TEXT MARKA ČEJKY:
Palestina: šachy bez černých a bílých
V těchto týdnech začíná izraelsko-palestinský spor opět naplňovat stránky novin poněkud více než obvykle. Má to několik příčin: zaprvé aktuální krizi izraelsko-tureckých vztahů; zadruhé fakt, že zítra bude kulaté výročí 11. září, se kterým bývá třeba i jen vzdáleně související dění na Blízkém východě často spojováno; zatřetí se blíží důležitá událost - plánované hlasování ve Spojených národech o samostatnosti palestinského státu. To by mohlo být krokem poněkud výraznějšího kalibru.
Český pohled skrz mlhu
Podívejme se teď, jak se na věc dívají Češi. Je zajímavé, že zatímco o konfliktech třeba na Dálném východě nebo v rovníkové Africe nemají naši lidé příliš ponětí, s trochou nadsázky lze říci, že Blízkému východu neuniknou, ani kdyby chtěli. Je to často tím, že se tento region - a spor mezi Izraelci a Palestinci pak zvláště - takřka pravidelně objevuje v hlavním zpravodajství včetně těch nejkomerčnějších televizních stanic. Názor na tamní situaci si tak udělá skoro každý včetně babičky z Horní Dolní. Je fakt, že některé našince tento spor pro svou délku a „neřešitelnost“ možná už poněkud nudí (pěkně to glosoval jeden česko-izraelský žurnalista, když konflikt přirovnal k filmům o Jamesi Bondovi, kde zůstává zápletka, hrdina a padouši stejní, ale v každém díle se mění kulisy). Pro řadu Čechů však konflikt stále představuje velmi sledované a hojně diskutované drama.
Palestinec obhlíží tunel poškozený po nočním náletu izraelské armády na Rafáh. (2. srpna 2011)
Ze své zkušenosti vím, že asi největším problémem v tomto ohledu je až příliš často zřetelný černobílý přístup - lidé chtějí mít jasno a vědět, kdo je „zlý“ a kdo „dobrý“. Ptají se, jestli mají pravdu spíš Izraelci, nebo Palestinci. Je to asi dědictví dob studené války, kdy takovéto dělení světa bylo jasnější - hodně lidí ho vidělo zjednodušenou komunistickou optikou, nezanedbatelná část však ve stejné době tajně fandila Západu (včetně Izraele) a protivily se jim námluvy mezi komunistickými papaláši a politiky „třetího světa“ - včetně těch arabských a palestinských.
Dnes můžeme najít u Čechů přístupů více, přesto však stále v pohledu na Izraelce a Palestince nalézáme ona bondovská či westernová schémata. Izraelec musí být buď hrdina, nebo padouch - „udatný voják“, nebo „agresivní osadník“. Podobně tak Palestinec je buď „zbídačený uprchlík“, nebo „umouněný terorista v arabském šátku“.
Šachy bez černých a bílých
Jako by neexistoval nějaký pohled „mezi“, jako by nebylo zřejmé, že oběťmi konfliktu jsou obě strany - i když ne vždy stejným způsobem, protože jde o asymetrický konflikt. Přemíra informací v dnešní době přispívá k tomu, že lidé jsou často pohodlní a nejdou ke kořenům problémů. Spokojují se s agenturními zprávami bez kontextu a nevidí už, že jak Izraelce, tak ani Palestince nelze jednoznačně z rozpoutání vzájemného násilí vinit. V době, kdy se konflikt rozhoříval, neměli totiž ani jedni, ani druzí hlavní slovo. Byl tu tehdy ještě třetí, silný hráč - velmoci, které vůči Židům a Arabům činily zásadní rozhodnutí - osmanská říše (do roku 1917) a později Velká Británie (1917-1948). Británie udržovala pragmatickou politikou „rozděl a panuj“ obě komunity v umělém napětí, klamala je a využívala je především pro svoje zájmy.
Izraelský předseda vlády Benjamin Netanjahu (8. července 2011)
V roce 1948 se Britové z Palestiny jednostranně stáhli, „umyli si ruce“ - a zanechali Židy a Araby napospas jejich krvavým sporům. Další osud už tak zůstal v jejich rukou (alespoň do té míry, do jaké to studená válka dovolovala), nenávist však byla dávno zaseta.
Bitva myšlenek, nikoli náboženství
Není bez zajímavosti, že i v jedné z nejsekulárnějších zemí světa (jakou je Česká republika) stále řada lidí věří, že vývoj na Blízkém východě je novodobým pokračováním biblických válek. Jiní zase s oblibou tvrdí, že hlavní příčinou sporů na Blízkém východě bylo vždy náboženství - moderní je dnes uvádět hlavně islám. K pravdě však mají tyto názory značně daleko. Konflikt mezi Izraelci a Palestinci (respektive i dalšími arabskými národy) je věc novodobá. Jeho prvopočátek není sice možné jednoznačně určit, obecně však bývá zasazován na přelom devatenáctého a dvacátého století, respektive do období kolem první světové války. Cimrmanovským jazykem je tedy možné říci, že také letos je tomu sto let, co tu izraelsko-palestinský (či sionisticko-arabský) konflikt máme.
