- Napište nám
- Kontakty
- Reklama
- VOP
- Osobní údaje
- Nastavení soukromí
- Cookies
- AV služby
- Kariéra
- Předplatné MF DNES
„Poznal jsem, že moje koncepce a plány (...) jsou předčasné. Moje víra, že kdysi musí dojít k této syntéze národů, obývajících vlastní dunajský prostor, ale nebyla nikdy otřesena,“ napsal Vavrečka.
Velky souhlas, jeste bych pridal, ze nez se toto vse muze uskutecnit, musi se zklikvidovat postkomunisticke nastaveni statu se staronovym spolkovym systemem.
Pokud se Baťa ptal na cos(fí), tak to mohlo být zhruba v době, kdy stavěl elektrárnu.
Jinak k tomu zbytku: Co znáte a umíte Vám nikdo nevezme. Jen komunisti jsou připraveni Vás kvůli tomu klidně i zavraždit. Aniž by ztráta znalostí na jedné straně byla vyrovnána nabytím znalostí na straně jiné. Takové plýtvání nenahraditelným kapitálem nemůže zůstat bez následků.
Fabriku lze ukrást, přestavět, důl klidně i zasypat. Vždy je ale technicky možné ji obnovit. Znalosti mrtvého jsou v nenávratnu, neměl-li možnost je předat.
Máte bohužel pravdu, ovšem stoliko dodatkem, že Havel, který měl do těchto firem přístup a tito pánové jej formovali to z podnikatelského hlediska dokázel také. Nevraždil lidi, ale firmy a se strátou znalostí (přetrhnutá niť mezi generacemi). Je překvapivé zjistit, že firmy, které jeho předek řídil a formoval, Havlova era bez mrknutí oka ničila.
Jak je dobře známo, v Baťových závodech působil pan Vavrečka do roku 1945, kdy byl penzionován a posléze obviněn z kolaborace. Před komunistickým žalářem ho zachránila až vážná choroba. Nezaujatý pozorovatel těžko pochopí, že lidé této úrovně, doslova elita národa, k nimž dále patřila namátkou rodina Baťova, pan Čipera, Hanzelka se Zikmundem ad., byli po uchopení moci komunisty štváni až ke kolapsu, jak se to ukázalo právě u Hugo Vavrečky a dalších a naopak vyzvedáni hromadní vrazi a zrádci, jako například Gottwald, Husák, Bil'ak aj. Měli bychom si tato fakta připomínat, neboť dodnes jsou mezi námi lidé, kteří se k odkazu komunistických jidášů hlásí a chtěli by znovu zavést starý pořádek, v němž každý, kdo neskákal v rytmu jejich píšťaly, byl ve vlastní zemi psancem.