Na začátku července odhalil předseda německé sociální demokracie Sigmar Gabriel (SPD) některé z klamů, na nichž Merkelová staví svou politiku nesolidárnosti s Evropou, v nichž umně stylizuje Německo do role oběti. „Německo je neustále mylně představováno jako plátce Evropské unie, není však čistým plátcem, nýbrž čistým příjemcem. Od vytvoření měnové unie Německo vydělalo o 556 miliard eur více, než bylo určeno na finanční pomoc; je tedy čistým příjemcem z rozpočtu EU, a to je třeba říci jasně a nahlas,“ prohlásil Gabriel v Bundestagu.
Angela Merkelová s knírkem v nizozemské televizi
Stokrát opakovaná lež...
Německo, poražené ve dvou světových válkách a mající na svědomí několik desítek milionů mrtvých, mohlo být během minulého století jen stěží na sebe hrdé. Proto tedy pohádka o vlastní jedinečnosti, již zemi nyní přiřkla kancléřka, vyvolala ve velké části Německa nejen národní sebevědomí, nýbrž též jakési nacionalistické veselí. Je zajímavé pozorovat schopnost lidí přijmout za pravdu holou lež, dochází-li k jejímu neustálému opakování. Merkelová, která se narodila a vystudovala ve východním Německu, tedy tam, kde se faleš propagovala ve velkém, si je zcela vědoma, že bude-li trvat na bludu, nakonec se posluchači ona lež bude jevit jako pravda pravdoucí.
Jedním z takových celosvětově rozšířených mýtů komunistického režimu se stalo přesvědčení o bezplatné zdravotní péči: jen malá hrstka lidí pojala podezření, že za poskytnutí řádných zdravotních služeb se v komunistických zemích platilo luxusním zbožím, kterým se podpláceli lékaři, sestřičky, a dokonce i úředníci, již určovali data operací. Obdobně i dnešní Německo rádo o sobě přijímá lichotivou iluzi, stylizuje se do role evropské odříkavé oběti a úspěšně rozšiřuje tento mýtus po celém světě.
Kancléřka Merkelová se rozhodla rozdělit Evropu na sever a na jih, aby si zajistila hlasy v nadcházejícím volebním období (stejný krok kdysi učinil španělský předseda vlády José María Aznar a s vážnými následky jeho politiky se Španělsko potýká dodnes). Tím, že Merkelová vytrubuje své „Více Evropy!“, přilévá olej do ohně a u svých voličů podněcuje zášť vůči středomořským národům.
Titulní strana vydání italského listu il Giornale z počátku letošního srpna
Pro Německo, které více než šedesát let usilovalo o to, aby si získalo zpět důvěru světa coby země, jež zpytuje svědomí nad svou minulostí, je to velmi nebezpečná cesta. Rány minulosti se hojí těžce a stačí málo, aby se znovu otevřely. Angela Merkelová a její přívrženci se uchýlili k nechvalně proslulé praktice známé z dějin – démonizovat národy: Řecko a Španělsko zcela, a v menší míře rovněž Itálii a Francii.
Vývoz protestantismu
Pod taktovkou Angely Merkelové se Německo snaží Evropě vnutit to, co považuje za svou nejdůležitější hodnotu, tedy ekonomiku, a své přední ctnosti – disciplínu, pracovitost a preciznost. Kancléřka je rozhořčena, když vidí, jak si některé národy raději užívají života, baví se a utrácejí, místo aby šetřily, a tvrdě odsuzuje jakoukoliv lehkovážnost učiněnou v tomto ohledu. Kdyby hned na začátku krize Řecko nesoudila a naopak ho zachránila, mohla tak předejít hloubce současné evropské i světové krize.
Merkelová, dcera protestantského pastora, je přesvědčena, že utrpení napravuje; tato víra vychází z pojetí křesťanství v severoevropských zemích. Domníváme-li se, že z morálního hlediska by tato pochybná hypotéza mohla být pravdivá, pak v ekonomice je rozhodně mylná, což ostatně svého času dokázal i ekonom Keynes.
John Maynard Keynes (1883-1946), anglický ekonom, profesor na univerzitě v Cambridge a guvernér anglické centrální banky (Bank of England).
Zatímco bývalý kancléř Gerhard Schröder (SPD) se snažil obraz Německa „postředomořštit“, konzervativní Merkelová činí přesný opak – vrací se ke kořenům, k nejkonzervativnější protestantské tradici, k mottu „Tvrdě pracuj a šetři!“, podle něhož jsou vychovávány německé děti, a vyváží ho z Německa do zahraničí. Svět se bouří proti jejím receptům, avšak pro tuto neoblomnou dámu s euroskeptickou duší nejsou světové protesty ničím jiným než vzrušující překážkou, které není třeba si moc všímat.
Čísla německé ekonomiky začínají vykazovat negativní tendence. Tato studená sprcha a příchod Françoise Hollanda na politickou scénu mohou vyvážit mocenskou rovnováhu v Evropě. Pokud Francie nebude znesnadňovat převedení svých politických kompetencí na EU a Německo se probere z nacionalistického opojení, může začít opět fungovat ona nepostradatelná osa Francie – Německo. Navíc se tak zabrání tomu, aby se z Evropy stalo německé impérium, jak to nedávno nastínil ekonom a mecenáš George Soros. Takové impérium by rozhodně nebylo dobrou zvěstí.
Německá kancléřka Angela Merkelová a francouzský prezident François Hollande při čtvrtečním setkání v Berlíně.
