Kromě toho, že to odporuje jisté vyhlášce, je to opravdu nepříjemné, určitě nehygienické a lidem, kteří nemají pochopení pro ty naše veselé a kamarádské společníky, to zavdává příčinu k nespokojenosti, a budeme-li k sobě upřímní, tak oprávněnou. Chtěla bych zmínku o této věci zakončit touto příhodou : v roce 1997 jsme s manželem opět navštívili Francii a vrátili se na krásná místa francouzské Riviery. Před Festivalovým palácem v Cannes šly před námy dvě skvěle oblečené a upravené francouzské dámy, jak vystřižené z módního žurnálu, a vedle jedné z nich capal malý Jorkširský teriér. Na pejska přišla potřeba a nahrbil se uprostřed neposkvrněného chodníku a udělal pár bobků. Dáma vylovila z kabelky ubrousky, rukou s pečlivě nalakovanými nehty pomocí ubrousků je sebrala a šla je vyhodit do příslušného koše. A nebylo to tím, že by opodál stál přísný strážce pořádku.....
Návyk na košík. Štěně už je věku, kdy by si mělo zvyknout nosit košík, a na veřejnosti by správně mělo chodit na vodítku a s košíkem. Ve skutečnosti to málodko dělá, protože malé štěně není nikomu nebezpečné, ale košík bude muset nosit do všech dopravních prostředků, někdy i k veterinárnímu lékaři, a čím dříve si na něj zvykne, tím lépe pro Vás i pro něj. Většina psů snáší košík s nevolí, aspoň v počátečním fázi návyku. Jak postupujeme ? Rozhodně s citem, aby pro pejska zážitek byl co nejméně nepříjemný. Štěně s košíkem seznámíme, necháme jej očichat. Košík si připravíme a do ruky si vezmeme oblíbené pamlsky, štěně na ně musí mít aspoň minimálně chuť, aby pro něj byly přitažlivé jako odměna. Klidně mu můžeme jeden dát, aby si pochutnal a spojil si to s tím "nepříjemným", co ho potká. V zápětí nasadíme košík, který jsme už předem připravili na přetažení přes hlavu (vyměřili jsme si odhadem délku řemenu a předem jsme napevno zapnuli přezku). Štěně zpravidla svede zuřivý boj pomocí předních tlapek ve snaze sundat jej dolů. Snažíme se na něj chlácholivě mluvit, a šustěním pytlíku nebo pamlsky upoutat jeho pozornost. Pokud se nám to podaří a štěně zapomene na zoufalý boj a soustředí pozornost na nás, velmi výrazně jej pochválíme. Dobré je, aby pejsek neměl při prvních pokusech košík na nose dlouho, to znamená asi tak 15 - 30 vteřin, a v momentě, kdy košík sejmeme, pořádně jej pochválíme a odměníme a za malou chvíli to můžeme jednou zkusit zopakovat. Takto provičujeme jednou denně a postupně dobu umístění košíku na tlamě prodlužujeme, ale nikdy na na dlouho, stačí pár minut, důležité je zachovat postup s pamlsky a pochvalou, a pokud dochází k zoufalým snahám pejska košík sejmout, snažíme se odvést jeho pozornost nejen pamlsky a chlácholivým hlasem, ale i hračkou. Pakliže si štěně na košík trošku zvykne, vezmeme ho sebou na vycházku a cvičně jej dáme psovi na nos aspoň na chvíli, 5 - 10 minut, aby jej nosil. Pakliže přetrvávají urputné pokusy košík si sundat i dále na vycházkách, pokáráme štěně přísným povelem "Fuj" a ponecháme košík tak dlouho, dokud pokusy trvají - pakliže pejsek nese košík bez odporu, po několika minutách jej sejmeme, pochválíme, odměníme a pokračujeme na vycházce bez košíku. Pokud se štěně odmítá smířit s košíčkem a zoufale se snaží sundat ho, jde ostatně opět a typický příklad toho, kdy se pes snaží prosadit si svou za každou cenu - právě proto musíme vytrvat a být důslední.
