Nezdá se být fanatickým "fedajínem" ani exponentem strany Baas. Vypadá na víc než na čtyřicet.
"Salám alajkum, saháfi číki - dobrý den, jsem český novinář." V jeho tváři se usadí mírný úsměv, jev v Safvánu i v dalších místech jižního Iráku dosti řídký. Iráčtí muži na cizince vrhají spíš zamračené pohledy.
Madžíd Hamíd se od většiny ostatních obyvatel dvacetitisícové vesnice liší ještě v něčem. Je schopen aspoň o základních věcech mluvit anglicky, a je hlavně ochoten se o nich bavit. Madžíd Hamíd není nepřátelský a zjevně se také nebojí.
Jeho oči netěkají nervózně kolem, ani se nedívají zle. Je z nich cítit klid, vyrovnanost i jistá hrdost.
Madžíd Hamíd o nic neprosí, nic nežádá, na nic si příliš nestěžuje a klidně odpovídá na otázky. "Mám rodinu, ženu a čtyři syny," ze široka se usměje, když to říká.
Všichni chlapci chodí do školy. Ta je však za současné situace uzavřena. Celá rodina bydlí v malém chudém domku, který má čtyři místnosti.
"Koupelna" je na dvoře, v jednom koutě stojí stará lednice. Mají i rádio a dost starý televizor. Elektrické spotřebiče stejně jako světlo už několik dní nefungují - v Safuánu, tak jako v mnoha dalších místech jižního Iráku už několik dní nejde proud. Telefon u Madžídů nemají. Volat, když je třeba, se chodí na poštu.
Jídla máme dost, vody se nedostává
Na otázku, kde pracuje, muž zprvu není schopen přesně odpovědět. Je tedy nezaměstnaný? "Ne, dělám, co je potřeba. Pomáhám, opravuji, třeba auta, elektřinu, udělám něco ze dřeva, umím postavit zeď," říká.
Stačí to k životu? Madžíd Hamíd si nijak zvlášť nestěžuje. "Stačí. Doma mám navíc pár slepic a malou zahrádku, kde pěstujeme zeleninu." Potraviny z humanitární pomoci zatím nepotřebuje. "Jídlo máme, jen s vodou je to špatné."
Auto Hamídovi podobně jako mnoho dalších obyvatel vesnice nemají. Když potřebuje jet například do Basry, domluví se s dalšími muži z vesnice nebo jede autobusem.
Madžíd Hamíd sice nebyl nikdy v cizině, nejdál se podíval do Bagdádu, ale Česká republika pro něj není pojem neznámý. "Ano, dříve Československo. Slyšel jsem o vaší zemi."
Na současnou situaci se divá skepticky. "Žil jsem tak, jak jsem žil, normálně, obyčejně. Ale teď je to divné." Bojí se Saddáma? "Ne. Spíš se bojím, že z nás Američané udělají takové Palestince."
Madžíd Hamíd říká, že nechce jít bojovat. Doma prý nemá zbraň. Ale má obavy z chaosu, který by mohl přijít. "A víte, jsem Iráčan, nechci okupaci," dodává s hrdostí.
 Bagdádští muži hrají fotbal před kouřovou clonou, stoupající ze zapálených příkopů s ropou. (28. března 2003) |
