Je načase přestat se bát Vatikánu
Po sedmi letech se zase mluví o ratifikaci smlouvy s Apoštolským stolcem. Proč vlastně? Katolická církev má u nás tolik svobody jako nikdy předtím. Například i za časů starého mocnářství nebo také za první republiky mluvili státní činovníci do toho, kdo smí být biskupem. To by si dnes už nikdo netroufl.
Jde o tohle: církev svobodu má, ale chce mít jen zakotveno, že tomu tak v docela konkrétních bodech bude i nadále. Smlouva tohoto typu má větší právní sílu než jednotlivý český zákon. V této smlouvě je řeč o právech, která stát podle své libovůle církvi přiznat může, ale také nemusí. Třeba se v ní uvádí, že stát zaručuje církvi právo ustanovovat, měnit nebo rušit své orgány. Také volit, jmenovat nebo odvolávat své duchovní.
Papež Benedikt XVI., Vatikán 21. března 2010
Je nutné mít na něco takového zrovna mezistátní smlouvu? Nikdo si snad nemyslí, že by u nás v dohledné době nastoupila vláda, která by chtěla vymýtit náboženství jako za Envera Hodži v Albánii. Jenže snadno si můžeme představit, že nějaké osvícené politické hlavy klidně napadne, že by stát měl mít kontrolu nad tím, kdo je biskupem. Třeba proto, aby se zajistilo, že biskupové nebudou brouzdat s kadidelnicí po sudeťáckých srazech nebo ostouzet dobré jméno republiky v cizině.
Další věcí, která už měla namále, je třeba právo církve vykonávat svatební obřady, které budou mít stejné právní důsledky jako občanský sňatek. Některé politiky už napadlo, že by měl platit jen státní sňatek, a je jim jedno, že by tím jen zbytečně otravovali lidi. A tak dále. Jde třeba o právo církve zřizovat a provozovat vlastní školy a poskytovat duchovní službu ve zdravotnických zařízeních a v armádě.
Kritici smlouvy, třeba Václav Pavlíček z Univerzity Karlovy, vždy namítali, že smlouva dává katolické církvi privilegium a ostatní církve diskriminuje a že staví církevní právo nad právo republiky. To poslední je pravda, ale tak je to u každé mezistátní smlouvy. Církev je nadnárodní organizace, která u nás působí. Pokud může český stát uzavřít smlouvu s nějakou automobilkou, proč by ji neuzavřel s ústředím světové církve? Pro český stát z toho neplyne žádná hrozba, protože smlouvu lze koneckonců jednostranně vypovědět. Ostatní církve nijak nediskriminuje, spíše přinejmenším nepřímo podporuje jejich vlastní práva. Ostatně to, co ve smlouvě je, většinou jen potvrzuje stávající situaci.
Rudník, okres Trutnov, evangelický kostel z roku 1785
Pravice má teď šanci smlouvu protlačit. Církvi nezbývá než čekat. Těžko předpokládat, že by mohla z něčeho ve smlouvě výrazně slevit. Vždyť by tak vlastně přišla o to, co tu po Listopadu celé roky měla. Ale třeba by stačil nějaký kosmetický kompromis jako v případě katedrály.
Jan Jandourek, sociolog, publicista, spisovatel, redaktor týdeníku Reflex
x x x
Tradici Masaryka, ne Havla!
Pan Jandourek usiluje o ratifikaci smlouvy s Vatikánem. O zájmy Římskokatolické církve se bojí tak, jako kdyby tato byla obětí nějakého pronásledování. Ve skutečnosti hrála tato církev v dějinách roli tak dominantní, že si po většinu dějin českého státu osobovala nejen monopol na výchovu mládeže, ale i na výlučnou poslušnost všech Čechů. A i v dobách od Josefa II, kdy se za evangelictví nebo "odpadlictví" trest smrti již neuděloval, ji až do roku 1848 museli živit i ti, kteří s ní nechtěli mít nic společného.
Po roce 1989 se bez většího odporu prosazují obyčeje, které jsou v rozporu s Masarykovou a Benešovou nekonfesijní republikou a mají zemi navrátit před rok 1918. Obnovují se staré rakouské pomníky, Václav Havel si dává vysluhovat v katedrále Te Deum, na Hradě římskokatoličtí kněží za účasti samotného premiéra světí hasičské stříkačky a dokonce prapor Hradní stráže. Ostatní občany i církve České republiky staví do druhořadého postavení už jen nahrazování ideologie, jejíž zakladatelé prosazovali třídní boj, ideologií, jejíž nejvýraznější představitelé ve svých knihách nařizovali někdy jen diskriminaci, ale často přímo popravy heretiků.
