Svůj rozhovor začne tak, jak se na spojence sluší. "Nejdříve bych chtěl vyjádřit svou soustrast nad nedávnou smrtí jednoho z vašich vojáků v Afghánistánu," říká německý ministr obrany Franz Josef Jung ve své sluncem prozářené kanceláři poblíž berlínského parku Tiergarten. Jenže když hned přijde řeč na téma, které je pro něj asi nejožehavější - poněkud impotentní mandát německých ozbrojených sil v Afghánistánu - snaží se mluvit tak, aby se zalíbil všem. Tedy jak domácí veřejnosti, která o smysluplnosti tažení v Afghánistánu pochybuje, tak i severoatlantickým spojencům, kteří kritizují to, že německá vláda chce působit pouze na klidném afghánském severu.
Jak důležité je pro vaši vládu, aby v Afghánistánu zvítězil Západ?
Cílem našeho společného úsilí v té zemi je posílit bezpečnost tady u nás, tedy německých i českých obyvatel. Byl to Afghánistán, odkud přišly útoky na New York a Washington a kde se nacházely výcvikové tábory teroristů. Přikládáme tomu zkrátka velkou důležitost.
Proč tedy Německo bojuje jen tak napůl? Vaše vláda do mandátu německých vojáků zabudovala omezení, například že smějí střílet, jen když jsou sami napadeni.
Nezapomínejte, že jsme tam třetím nejsilnějším kontingentem. Odpovídáme za celý severní region, kde žije třicet procent obyvatel. Místní lidé nám začínají důvěřovat. To je podle mě to rozhodující. Vojenský postup musí doprovázet rozvoj a výstavba, abychom získali na svou stranu srdce i mysl Afghánců.
Mluvme prosím o té vojenské stránce věci.
Žádná omezení v našem mandátu nejsou. Ale je tam jasně daný právní rámec. Úkolem našich vojáků je tu zemi stabilizovat. Navíc není pravda, že bychom na jihu, kde jsou útoky častější, nebyli přítomni. Vypomáhají tam také naše výzvědné letouny.
Tvrdíte, že spojence nenecháváte v té válce ve štychu?
Přesně tak. To se nestalo a ani nestane.
Jenže vaši vojáci nesmějí sami na nikoho zaútočit, třeba na příslušníky hnutí Taliban. To je to omezení.
Ano, nesmějí sami zaútočit. Musí se ovšem bránit, jakmile se ocitnou pod palbou nebo se na ně bezprostředně chystá útok.
Takže kdybychom teď neseděli v Berlíně, ale v Kábulu a tady pod okny na ulici by se sešli terorističtí lídři, kteří by sice měli u sebe zbraně, ale zrovna by s nimi nemířili na nás, prostě by jen mluvili a spřádali třeba svoje bojové plány do budoucna, němečtí vojáci by na ně nesměli zaútočit a zlikvidovat je?
Už nespekulujme. Zatkli bychom je. A nechali bychom je přivést před spravedlnost. To je naším úkolem.
Jenže takhle to v té válce přece nechodí.
Vy pořád používáte slovo !válka“. My tam žádnou válku nevedeme, my chceme tu zemi v souladu s mandátem ISAF stabilizovat. Podporujeme afghánskou vládu, cvičíme jejich policejní a vojenské sbory, pomáháme, aby ta země získala soběstačnou bezpečnost.
Talibanské hnutí je stále silnější - k tomu závěru nedávno dospělo americké ministerstvo zahraničí, říkají to i jiní experti.
Řeknu vám, že Taliban loni oznámil velkou ofenzivu, do níž chtěl nasadit až šest tisíc teroristů. Nic takového se však nestalo. Víte, nelíbí se mi, jak část sdělovacích prostředků opomíjí to všechno dobré, co se tam už podařilo udělat. Vysvobodili jsme osmadvacet milionů lidí z talibanského teroru. Existuje tam zvolený parlament, v čele země je zvolený prezident. Dříve do školy chodil pouhý milion dětí, dnes už jich chodí sedm milionů. Osmdesát procent lidí na severu říká, že se mají lépe než dříve.
Média logicky referují v první řadě o útocích. A ty se množí každým dnem.
Jistě, útoky jsou na denním pořádku, bezpečnostní situace se částečně zhoršuje. Ato i kvůli zázemí, které si teroristé našli v Pákistánu. Ale celkově máme - teď hovořím za celé mezinárodní společenství - v Afghánistánu úspěch.
Sám uznáváte, že se útoky stupňují. Mám pocit, že si nechcete připustit realitu.
Jsem velice realistický při hodnocení situace. Spojenci v Afghánistánu vybudovali bezpečnostní kruh od jihu až na sever, od Hílmandu až po Mazáre Šaríf. My se o něj staráme na severu. A zároveň jsme tam už ukončili 750 projektů, vybudovali jsme školy, školky, zavedli jsme lidem vodu. Lidé vidí, že jsme na jejich straně.