Proč sionisticko-arabský? Protože Izrael vznikl až v roce 1948 a v předstátním období bylo vyjádřením snah o dosažení samostatného státu (a zároveň stranou konfliktu) židovské národní politické hnutí neboli sionismus. Ve stejné době se začala výrazněji formovat také palestinská národní identita. Ta byla rovněž, jako u Židů, inspirována emancipačními národními hnutími vzniklými na Západě v devatenáctém století a bojem proti politickému a kulturnímu útlaku - v případě Židů to byl útisk evropských antisemitů, v případě Palestinců útlak Turků a později Britů.
Ilustrační snímek
Historicky však muslimové a židé nepřáteli nebyli. V uplynulých staletích muslimové židy (a křesťany) uznávali za své teologické předchůdce - i když nedokonalé a ne zcela plnoprávné. Často ale volili výrazně humánnější přístup k náboženským menšinám než mnoho křesťanských myslitelů, papežů a panovníků. Ti židy okrádali, pořádali na ně pogromy a činili je dědičně a kolektivně zodpovědnými za smrt Ježíše. Z tohoto podhoubí vyrostl i holokaust, který má své kořeny právě v Evropě, ne v muslimském světě. A s holokaustem zase souvisí černé svědomí některých současných Evropanů a křesťanů.
Dějiny nespí
Dnes je možno říci, že navzájem konfliktní ideologie sionismu a palestinského nacionalismu jsou do určité míry účelovými konstrukcemi, které se však stále dynamicky vyvíjejí. Ostatně podobně je tomu se sebevědomím mnoha dalších národů, které se formovaly hlavně od 19. století. Například Němci byli po staletí spíš Sasy, Šváby, Bavory... Podobně tak i Češi si do dob národního obrození svou identitu uvědomovali dost odlišně od současnosti.
Samotný sionismus se v průběhu století proměnil z univerzalistického, sekulárního a nezřídka až levicově revolučního myšlenkového proudu na hrdou státní ideologii, která dosáhla velkého úspěchu: podařilo se jí vybudovat - a navzdory nebezpečnému okolí i udržet - židovský stát, který už má za sebou více než šedesát let existence a řadu úspěchů. Nutno dodat, že se dnešní sionismus dost liší od myšlenek zakladatele, rakousko-uherského novináře Theodora Herzla; více se uzavřel do sebe a stal se víc etnocentrickým.
Deska u Lví brány připomíná Šestidenní válku v roce 1967. Právě Lví branou se izraelští parašutisté pod vedením Mordechaje Gura probili do Starého města.
Podobně tak i palestinská identita prošla proměnami: od chápání společenství Palestinců jako jednoty všech muslimů, křesťanů (a dokonce i antisionistických Židů) z původního Brity spravovaného území „Palestina“ se vydělil významný proud ztělesněný hnutím Hamas. To zastává jak nekompromisní postoj vůči Izraeli, tak usiluje o vytvoření islámské Palestiny.
Drama pro náročného diváka
Není skutečně jednoduché rozeznat a pochopit všechny důležité vlivy a procesy, které vedly k současným špatným vztahům mezi oběma národy. Přesto nejsou nepochopitelné - vyžadují však hlubší pozornost, znalost kontextu i méně emocí. Stejně tak je v souvislosti s Blízkým východem často důležité oddělovat politiku od ostatního dění a neposuzovat zdejší lidi podle politiků, kteří je zastupují.
Sečteno, podtrženo: Blízký východ není „western“ s hrdiny v bílém a padouchy v černém (v izraelsko-palestinském podání v bílo-modrém a zeleném) s kolty proklatě nízko, ale spíš složité drama plné spletitých vztahů a souvislostí. Možná mu můžeme říkat „Middle-Eastern“.
(Původně vyšlo v Mladé frontě DNES 10. září 2011, v rubrice Názory)
Gary Cooper jako šerif ve westernu V pravé poledne
Gary Cooper jako šerif ve westernu V pravé poledne
x x x
REAKCE DAVIDA HANÁKA:
Palestina: skutečně nelze rozeznat bílé od černých?
V MF DNES vyšel 10. září 2011 článek Marka Čejky nazvaný Palestina: šachy bez černých a bílých. V krátkosti řečeno, Čejka zde zastává stanovisko, že v konfliktu mezi Palestinci a Izraelem nelze rozlišit kdo je „hodný“ a kdo „zlý“ a že on sám jako správný odborník, či snad vědec, zastává bezhodnotový „mezi“postoj, který mu umožňuje vidět historickou hloubku a celkovou složitost tohoto do značné míry trvalého konfliktu.´
Čejka jeho „neřešitelnost“ přirovnává k filmům s Jamesem Bondem, kdy se mění kulisy, ale konflikt zůstává. Obecně český černo-bílý přístup pak charakterizuje tím, že lidé chtějí mít jasno kdo je zde „zlý“ a kdo „hodný“. Čejka pak na konci sumarizuje: Blízký východ není „western“ s hrdiny v bílém a padouchy v černém.
