„Je to takové naše železné dítě. Zabere nám mnoho času a úsilí. Rozdíl je v tom, že s dítětem se domluvíte, se strojem nikoliv,“ říká s úsměvem Jiří Dobiáš z Valašské společnosti historických kolejových vozidel.
Právě parta železničářských nadšenců soustředěných kolem lokomotivního depa ve Valašském Meziříčí se o lokomotivu stará a zhruba desetkrát ročně ji vypravuje na jízdy po celé Moravě. Získala ji před více než třiceti lety, kdy byl Matěj vyřazen z běžného provozu.
Své jméno dostal po Josefu Matiovském, někdejším přednostovi meziříčského depa, kterému neřekl nikdo jinak než Matěj. Právě on se o obnovu lokomotivy s číslem 433.002 výrazně zasloužil.
Drahám sloužil do roku 1978
Vyrobili ji ale už v roce 1948 v ČKD Praha. První zkušební jízdu podnikla 6. března z Prahy-Vršovic do Říčan a zpět. Sloužila na Slovensku v Košicích a Zvolenu, od roku 1973 v Jihlavě a Brně.
Lokomotiva Matěj
|
V pravidelném provozu byl Matěj do roku 1978. O pět let později se dostal na Valašsko, kde se jej ujali milovníci železnice.
„Na znovuzprovoznění bylo pracovníky správkárny odpracováno přes 4 300 hodin. Řadu dalších hodin odpracovali pracovníci lokomotivního depa brigádnicky,“ stojí v životopise lokomotivy, který sepsali členové spolku.
Matěj byl podle nich vždy populární lokomotivou. Zahrál si dokonce ve filmech Všichni dobří rodáci nebo Vlak dětství a naděje. Od konce osmdesátých let se zúčastnil mnoha zvláštních historických jízd.
„Nejčastěji ve Zlínském kraji, ale i na jižní Moravě nebo Ostravsku. Nejdál byl v Drážďanech na přehlídce parních lokomotiv, kam jej v minulosti vzali naši předchůdci,“ líčí Dobiáš.
Výhodou lokomotivy je, že s maximální rychlostí 60 km/h se dostane i na železniční koridory, kam by pomalejší historické vlaky nepustili. Není ani příliš omezena vzdáleností, kterou může urazit.
„Pokud jede po rovince, uhlí mu vydrží na dvě stě kilometrů, pak se musí doplnit. Větší problém je s vodou. Dnešní železniční stanice už nemají vodní jeřáby a většinou tak musíme využít cisteren dobrovolných hasičů,“ popisuje Dobiáš.
Na hodinu jízdy padnou čtyři hodiny servisní práce
Podle něj je čím dál složitější se o mašinu starat. Všechny díly už totiž za sebou dávno mají konec životnosti a nové se nevyrábějí. „Všechno si vlastně děláme sami, jen kotel, což je tlaková nádoba, musí vyrábět certifikovaná firma.“
Na každou hodinu jízdy padnou čtyři hodiny servisní práce. „Není se co divit, vždyť už je to důchodce,“ podotýká Dobiáš.
Právě kvůli technickým potížím musel Matěj loni vynechat několik jízd, ale aktuálně je lokomotiva opět v dobré kondici. Právě to, že dobře vypadá a není nijak „zalátaná“, přispívá k její popularitě.
„Když v ní při jízdách jezdíme v bílých košilích a rukavičkách, lidé nemohou uvěřit, jakto že jsme tak čistí,“ usmívá se Dobiáš.
Letos poprvé byl Matěj v akci v sobotu, při tradiční jízdě z Valašského Meziříčí na Velikonoční jarmark do rožnovského skanzenu. Ukáže se i na oslavách tratě ze Vsetína do Velkých Karlovic či z Horní Lidče do Brumova-Bylnice. Každoročně vozí pasažéry na Mikulášský jarmek do Valašských Klobouk. V květnu vyrazí i na Ostravsko (kompletní jízdní řád najdete zde).
Valašskomeziříčští nadšenci za ni vždy stylově zapřahají historické vagony, které také mají v majetku. O tom, jak sedmdesátiny Matěj oslaví, ještě není jasno.
„Předloni jsme slavili 30 let, co se o Matěje staráme. Matěj dostal věnec, byla to velká sláva. Mám ale v hlavě, že bychom nějaké oslavy pro veřejnost uspořádali i letos. Prostor na to bude možná v létě,“ plánuje Dobiáš.