Tomáš Garrigue Masaryk
Silnější role státu, policie při vyšetřování či povinný občanský sňatek může naopak chránit práva občanů, kteří by se v sakrálním prostředí spravedlnosti nemuseli dovolat. Podívejme se jen na zprávy a položme si otázku, čím jsou dnes teroristé nejlépe motivováni. Sekularismem? K zemím, v nichž se dnes rodí nejvíc násilí, náleží Pákistán, Saúdská Arábie, Afghánistán, Izrael. Vedle Latinské Ameriky. A k nejzkorumpovanějším zemím EU (ještě za Českou republikou) patří Itálie, Řecko a Polsko. Právě tam hraje tradiční náboženství prim a nebylo důsledně a řádně od státu odděleno.
Úkolem našich politiků není starat se o cizí stát, ale hájit zájmy především České republiky. A přihlížet ke skutečnosti, že většina Čechů katolíky již dávno nejsou.
Zdeněk Zacpal, překladatel
A několik poznámek a citací doplněných Zdeňkem Zacpalem:
staré rakouské pomníky – např. Franz Josef ve Františkových lázních, Josef II v Šumperku, Valdštejn v Praze přímo v sídle Senátu ČR, Franz I na Smetanově nábřeží, pokusy instalovat maršála Radetzky von Radetz na MS nám.
x x x
rakouské náboženské pomníky – mnoho, třebas i sv. Jan Nepomucký v Brandýse nad Labem, který byl odstraněn již roku 1918. Pokusy o obnovení tzv. Mariánského sloupu na SM nám. v Praze
x x x
Návrh manželství bez možnosti rozvodu:
http://www.novinky.cz/domaci/154152-jehlicka-chce-uzakonit-manzelstvi-na-dozivoti.html
x x x
Index vnímání korupce dle Transparency International, pořadník zemí:
http://www.transparency.org/news_room/in_focus/2008/cpi2008/cpi_2008_table
x x x
Svatý Tomáš Akvinský – Theologická summa, Druhé části druhý díl, Otázka 11, Článek 3, str. 103
Odpovídám: Musí se říci, že o bludařích jest uvážiti dvojí: A sice jedno se strany jich samých; druhé pak se strany Církve. A sice se strany těchto je to hřích, pro nějž se zasloužili, nejen aby vyobcováním byli odloučeni od Církve, nýbrž také aby smrtí byli vyloučeni se světa. Neboť mnohem těžší je porušiti víru, skrze niž je život duše, než padělati peníze, kterými se podporuje časný život. A proto, jestliže penězokazi nebo jiní zločinci po právu ihned jsou vydáváni na smrt světskými knížaty, tím spíše bludaři, jakmile jsou usvědčeni z bludu, mohli by se nejen vyobcovati, nýbrž i spravedlivě zabíti.
Svatý Tomáš Akvinský
Avšak se strany Církve je milosrdenství na obrácení bloudících. A proto "neodsuzuje hned", nýbrž "po prvním a druhém napomenutí", jak učí Apoštol. Potom však, jestliže se shledává, že je zatvrzelý, nedoufajíc v jeho obrácení, pečuje Církev o spásu ostatních, oddělujíc jej od Církve rozsudkem vyobcování; a potom ponechává jej světskému soudu smrtí vyhladiti se světa. Neboť praví Jeronym, a je to v 24. ot. 3: "Má se odříznouti shnilé maso, má se odehnati od stájí prašivá ovce, aby celý dům, všechno tělo a dobytek se nezanítil, nenakazil, nehnil, nezašel. Arius v Alexandrii byl jednou jiskřičkou; ale poněvadž nebyl hned potlačen, jeho plamen zpustošil celý svět."
I v jiných evropských tradicích existují nápadně shodné způsoby uvažování.