Je jisté, že úkolem odborníka v dané oblasti je vidět věc, takříkajíc „do hloubky“, neměl by podléhat prvnímu dojmu, ale naopak znát věc pokud možno z více stran a k předmětu výzkumu se snažit držet jistý zdravý odstup. Ale aby daná data, údaje či události mohl řadit do nějakého smysl dávajícího obrazu, musí ať již vědomě či nevědomě zastávat nějaký hodnotový vhled.
Soudce a odborník na teorii práva Vladimír Čermák
Nejlépe úkol hodnot vystihuje český filozof a ústavní soudce Vladimír Čermák (1929-2004), když ve svém 4. díle opusu Otázka demokracie, píše: „‘Bezhodnotový‘ postoj je postojem neživých marionet. Pouze na existenci základních sociálních hodnot si člověk uvědomuje i své lidské dimenze… umožňují mu…vždy znovu povstávat k otevřeným sociálním aktům…“
Jinými slovy: jsou to hodnoty, které nám umožňují konat a konat správně. Bez hodnot, nejsme schopni ani řadit data historických událostí do nějakého obrazu ani smysluplně konat. Pohled na konflikt, kdy oběťmi jsou obě strany, aniž bychom rozlišili, která „strana“ konfliktu je více „obětí“ a která více „pachatelem“, je ze své podstaty mylný. Pohled „mezi“ totiž nejen zatemňuje skutečné pochopení konfliktu, ale ukazuje, že ten, který na něm trvá, je svým způsobem - řečeno Čermákovými slovy - „neživou marionetou“ přebírající hodnoty jiných, aniž by si toho sama byla vědoma.
Tak Marek Čejka například mluví o nacionalismus coby účelové konstrukci. V jeho pojetí - jak uvádí na českém, respektive německém příkladu - je každý nacionalismus pouhou „účelovou konstrukcí“. Tento názor není bezhodnotový, jak se zřejmě Čejka domnívá, nýbrž jde o postoj mimo jiné Rosy Luxemburgové a dalších sovětských leninovců, jak upozorňuje Miroslav Hroch ve své knize Národy nejsou dílem náhody.
Revolucionářka Rosa Luxemburgová
Jinými slovy: pokud si autor nevyjasní své vlastní hodnotové postoje, stane se marionetou, loutkou hodnot jiných. V případě Čejkova názoru na nacionalismus hodnot marxistických.
„Bezhodnotová“ pozice „mezi“, tak typická pro současné pojetí takzvaných společenských věd, jak nám ji Marek Čejka prezentuje, tak není žádnou výhodou. Naopak, ukazuje nám, že autor sám je ve vleku myšlenek jiných, za provázky jeho mysli tahají hodnoty jiných.
Je vcelku podivné, že na tuto stránku úvah v Čermákově myšlenkovém přínosu musím Marka Čejku upozornit právě já. Já i Marek Čejka se totiž považujeme za Čermákovy žáky. Čejka sám byl dlouhé roky Čermákovým asistentem na Ústavním soudu ČR. Sám zdůrazňuje, že byl Vladimír Čermák jedním z nejdůležitějších lidí, které potkal, považuje ho za svého duchovního učitele. Dokonce se mu „vrylo“ do paměti, jak právě s Čermákem v televizi sledovali ony americké westerny, kde byli oni „bílí“ a „černí“ hrdinové.
Soudce a odborník na teorii práva Vladimír Čermák
Pokud si na tuto dobu Marek Čejka rozpomene, pak by si měl v konfliktu mezi Palestinci a Izraelem položit několik zásadních otázek:
Ve které z obou společností funguje demokracie?
Ve které z obou společností existuje osobní svoboda a dodržuje se právo?
Ve které z obou společností, existují nezávislé instituce, jako jsou například soudy?
Ve které z obou společností, existuje základní úcta k jedinci, a to jak k muži, tak k ženě?
Ve které ze společností, je dětem dopřáno zažít si bezstarostné dětství?
Z filmu Westernstory
Až si Marek Čejka odpoví na tyto pro mne základní otázky, snad pochopí, kdo více hraje s černými a kdo více s bílými figurkami. Pak přestane být marionetou v rukách jiných, ale stane se skutečným odborníkem. Čímž samozřejmě nechci ani na chvíli tvrdit, že jedni jsou „pouze“ bílí a druzí „pouze“ černí, natolik jsem o lidské nedokonalosti dostatečně poučen skrze myšlení právě Vladimíra Čermáka. Skutečný život není „kovbojkou“, v tom se s Markem Čejkou rád shodnu, ale obyčejní lidé ba člověk obecně potřebuje vědět, co je „dobré“ a co „zlé“. Znovu opakuji: bez hodnot prostě není člověkem, nýbrž loutkou.
