V roli "nepřítele státu“ došlo minulý týden k významné záměně. Japonská banka Nomura po osmi letech definitivně přestala být tím, s kým vláda České republiky vede válku o miliardy. Na její místo nastoupila ČSOB. Právě po ní teď totiž bude stát požadovat více než 34 miliard korun. A to je suma, nad níž se musí orosit i největší banka v zemi. Navíc zesílilo i nebezpečí, které hrozí ČSOB i v dalším významném sporu o desítky miliard korun, který vede se společností General Factoring.
Fakt, že se z ČSOB jako "zachránce české ekonomiky“, beroucího na svá bedra břemeno zkrachovalé IPB, stal z pohledu vlády padouch, zcela odpovídá prognózám pozorovatelů celé transakce.
Loupež za bílého dne
Když Česká národní banka 16. června 2000 poslala v pravé poledne do centrály Investiční a Poštovní banky nuceného správce Petra Staňka v doprovodu ozbrojených těžkooděnců, zdálo se všechno jasné. IPB měla potíže již dlouho a věděl to celý finanční trh. To, že její majetek a vklady střadatelů převzala ČSOB, bylo většinou ekonomů pokládáno za rozumný krok. Jen tehdejší opoziční ODS hlasitě protestovala a její předseda Václav Klaus postup státu otevřeně označil za bankovní loupež za bílého dne.
Veřejné mínění však stálo na straně zásahu. Pozornost nikdo nevěnoval ani závěru vyšetřovací komise Poslanecké sněmovny pod vedením tehdy nijak významného lidoveckého poslance Miroslava Kalouska, která konstatovala, že zásah byl sice oprávněný, ale následující prodej do rukou ČSOB je nestandardní a nepřiměřeně výhodný pro banku.
Jenže postupem času se ony nepřiměřené výhody začaly projevovat a vztahy mezi ČSOB a státními úředníky, kteří měli přebírat od banky špatné úvěry, se prudce zhoršovaly. Banka do důsledků využívala všech ustanovení smlouvy, kterou ministr financí pod silným tlakem podepisoval po celonočním jednání nad ránem v pondělí 19. června 2000.
Pořád však ČSOB zůstávala spojencem státu v souboji s hlavním akcionářem IPB - investiční bankou Nomura. Ta se od podzimu 2000 domáhala v arbitrážním řízení odškodnění ve výši 40 miliard korun. Přes suverénní postoje ČSOB i představitelů ministerstva financí panovaly v zainteresovaných kruzích obavy z toho, jak arbitráž s jednou z největších světových finančních institucí může dopadnout.
Mizivé vyhlídky na úspěch
Přední odborník na mezinárodní obchodní právo Vladimír Balaš, expert zmíněné vyšetřovací komise Sněmovny, již tenkrát prohlásil, že argumenty Nomury jsou pádnější než argumenty Ronalda Laudera, jehož společnost CME v té době vysoudila na České republice deset miliard korun odškodnění v kauze Nova, v níž ho za přihlížení státu připravil Vladimír Železný o vliv v největší české televizní stanici. Šance vyhrát arbitráž má tedy stát jen nevelkou.
Když v křesle ministra financí skončil Pavel Mertlík, který byl nepochybně duchovním otcem zásahu v IPB, nastoupil na jeho místo Jiří Rusnok. Ten si nechal udělat analýzu dosavadního postupu sporu státu s Nomurou a začal jednat o smíru. Již v jeho týmu pracoval nynější ředitel mezinárodních vztahů MF Radek Šnábl. Spolu dotáhli jednání do konce a dohodu skutečně připravili v červenci 2002.
Zahozená šance na smír
Z obsahu nikdy nepodepsané smlouvy, kterou má autor k dispozici, vyplývá, že Nomura a Česká republika se v předchozím jednání dohodly na smírném řešení sporu. Pokud by byla smlouva podepsána, náklady státního rozpočtu by byly nulové. Podle některých zdrojů blízkých jednání se zároveň měla Nomura zavázat, že poskytne na podporu českého školství, vědy či zdravotnictví dar ve výši sto milionů eur.