Výcvik. U výcviku postupujeme tak, jak bylo popsáno v předcházejících částech. Přivolání psa k majiteli provádíme denně a ve snaze upevnit cvik zařazujeme opatrně přiměřené rušivé podněty, které odvádějí pozornost štěněte od nás - pes se v této fázi učí vrátit se k majiteli a to i přesto, že se opodál děje něco velmi zajímavého, nebo že našel nějaký moc dobře vonící pach k prozkoumání. Přiběhne-li štěně k nám, s radostí jej pochválíme, odměníme pamlskem a je-li to jen trochu možné, s povelem "Volno" jej necháme opět proběhnout (nepoutáme na vodítko). Postup je třeba zachovat celý tak, jak byl popsán. Řadu let k nám na cvičiště chodí velké množství lidí, a přestože se jim - a to i s praktickými ukázkami - snažíme vysvětlit přesný postup a metodiku jednotlivých cviků, dopouštějí se stále stejných chyb a výcvik psa je pak nejen komplikovaný, ale pro zvíře i nepříjemný. Podotýkám, že výchova a výcvik psa je téměř jedno a to samé a že štěně je třeba neustále vychovávat a základní výcvik by si mělo osvojit také, protože nevychovaný a neposlušný pes je na obtíž nejen rodině, ale i svému okolí. Pes je v každém případě psovitá šelma a přes domestikaci lze nalézt dodnes v jeho chování projevy divokých předků - přestože je bezesporu inteligentním tvorem v rámci svého druhu, není možné přisuzovat mu lidskou inteligenci a jeho jednání polidšťovat. Doporučuji proto k přečtení vhodnou literaru, kdysi například byla na trhu kniha "Poznej svého psa" od V. Mikulici a pokud opět někdy vyjde, přečtěte si jí, protože se podrobně zabývá etologií a psychologií psa a dozvíte se o svém psu velmi mnoho. Pak se asi nemůže stát takový případ, kdy přijde na kynologické cvičiště starší pán, který se ke svému věku už jen přiměřeně hýbe a na vodítku si přivede obrovského čtyřletého Leonbergra o váze aspoň 60 kilo, psa, který ho neposlouchá - pán si kdydi přečetl někde v nějaké knize, že toto plemeno prý nepotřebuje žádný výcvik..... všeobecná neinformovanost majitelů obzvláště větších psů, služebních a bojových plemen, neznalost toho, jak psa vychovat a vycvičit, a nezajištění psa proti druhým osobám, má za následek mnoho velmi smutných případů napadení psem - a vinen je vždy jen a jen nezodpovědný člověk. K problematice výchovy a výcviku se ostatně podrobněji vrátím v příští části.
Jízda v autě a dopravních prostředcích. Pokud jsme z toho nic nevyzkoušeli, uděláme to co nejdřív. Štěně se musí neustále seznamovat se světem kolem sebe, a pakliže si zvykne na košík, můžeme už jej vzít do autobusu, tramvaje nebo vlaku. Pakliže netoužíme nebo nemusíme někam putovat, aspoň na vycházce záměrně zvolíme na chvíli místo, kde je silný automobilový provoz, jezdí tramvaje nebo vlak U větších a služebních psů je vysoce vhodné chodit i do míst, kde je velké množství lidí, a u psa, který se bojí, je to nezbytné. Pakliže štěně s námi nikam nejelo autem nebo jezdilo málo, zvykáme jej na častější jízdy. Štěně musí mít co nejprázdnější žaludek, nejlépe by mělo být naprosto hladové, aby se za jízdy nepozvracelo. Většina štěňat snáší první jízdy vyděšeně, ale naprostá většina si časem zvykne a později jízdu autem přímo zbožňuje, protože přijde na to, že cestování se svým pánem znamená řadu nových dobrodružství a že i za jízdy je velmi zajímavé sledovat okolí, případně zablafat si na psy, které cestou zahlédne. Je však i taková část psů, která stejně jako lidé špatně snáší jízdu autem nebo autobusem a zde patří konzultace problému veterinárnímu lékaři.
Nashledanou příště. Přeju Vám a Vašemu štěňeti pěkný den.
