Emeritní ředitel Národního ústavu lidové kultury ve Strážnici a Slováckého...

Emeritní ředitel Národního ústavu lidové kultury ve Strážnici a Slováckého muzea v Uherském Hradišti Josef Jančář (říjen 2021). | foto: Zdeněk Němec, MAFRA

Komunisté mu sotva dovolili dělat došky, jako ředitel pak dokázal divy

  • 21
Emeritní ředitel Národního ústavu lidové kultury ve Strážnici a Slováckého muzea v Uherském Hradišti Josef Jančář letos oslavil 90 let, převzal další z řady cen, tentokrát titul Osobnost roku Zlínského kraje, a nedávno si se svou ženou Marií připomněl 65. výročí svatby.

„Oba vnímáme události trochu jinak, to je pravda, ale dobře se doplňujeme. I špatnou dobu jsme přečkali, protože jsme v rodině drželi pohromadě. Musím říct, že přes všechny životní problémy jsem měl kliku, že jsem se vždycky dostal mezi slušné lidi, se kterými jsem mohl vycházet,“ shrnul uherskobrodský rodák Josef Jančář.

Peripetií zažil přitom víc než dost, obzvlášť po ruské okupaci Československa v roce 1968. Coby vystudovaný etnograf měl tehdy za sebou práci v Ústředí lidové umělecké výroby (ÚLUV), kde dokumentoval různá tradiční řemesla, a také čtvrtý rok v ředitelské funkci Slováckého muzea v Uherském Hradišti.

Když do něj nastoupil, bylo to sice aktivní, ale malé městské pracoviště. Při vytváření nové sítě muzeí v roce 1964 se Jančářovi podařilo povýšit toto místo a zařadit ho mezi okresní muzea. Jeho kariéru pak přerušila normalizace.

„Soudruzi zjistili, že cizí vojáci, kteří sem přišli, mi vadí. Napsal jsem drobný článek do místních novin a také k nám do muzea přišli umprumáci a na panely, které jsem měl nachystané na výstavu, namalovali jméno Dubček. Pak s nimi v průvodu šli přes náměstí, přes které jela ruská kolona vojáků. Nikomu ve vedení KSČ to nebylo po chuti, tak jsem byl mezi prvními, kteří byli zproštěni svých funkcí, a bylo nám doporučeno najít si manuální práci,“ vzpomínal.

Josef Jančář

Narodil se v roce 1931 v Těšově u Uherského Brodu.

Vystudoval Filozofickou fakultu Masarykovy univerzity v Brně.

Byl ředitelem Slováckého muzea, stal se prvním porevolučním ředitelem Národního ústavu lidové kultury ve Strážnici.

Mimo jiné je držitelem Ceny ministerstva kultury za rozvoj tradiční lidové kultury a folkloru za rok 2008.

K „vyhazovu“ přispěl i fakt, že Jančář měl mezi svými kamarády například akademického malíře Vladislava Vaculku, jeho manželku Idu, spisovatele Ludvíka Vaculíka nebo Milana Kunderu.

Potkávali se na výstavách a besedách v muzeu, Vaculka byl i členem ředitelské rady. Tak se dostal na seznam několika sledovaných lidí uherskohradišťské Státní bezpečnosti.

„Je to šťastná povaha, optimista. Nebral to jako útrapy. Ale samozřejmě, že se nás to dotklo. Náš syn nesměl jít na gymnázium, musel se jít učit, aby získal dělnickou profesi. Pak z učiliště dělal zkoušky na gymnáziu v Uherském Brodě, kde měli brát nějaká procenta učňů,“ vysvětlila manželka Marie.

Zaměstnání později našel Jančář v zemědělském družstvu v Lipově, ale fakticky pracoval pro muzeum ve Strážnici. Tehdejší ředitel a známý primáš Vítězslav Volavý byl jeho kamarád a právě začínal zakládat Muzeum vesnice jihovýchodní Moravy, tedy skanzen. Jančář dal dohromady pracovní skupinu, která pro příští generace zachránila starou technologii výroby slaměných došků, které pak použili v muzeu na dobové chalupy z Kopanic i jiných regionů.

„Vyrábět došky už skoro nikdo neuměl, nebylo to jen tak. Jednoho člověka jsem ale našel, naseli jsme rež (žito – pozn. redakce), požali jsme ho žačkou, ne kombajnem, sehnal jsem mlátičku, do které se dávalo obilí podélně a díky tomu se sláma moc nepokřivila. A mohli jsme vyrobit první došky,“ popsal.

Okresní pracoviště povýšil na Národní ústav

Později se stal oficiálním odborným pracovníkem muzea, i když byl stále ještě pod dohledem: „Dostal jsem malou kancelářičku, a když měli přijít nějací funkcionáři, tak jsem se moc neukazoval.“ Věnoval se výzkumu a psal odborné práce, v roce 1990 vyhrál výběrové řízení na místo ředitele a prosadil povýšení do té doby okresního pracoviště ve Strážnici na dnešní Národní ústav lidové kultury s celostátní působností spadající pod ministerstvo kultury.

„Tehdy se mi podařilo zjistit, že UNESCO vydalo zvláštní vyhlášku o potřebě zachování lidových tradic. Zdálo se mi, že by to byl dobrý program pro Strážnici, ale k tomu bylo potřeba, aby středisko spadalo pod přímé řízení ministerstva. Domluvil jsem to s tehdejším ministrem, kterým byl můj kolega ze studií Milan Uhde. Byl to program, který rozděloval péči o lidovou kulturu na hmotnou a nehmotnou. A říkal jsem mu, že nikdo jiný než my ve Strážnici to nezvládne,“ připomněl Jančář.

Aby svůj slib splnil, zapojil mimo jiné externě i odborníky a vědecké pracovníky z celé republiky, například i spolužáka z měšťanky v Uherském Brodě a známého zlínského etnografa Karla Pavlištíka. Tak se podařilo poprvé komplexně zdokumentovat lidové písně a tance z celé republiky, a to v publikaci i obrazově. Na to navázala dokumentace lidových řemesel, s nimiž měl Jančář velké zkušenosti z doby působení v ÚLUV, a také udělování prestižní ceny Nositel tradice.

„Po devadesátce začnete vnímat klidněji“

Tento projekt finančně podpořilo UNESCO, stejně jako mezinárodní konferenci expertů z celé Evropy, která se v roce 1995 konala ve Strážnici a k níž Jančář připravil potřebné dokumenty. Stal se také prezidentem České národní sekce organizace CIOFF, což je Mezinárodní rada organizátorů folklorních festivalů a lidového umění.

Od roku 1996 je oceňovaný etnograf v důchodu. „Ještě do osmdesátky jsem hodně jezdil na různé festivaly, na výstavy, na předávání ocenění Nositelů tradice. Spolupracoval jsem i s ústavem ve Strážnici. Ale po devadesátce začnete všechno vnímat trochu klidněji. Vždycky jsem bral život tak, jak šel, a ani za špatných časů jsem se s lidmi nedovedl pohádat,“ dodal.

Dnes je stále symbolicky obklopený přáteli, se kterými prožil dobré i horší časy. Doma má kolem sebe obrazy Vladimíra Vašíčka a Vladislava Vaculky, keramiku Idy Vaculkové a díla dalších autorů.