Ministr Rusnok chtěl předejít riziku, že stát po všech nákladech na sanaci IPB bude muset platit ještě sankce Nomuře. „Případná prohra by znamenala významnou zátěž pro státní rozpočet. Právní náklady na toto řízení mohou dosáhnout vysoké částky. V případě prohry by ČR musela hradit náklady obou stran, které pravděpodobně celkem přesáhnou 400 milionů korun. Nomura má silný právní tým, do této doby vyhrála všechny tři spory proti ČSOB,“ uvedl Rusnok v červenci 2002 v doprovodném materiálu ke smlouvě.
Obě strany si v té době uvědomovaly, že výsledek jakékoli arbitráže je nejistý. Nomura by po dohodě se státem opět získala možnost působit v lukrativním a perspektivním středoevropském regionu, což po pádu IPB v podstatě nemohla. Česko se přitom tehdy stávalo základnou pro expanzi japonských firem v regionu střední a východní Evropy.
Principy dohody státu s Nomurou byly prosté. Japonská banka by se podpisem smlouvy zavázala, že se vzdává veškerých nároků vůči českému státu v souvislosti s IPB a že stahuje žalobu na ochranu investic, zastaví i další spory a stížnosti u EU a dalších mezinárodních institucí.
Rovněž neposkytne pomoc třetím stranám při zahájení právních sporů souvisících s IPB. Žalobu na ochranu investic měl na oplátku stáhnout i český stát, kromě toho však hodlal ukončit všechna řízení proti Nomuře, na kterých by mohl mít ekonomický zájem, a to včetně sporů ČSOB s Nomurou.
Ministerstvo financí sice dohodu včetně negociací s Nomurou dokončilo, premiér Miloš Zeman však v předvolebním období roku 2002 citlivou kauzu řešit nehodlal. Končící Rusnok tedy předal hotovou dohodu Bohuslavu Sobotkovi.
Ten měl na uzavření dohody, eventuálně vyjednání ještě výhodnějších podmínek, dostatek času, nulovou variantu však odmítal. Po celou dobu jeho tiskové oddělení pouze zásobovalo veřejnost prohlášeními o tom, že pozice státu v arbitráži je velice silná.
3,5 miliardy z našich kapes
Jak se ukázalo, nebyla. Po veškerém úsilí o omezení dopadů tohoto nezodpovědného přístupu ze strany současné vlády zaplatí čeští daňoví poplatníci tři a půl miliardy korun.
A to nepočítáme náklady na právníky, které bude nakonec nejspíše možné počítat také v miliardách. Válka právníků ve vztazích Nomury a jejích satelitů se státem a ČSOB se totiž po marném vyjednávání ministra Rusnoka rozrostla. V roce 2002 šlo na jedné straně o právě prohranou londýnskou arbitráž a proti ní stála žaloba Fondu národního majetku (FNM) u curyšské arbitráže za porušení českých zákonů a smluvních závazků po vstupu japonské banky do IPB. Stát se domáhal odškodnění ve výši tří až osmi miliard korun. Šlo o žalobu, která měla odškodnit FNM za to, že Nomura po vstupu do IPB nenavýšila kapitál, jak se zavázala ve smlouvě. Poté, co spadla Rusnokova dohoda pod stůl a začala jednat londýnská arbitráž, požádalo Ministerstvo financí ČR curyšské arbitry, aby mohlo rozšířit žalobu o škody způsobené státu tím, že musel na IPB uvalit nucenou správu a při záchraně celého bankovního systému vydat velmi vysoké částky. Maximální hranice náhrady byla stanovena na 263 miliard korun. Tento požadavek však česká strana nikdy nebyla schopna doložit. Není však jisté, co bylo tehdy do této sumy započteno. Ve skutečnosti ztráta vykázaná ČKA na operaci s aktivy IPB dosáhla 121 miliard. Další miliardy byly a stále jsou postupně propláceny ze záruk poskytnutých ČNB.
V březnu 2006, tři měsíce před volbami do Poslanecké sněmovny, rozhodli arbitři londýnského tribunálu, že Česká republika diskriminovala IPB tím, že jí neposkytla stejnou státní pomoc jako ostatním velkým bankám, a naopak zvýhodnila ČSOB při jejím přebírání konkurenční banky. V tom okamžiku padly poslední naděje na možnost, že bude dosaženo nějakého smíru, při němž nebude muset Česko nic platit.