Americký ministr obrany Robert Gates i jiní, například Kanaďané, váš postoj kritizují. Chtějí, abyste přišli na jih pomáhat v boji.
Máte zřejmě špatné informace. S přítelem Bobem Gatesem mám bezvadný vztah. Na nedávném summitu NATO v Bukurešti jsme navíc stvrdili "comprehensive approach", tedy komplexní a vzájemně propojený přístup, který předpokládá právě to, co říkám: souběžné vojenské a civilní rekonstrukční úsilí. Postupovat pouze vojensky nestačí. A to si nyní uvědomuje celá Severoatlantická aliance, což mě velmi těší.
Takže ti, kteří v Afghánistánu umírají, například Kanaďané, něco dělají špatně? Jejich vojáků tam už zahynulo takřka osmdesát.
Copak váš voják, který přišel o život při výbuchu nastražené miny, něco dělal špatně? Ne, vojáci tam padají v boji za svobodu a spravedlnost. Jsem prostě jen rád, že jsme se teď na summitu jasně dohodli, jak dál, abychom dosáhli toho, že se Afghánistán bude jednoho dne umět sám o sebe postarat.
Souhlasíte s vybudováním amerického protiraketového štítu v České republice a sousedním Polsku?
Ano. A právě na tom jsme se shodli také v Bukurešti. Budeme nyní zkoumat, jak náš alianční systém propojit s tím, co chtějí vybudovat naši američtí přátelé. A jak dosáhnout shody ohledně štítu ve společné radě NATO-Rusko. Vítám ochotu Američanů Rusům nejen poskytovat informace, ale umožnit jim na systému spolupracovat.
Jste přesvědčen, že ten systém bude tomu účelu sloužit? Že bude chránit obyvatelstvo?
Jistě, bude. Zprovozněn má být kolem roku 2014. Copak víme, jakým hrozbám budeme v té době čelit? Vzpomeňte na první válku v Zálivu v roce 1991. Ještěže Izrael měl po ruce obranné střely Patriot, aby mohl ničit dopadající irácké rakety Scud. Bohužel musíme vycházet z toho, že rakety dlouhého doletu mohou náš svět ohrožovat. Vybudovat štít, navíc ve spolupráci s Ruskem, považuji za skvělou myšlenku.
Jenže na summitu NATO se nezdálo, že by spojenci svůj souhlas vyjadřovali nějak zvlášť nadšeně.
Takový pocit jsem vůbec neměl. Platí přece to, co je napsáno v závěrech. Nezdálo se mi, že by česká delegace byla zklamaná.
Bylo pro vaši vládu původně těžké akceptovat, že Praha i Varšava kývly na americkou nabídku, aniž se třeba vás i jiných velkých evropských států nejprve zeptaly na názor?
Tohle nebudu takhle pozpátku hodnotit. Myslím, že je prostě dobře, že o tom chceme nyní mluvit společně v rámci NATO, a společně i postupovat.
Kdy podobné shody dosáhne NATO i ohledně svého rozšiřování? Vaše vláda patří k těm, které na summitu odmítly otevřít dveře Ukrajině a Gruzii, jak to navrhovaly Spojené státy.
Ty dveře jsou nadále otevřené. Ukrajina a Gruzie se jen nacházejí na prvním stupni nazývaném "intenzivní dialog". Druhým krokem je "členský akční plán" neboli anglicky Membership Action Plan (MAP). My soudíme, že ani jedna z obou zemí ještě nesplnila podmínky potřebné k zahájení té druhé fáze. Ukrajinská vláda ještě nemá pro členství potřebnou podporu obyvatel. A na gruzínském území stále působí mírové mise OSN, je tam i dvanáct německých vojáků. Až tohle obě země vyřeší, budou mít na MAP nárok.
Jenže celá věc má hlubokou politickou symboliku. Ruský prezident Vladimir Putin ostře odmítl ukrajinské i gruzínské členství v NATO. Vypadá to, že si to hlavně nechcete s Putinem rozházet.
Ne. Rusko nemá právo veta ohledně rozšiřování aliance. Už v prosinci, na příštím setkání ministrů zahraničí NATO, budeme hodnotit, jak daleko se obě země mezitím dostaly.
Máte vy, pane ministře, nápad, jak vyřešit spor Makedonie s Řeckem ohledně jejího jména? Aliance kvůli tomu tu balkánskou zemi nepřijala do svých řad.
Je to smutné. Jakmile se ten spor vyřeší, Makedonie může vstoupit. Doufám, že se tak stane co nejrychleji.
Věříte řeckým tvrzením, že Makedonie by si chtěla činit nároky na řecké území?
Osobně tomu nevěřím. Ale vím, že takhle otázka má pro Řeky velký význam. Doufám, že se tam najde kompromis.
