Výroba obuvi v závodě firmy Baťa v Dolním Němčí na Uherskohradišťsku

Výroba obuvi v závodě firmy Baťa v Dolním Němčí na Uherskohradišťsku | foto: Zdeněk Němec, MAFRA

Ševce už dnes ve Zlíně nenajdete, zoufají si firmy. O obor není zájem

  • 6
Obuvnické podniky potřebují mladé pracovníky, o obor ale není zájem, přestože ho zlínská škola nabízí jako jediná v Česku. Prestiž ševcovského řemesla klesla, velkým záporem jsou nízké platy.

Když Tomáš Baťa v roce 1925 otevíral ve Zlíně vůbec první školu pro ševce v republice, vybíral si z nespočtu zájemců. Náročné bylo přijímací řízení, stejně jako pozdější roky strávené v lavici či v dílnách.

„Mnozí rodiče pochybovali. Ševcovina tehdy nebyla vyhledávaná práce, spíše podřadná. Ale Tomáš Baťa ji pozvedl na profesionální úroveň a ten, kdo školou prošel, získával post mistrů,“ popsala historička Miroslava Štýbrová z Muzea jihovýchodní Moravy ve Zlíně.

Zlín se za desítky let stal synonymem města obuvi a dával práci tisícům ševců. Dnes z něj ale téměř vymizeli. Místní Střední škola obchodně technická, která je pokračovatelem Baťovy školy práce, našla pár zájemců až po dlouhých dvanácti letech. Doplácejí na to i obuvnické firmy ve Zlínském kraji.

„Ševce prostě nenajdete,“ krčí rameny Jaroslav Navrátil, ředitel firmy Moleda, známé svojí sportovní značkou Prestige, která má počátky ve svitovské výrobě 80. let.

Stačí i manuálně zručný člověk

Obuvnické společnosti přitom o zakázky nemají nouzi. Zájem o boty ze Slavičína, Dolního Němčí, Zlína nebo Valašských Klobouk je velký. Jejich výroba se ale neobejde bez ševců, šiček, vysekávaček a dalších odborníků. A ti chybí.

Zoufalý nedostatek řeší firmy různě. Některé si co nejdéle drží sice starší, ale zkušené a spolehlivé pracovníky. Jiné jsou nucené přesouvat část výroby jinam, a to nejen po Česku. Další hledají mezi nezaměstnanými takové, kterým ruční práce nevadí.

„Už jsem rád i za člověka, který je aspoň minimálně zručný a kterého si rád zaučím. I když to trvá někdy i rok,“ podotkl ředitel firmy DZO Vladimír Hofman.

Tato dílna se třiceti zaměstnanci vyrábí speciální ortopedickou obuv pro dospělé i děti se zdravotním postižením. Na nedostatek práce si také stěžovat nemohou. Jenže náhrada třeba jen za pracovnici, která na pár týdnů onemocní, se shání velmi špatně.

„Je to obrovská škoda. Jde o zajímavou práci, u nás o to víc, že každý pár je originál šitý na míru konkrétnímu zákazníkovi,“ vysvětlil Hofman.

Práce v dílně netáhne ani do jiných zavedených firem. Ve Fare ve Valašských Kloboukách vyrobí 80 zaměstnanců denně 600 párů obuvi a zhruba dvacet procent míří do zahraničí. Část šití ale zajišťují dílny mimo Zlínský kraj i mimo republiku. Podle vedení společnosti je to jednodušší varianta.

„Také se chystáme na robotizaci výroby. Nebude to ale znamenat propouštění, to jsme nikdy nedělali,“ ujistil zakladatel Alois Šůstek.

Mzda je do 20 tisíc korun

Přestože ještě v 80. letech byla zlínská obuvnická škola největší v zemi, Svit zaměstnával tisíce lidí a boty ze Zlína putovaly na sovětský trh, po revoluci zájem o obor zmizel.

„Jeho společenská prestiž poklesla, práce není ohodnocená, nemá podporu,“ řekla Štýbrová.

Firmy nechtějí výši nástupní mzdy zveřejňovat, podle odhadů se pohybuje do 20 tisíc korun.

Obor výrobce obuvi ve Zlíně po dlouhých letech studuje prvních pět zájemců v prvním ročníku. Dospělí, kteří si chtějí doplnit kvalifikaci, zase chodí do kurzu.

„Nikdy to nebyl atraktivní obor, ale my už se víc snažit nemůžeme,“ posteskl si nad nezájmem vedoucí praktické výuky na škole Václav Talaš.

Lákat tak mohou spíš zkušenosti lidí, kteří šití obuvi vracejí baťovskou profesionalitu a úroveň. Takovým příkladem je Jiří Hýža, který v Kelči vyrábí čižmy, krpce a další obuv ke krojům. Řemeslo se učil v mládí od otce, byl v posledním ročníku obuvnického oboru ve Zlíně a v rodové tradici zřejmě bude pokračovat i jeho syn.

„Vystřídal jsem několik obuvnických firem a nakonec jsem začal šít sám. Zakázek mám na půl roku dopředu,“ prozradil Hýža. Zlínský kraj jej letos ocenil titulem Mistr tradiční rukodělné výroby.