x x x
87 (VII, 4709), Svatý Ignác z Loyoly (zakladatel řádu tzv. Tovaryšstva Ježíšova) - List P. Petru Kanisiovi T.J. ve Vídni z Říma 13. srpna 1554
(List inicioval krvavé pronásledování nekatolíků ve Střední Evropě za protireformace a příslušnými praktikami se inspirovaly i totalitní systémy 20. století:)
Za prvé a především se, jestliže by se Jeho královská Milost projevovala nejen katolíkem (což vždy činila), nýbrž i nesmiřitelným a ostrým nepřítelem kacířstev a vypověděla všem kacířským bludům zřejmou a ne skrytou válku, podobá nade vši pochybnost, že to by byl veleúčinný a přední z lidských prostředků. Z něho by plynul druhý svrchovaně důležitý: jestliže by Jeho královská Milost netrpěla ve své královské radě žádného kacíře, a tím méně se zdála ceniti si takové lidi; vždyť o jejich radách je nutné míti za to, že konec konců zjevně nebo skrytě směřují k tomu, aby živili a posilovali kacířskou zlobu, kterou jsou prosáklí. Dále že by bylo svrchovaně prospěšné, kdyby král netrpěl, aby ve správě, zvláště nejvyšší, toho kterého kraje anebo místa zůstal někdo kacířstvím nakažený; rovněž ne v žádných úřadech nebo stupních důstojenství. Konečně, kéž by to byla věc uznaná a všem známá, že, jakmile bude někdo usvědčen z kacířského bludu anebo z něho velice podezřelý, že mu nebudou udělena žádná vyznamenání a statky, nýbrž že jich bude spíše zbaven, atd.; a kdyby byly stanoveny nějaké výstražné příklady tím, že by byli někteří potrestáni na hrdle anebo zabráním jmění a vyhnanstvím, aby bylo viděti, že se to míní s náboženskou otázkou doopravdy, byl by tento prostředek tím účinnější. Na Vídeňské univerzitě a jiných by měli všichni veřejní profesoři, anebo kdo mají správu univerzity, býti zbaveni své hodnosti, jde-li o nich špatná pověst stran toho, co se týká katolického náboženství. Totéž míníme stran ředitelů, správců a profesorů na soukromých učilištích, aby ti, kdo by měli mládež vzdělávati ke zbožnosti, ji nekazili. Podezřelí by se tam tedy naprosto neměli nechávati, aby neotravovali mládeže, a mnohem méně zřejmí kacíři. Ale také studenti, u kterých se nepodobá, že budou snadno přivedeni k rozumu, by měli býti bez milosti i vylučováni, budou-li takoví. Ba i všichni učitelé a vychovatelé by to měli věděti a skutečně zakoušeti, že pro ně není v královských zemích žádného místa, leč když budou katolíci a katolíky se budou osvědčovati.
Bylo by s prospěchem, aby všechny kacířské knihy, kolik se jich bedlivým pátráním najde u knihkupců a soukromníků, byly buď páleny, anebo vyváženy ven ze všech královských zemí. (...)
Ignác z Loyoly
Kacířští kazatelé a původci kacířstev, a zkrátka kdokoliv bude přistižen, že touto nákazou zamořuje jiné, by měli býti trestáni přísnými tresty. Všude by se mělo veřejně prohlásiti, že se těm, kdo do měsíce ode dne vyhlášení zanechají bludů, dostane od obojí vrchnosti milostivého odpuštění; po té době však, kdo bude přistižen v kacířství, že bude bezectný a neschopný k jakémukoliv čestnému úřadu; a kdyby se vidělo, že se může trestati vyhnanstvím nebo žalářem nebo někdy i smrtí, bylo by to snad lepší. Ale o upalování kacířů a zavedení inkvizice v těch zemích nemluvím, poněvadž se to jeví nad chápavost Německa, v jakém je nyní stavu.
Kdo nazve kacíře evangelíky, tomu by měla býti uložena nějaká pokuta, aby se zlý duch neradoval, že si nepřátelé evangelia a kříže Kristova osobují jméno, které je v rozporu s činy; a měli by býti nazýváni svým vlastním jménem, totiž kacíři, aby se lidé hrozili i při pouhém vyslovení jména těch, kdo jsou takoví, a smrtonosný jed nebyl zakrýván rouškou spásného jména.
Výbor z listů a instrukcí svatého Ignáce z Loyoly, přeložil Jaroslav Ovečka S.J., s biskupským schválením vydal: Vyšehrad, Praha, 1940, str.221-223.
x x x
Erich Fromm (1900-1980), německý a americký psycholog a humanistický filosof a sociolog.
Slovo psychoanalytika:
V této závěrečné kapitole bych chtěl zdůraznit jeden zvláštní aspekt všeobecného morálního problému zčásti proto, že má z psychologického hlediska zásadní význam, zčásti proto, že máme sklon se mu vyhýbat, protože se oddáváme iluzi, že jsme tento problém již vyřešili: postoj člověka vůči násilí a moci. (...) Tím, že se člověk podrobuje moci = nadvládě, ztrácí svoji moc = potenci. Ztrácí sílu využít svých schopností, které z něj teprve dělají člověka. Jeho rozum již nepracuje; může být inteligentní a naprosto schopný zacházet s věcmi a se sebou samým, ale přijímá jako pravdu to, co jako pravdu označují ti, kteří mají nad ním moc. Ztrácí svoji schopnost lásky, protože jeho pocity jsou vázány na ty, na nichž je závislý. Ztrácí svůj morální smysl pro svou neschopnost pochybovat o těch, kteří mají moc, a kritizovat je, neschopnost, která omezuje jeho morální soud o každém a o všem. Stává se kořistí předsudků a pověr, protože nemůže přezkoušet platnost předpokladů, na nichž je taková falešná víra založena. Jeho vlastní hlas ho nemůže zavolat zpátky k sobě, protože není schopen jej slyšet, když tak pozorně naslouchá hlasu těch, kteří nad ním mají moc.
Erich Fromm – Člověk a psychoanalýza, kapitola V, str. 192-193
