Dál ani krok. Nyní jim nevadí, když hlasování bude příští týden. Britové se zase s klidem Angličanů vzdali prvního ze šesti "zcela zásadních" požadavků, jež ve středu vznesli na Bagdád: Saddám už se nemusí ztrapňovat před celým světem tím, že by si sypal popel na hlavu v televizi.
Proč diplomaté tak snadno opouštějí pozice, které byly nedotknutelné jen do chvíle, než z nich klidně slevili? Zdá se to nepochopitelné. Ale přesto to má přísnou logiku. Jde o hlasy nerozhodnutých členů Rady bezpečnosti. Ještě nikdy se zřejmě supervelmoc tak nesnažila získat mezinárodní nuly, jako je Guinea či Kamerun.
Důvod je vlastně prostý: USA a Británie musí vycházet z předpokladu, že Francie (a možná Rusko) vetuje jakoukoliv iráckou rezoluci. Ale existuje způsob, jak porážku změnit v morální vítězství. Stačí, když získají většinu hlasů v Radě bezpečnosti. Pak už tolik nevadí, že rezoluce kvůli francouzskému vetu neprojde.
USA totiž budou moci prohlásit toto: Francie se postavila do cesty převládajícímu světovému mínění, jež jasně odráží počet hlasů v radě. Proto i když válka bude bez schválení OSN, jako bychom je dostali. Jediný stát přece nemůže zablokovat většinovou vůli.
Proto USA a Britové potřebují hlasy zbylých členů rady. Ti nejvíc slyší právě na přiměřenou délku ultimáta a rozumné požadavky vůči Iráku. A tak jim Bush a Blair poskytují přesně to, oč žádají.