Diskriminace Nomury
Rozplynuly se i naděje, že arbitři vezmou v potaz, že Nomura se nechovala v IPB zrovna jako skautský oddíl a na transakcích s akciemi pivovarů vydělala přibližně 24 miliard korun. Arbitři ve výroku velmi jasně konstatovali, že Nomura postupovala v dobré víře a její chování odpovídá chování portfoliových investorů. Nomura nebyla strategickým investorem, a stát tedy mohl předvídat, jak bude v IPB postupovat.
Základním českým argumentem bylo, že Nomura neoznámila, jaký je skutečný důvod jejího vstupu do IPB a že se prostřednictvím opce snažila od počátku získat české pivovary, v nichž IPB měla kontrolní balík akcií. Neoznámením těchto záměrů měla porušit princip chování v dobré víře, a nebyla tedy bona fide investor. Tribunál však tuto českou argumentaci výslovně odmítl.
Zásadním důvodem, proč rozhodci rozhodli ve prospěch Nomury, byla jednoznačně zjištěná diskriminace. Arbitři tvrdili, že stát má právo pomoci bankám subvencemi, ale když je dává, musí dávat všem stejně. Nelze se přitom odvolávat, že jedna banka je privátní a ostatní pod státní kontrolou a před privatizací. Rozhodci ve stošestistránkovém dokumentu několikrát potvrdili, že stát mohl zasáhnout, ale neměl postupovat diskriminujícím způsobem. Arbitři české straně vyčetli, že úřady nedaly šanci Nomuře a nechtěly s ní o tom vůbec jednat. Neměly zájem spor řešit a oživit banku za aktivní účasti Nomury. Diskriminace je ve verdiktu přesně a obsáhle popsána.
Příležitost pro Kalouska
Konečný výsledek arbitráže sice znamená, že daňoví poplatníci musí zaplatit přesně 3,61 miliardy korun, nicméně pokud bude ministerstvo financí důsledné, měly by se tyto peníze státu bohatě vrátit z ČSOB. Logika dalšího postupu je velmi jednoduchá. Ukázalo se, že hodnota IPB byla větší než nula. Jestliže tedy ČSOB získala její očištěný majetek zadarmo, měla by ho nyní vrátit. Jinak jde o nedovolenou státní pomoc soukromé bance. Ministr Kalousek tak má možnost dotáhnout svůj spor vedený s ČSOB už osm let do úspěšného konce.
Arbitráž však nepomohla jen státu. Posílila rovněž postavení společnosti General Factoring, která se s ČSOB rovněž soudí. Tato firma, jejíž majitel je stále neznámý, totiž koupila od konkurzní správkyně IP banky pohledávku z arbitrážní žaloby, kterou tato zbytková část IPB podala na ČSOB v roce 2002. IP banka se domáhala vrácení majetku převzatého ČSOB, nebo odškodnění ve výši čtyřiceti miliard korun za škodu, kterou měla způsobit ČSOB svým postupem neslučujícím se s pravidly hospodářské soutěže.
Verdikt arbitrů ze sporu státu s Nomurou o diskriminaci i o výši škody posiluje argumentaci General Factoringu v jejím arbitrážním sporu. ČSOB se již několik let pokouší jednat o tomto sporu se státem. Je totiž přesvědčena, že na tento spor se vztahuje státní záruka poskytnutá při jejím přebírání IPB. Ministerstvo financí však soudí, že pokud jde ve sporu o nekalou soutěž, tak se na případnou škodu záruka vztahovat nemůže. Stát totiž nemůže garantovat nekalé jednání.
Celkový pohled na hřiště pak jasně ukazuje dramatickou změnu situace. Ještě před dvěma lety byl stát tísněn z jedné strany gigantickými požadavky Nomury, z druhé strany ho tísnila ČSOB, a on přitom prohrával jeden soud za druhým. Nyní je stát na koni. Má doložitelnou, byť spornou pohledávku vůči ČSOB a Nomura je na jeho straně. ČSOB je v kleštích mezi státem, pro nějž se stala nepřítelem místo Nomury, a neznámou osobou kontrolující společnost General Factoring.
