tedy možné, že na ministerstvu práce prekérní situace důchodců dříve řešili, a nyní nikoli? MF DNES si domluvila schůzku s vrchním ředitelem Jiřím Králem, který má na ministerstvu "československé důchody" již deset let na starosti. Král se schůzkou nejprve souhlasil, ale následující den ji odvolal. Místo něj poskytl krátké prohlášení ministr práce Petr Nečas (ODS): "Problém s československými důchody budu řešit v prvním kvartálu příštího roku," uvedl a dodal, že za zanedbání situace mohou jeho předchůdci.
Začátkem prosince už byl Nečas o problému jednat v Evropské komisi, neboť odborníci z jeho resortu tvrdí, že kvůli členství v EU nemohou vyhovovat žádostem o dorovnání důchodů. Tento argument je však podle právničky Malinové scestný, neboť problém s důchody vznikl v době, kdy Česko ani Slovensko v EU nebyly.
Diskriminovaní důchodci si založili občanské sdružení Československo, má vlast a v listopadu byli o své situaci informovat právě ministra Nečase. Je to první ministr práce, který je přijal. Věří, že bude také první, kdo jim konečně pomůže. Jak si mezi sebou říkají: Hlavně aby to bylo dřív, než zemřeme.
