Velmi dobře živená, sebejistá novomanželka zářila štěstím. Aby ne. Hosté ji zavalili šperky, na svatbě nechyběly pětipatrový dort a šampaňské. Francouzské, samozřejmě. Jen dary pro mladý pár stály zhruba padesát milionů dolarů.
Svatebčané na videozáznamu z konce roku 2006 také projevují nadšení, byť patrně dosti strojené. Vdávala se totiž Thandar, dcera brutálního a zároveň skoro neznámého barmského diktátora, generála Thana Šweie.
A slavilo se v zemi, jejíž vesměs šlachovití občané si v průměru přijdou na dvě stovky dolarů ročně.
O půldruhého roku později Than Šwei opírající se o korumpované druhy v generálských uniformách zakázal humanitárním organizacím, aby pomohly Barmáncům zasaženým cyklonem Nargis.
Pomřou a je po problémech
Bezmála dva a půl milionu vyhladovělých lidí po útoku cyklonu dosud živoří. Diktátor zatím chladnokrevně vyjednává, kdo může přijít pomoci. A kdo ne.
Ba co víc, ve vládních médiích vyhlásil, že "vláda zareagovala pohotově a záhy poté, co živel udeřil, odstartovala záchranné i rekonstrukční práce". Podle zahraničních odhadů přitom od počátku katastrofy obdržela pomoc sotva třetina potřebných, a to často armádě navzdory.
Junta se dokonce pokusila humanitární dodávky rekvírovat. Tvrzení, že barmská junta úspěšně naplňuje znepokojivou vizi George Orwella, se přiblížilo pravdě. V tomto ohledu je příznačný název, který si junta zvolila - Státní rada pro mír a rozvoj (SLORC).
A pravé důvody, proč se armáda bojí vpustit zahraniční humanitární pracovníky do nejpostiženějších oblastí? Především do úrodné delty řeky Iravadi?
Jde o oblast, která v posledních (relativně) demokratických volbách roku 1990 volila demokratickou opozici. Pomoc si tak podle vojáků dvakrát nezaslouží. Cizinci mezi humanitárními pracovníky by navíc mohli zdokumentovat neschopnost junty.
Paranoidní režim navíc očekává příchod špionů, kteří naplánují invazi - a té se muži s lampasy bojí více než ďábla.
Nepřítel, kam se podíváš!
Že neznáte diktátora jménem Than Šwei? O moc lépe na tom nejsou ani obyvatelé Barmy, kterou generálové přejmenovali na Myanmarský svaz, což prý nezní tak koloniálně.
Podezřívavý, nevrlý, cukrovkou sužovaný, pětasedmdesát let starý voják a kdysi vášnivý golfista, který nedokončil střední školu a propadl i jako úředník, zato se naučil efektivně likvidovat protivníky, po diskusi se spoluobčany rozhodně netouží. A to s žádnými. Nejen s demokratickou opozicí v čele s nositelkou Nobelovy ceny míru Aun San Su Ťij, kterou pronásleduje právě proto, že je právoplatnou vítězkou voleb z roku 1990. A dcerou zbožštělého zakladatele nezávislé Barmy.
Strach má i z ostatních osmnácti juntistů, členů SLORC, které občas odmění za věrnost, jindy klepne přes prsty za troufalost. Expremiér i generálporučík Kchin Ňjun si však dovolil přisvojit tolik pravomocí, ba projevovat natolik nezávislé názory, že musel roku 2004 až za mříže.
Jeho hlavním i opravdovým nepřítelem jsou nebarmská etnika, která tvoří téměř třetinu obyvatel země. Především Karenové nyní zlobí juntu i se zbraní v ruce. Častý argument armády, že jen ona dokáže udržet Barmu pohromadě, převzala i část západních komentátorů. Přestože exiloví zástupci nebarmských etnik - aspoň zatím - hovoří pouze o federaci.
Than Šwei má i jiné libůstky: nabyl prý například dojmu, že je inkarnací historického Buddhy. Alespoň to tvrdí list The Observer, podle kterého již do národní svatyně - schwedagonské pagody v Rangúnu - přibyla socha Siddhárthy Gautamy, jejíž obličej nápadně připomíná generálův.
Pokud se Than cítí jako meditující princ, neprokazuje tím jen vlastní příslovečné megalomanství, ale i naprostou neznalost Buddhovy nauky. Mírumilovného učení, které je v Barmě zvykem i zákonem. A které režim k nelibosti (ve své většině) opozičně naladěného buddhistického společenství (sanghy) propagandisticky zneužívá.
S Totalem v zádech
Devatenáct drancujících generálů projevilo neschopnost v řadě oborů. Diktátorský spolek drží na nohou jen nerostné bohatství. A nemravný pragmatismus těch, kdo po něm touží: nejbližším i nejvlivnějším spojencem Barmy je komunistická Čína, mnohokrát prověřená patronka diktátorských režimů.
Ve zotročené zemi se však angažuje i Indie. Obojaký vztah chová k ometálovaným sousedům Thajsko, které sice hostí barmský exil, to mu však nebrání v čilém obchodu s juntou. Ostudnou kapitolou je barmské angažmá západních korporací, které se vysmívají jinak jednotné protijuntistické politice EU a USA. Společnosti Total i Chevron Unocal se vydaly na lov barmského bohatství, přičemž tvrdí, že myslí i na sociální programy pro obyčejné Barmánce.
Zatím je však barmský exil žaluje za to, že profitují z otrocké práce obyvatel země, které vojáci unesli na práce při budování potřebné infrastruktury. Obrazně řečeno: domky pro barmské zaměstnance zahraničních korporací stojí u silnice postavené desetiletými dětmi, které měly třeba tu smůlu, že nepatřily k barmskému etniku.
Do té díry v džungli? Nikdy!
Přesto existují bytosti, kterým Than Šwei naslouchá. A dokonce je ukázněně poslouchá.
Do prominentní skupiny patří astrologové. Když se generálové rozhodli, že si ve vnitrozemské džungli postaví zbrusu nové hlavní město s všeříkajícím názvem Příbytek králů (Neipyijto), optali se hvězdopravců, kdy se do něj přistěhovat.
První konvoj se na cestu vydal v jimi určený čas, v 6 hodin a 37 minut dne 6. 11. 2005. Druhá skupina, kterou tvořilo 1 100 vozů přepravujících 11 vojenských útvarů a 11 ministerstev, vyrazila 11. 11. 2005 v 11 hodin. Město, které vzniklo jako generálské útočiště před invazí zvenčí i před domácím povstáním, sužují nejen výpadky elektřiny, ale také fatální nedostatek obchodů. Diktátorova manželka se proto do "té díry v džungli" odmítla přestěhovat.
Nespokojenost s generály už tedy není jen výsadou prostých Barmánců. Arogance i neschopnost, které vojáci projevili po řádění cyklonu, je očividná. Režim v této podobě nemůže být věčný, i když může ještě řadu let jinak vyrovnaným, usměvavým Barmáncům znepříjemňovat život.