Bohatě zdobený trůn je nejvzácnějším exponátem jeho muzea ve Vizovicích a současně vůbec nejstarším artefaktem, který je k vidění ve středoevropských výstavních prostorách.
Obřadní křeslo z roku 1879 překonalo o devětadvacet let exponát z roku 1908, jenž patří do sbírky muzea v Berlíně a shodou okolností pochází rovněž z Bamumu. „Na trůnu seděla už prababička loni v říjnu zesnulého panovníka Ibrahima Mbomba Njoyi. Jmenovala se Matka Njapdounke a já jsem dostal jedinečnou možnost trůn odkoupit,“ říká cestovatel, fotograf a muzejník Jaroněk.
Cenu, za kterou trůn pořídil, kvůli slibu králi neuvede. Sobě si pak nařídil, že na něj neusedne. „Mám rád výzvy,“ vysvětluje.
Trůn se ve Vizovicích objevil s půlročním zpožděním, přesunu bránily francouzské celní úřady. „Prověřování nevšední zásilky se protáhlo. Celníci si nejspíš mysleli, že něco pašuju,“ zavtipkoval Jaroněk, jenž má k Bamumu osobní vztah.
Když se království v roce 2020 ocitlo po výpadku příjmů z turistického ruchu na pokraji bankrotu, poslal mu na účet přes půl milionu, což mu později otevřelo cestu k jednání s panovníkem o nákupu trůnu a několika masek. Ty sbírá už šestadvacet let a dnes tvoří základ jeho výjimečného muzea.
 |
Když jej Jaroněk loni v létě na okraji malého valašského městečka otevíral, tak netušil, že už na začátku letošního roku bude muset řešit další výstavní prostory. Dnes se na 200 metrech čtverečních nachází na 380 masek, štítů, soch a zbraní, a protože jen na letošek chystá několik dalších výprav, z nichž nepřijede s prázdnou, v plánu má zdvojnásobení prostorů. Jednou z možností je i vybudování muzea v Praze.
„Uvažuji o tom. Česká metropole přece jen nabízí netušené možnosti a větší zájem veřejnosti,“ uvědomuje si Jaroněk. „Nebylo by to ale dřív než za dva roky a neznamenalo by to ani zrušení vizovického muzea. Zůstane tady, vždyť jsme stále teprve na svém začátku.“
Richard Jaroněk52letý rodák ze Zlína, původní profesí švec, dnes profesionální cestovatel, fotograf, potápěč a publicista Žije ve Vizovicích, kde v létě 2021 založil Muzeum mizející africké kultury Tjiwara Nejvíce mu učarovala Afrika, kam za posledních 25 let podnikl přes 110 cest Fotograf žraloků a podmořského světa, jeho snímky získaly řadu ocenění |
Z poslední podzimní cesty si přivezl desítky cenných předmětů, jež získal ze soukromé sbírky. Mezi ty nejzásadnější patří 120 let stará maska kmene Bambara z Mali, dogonská maska z Burkina Fasa, socha Pygmejů kmene Tikar z kamerunského pralesa a především tři bronzové sochy levhartů z Beninu, jež byly původně určeny pro královský palác.
I když se levharti stali součástí expozice až v únoru, okamžitě na sebe strhli pozornost. Podle Jaroňka zcela právem. Nepřehlédnutelné sošky přitahující pozornost svojí nazelenalou barvou, byly vyrobeny speciální odlévací technikou, takzvanou metodou ztraceného vosku. Tento způsob výroby je výjimečný v tom, že forma se po odlití předmětu zničí.
„Dnes víme, že lid Beninu tuto techniku zvládal již před tisícem let, přitom v Evropě začaly být podobné techniky k vidění až v 19. století,“ upozornil Jaroněk. „Afričané dosáhli odléváním do ztraceného vosku mistrovské tloušťky o síle pouhých tří milimetrů. Zajímavostí je, že první evropští umělci zvládali pouze sílu pěti až šesti milimetrů.“
Další pozoruhodností jsou díry v tlamách všech sošek, do nichž se podle tradice nalévala voda, aby si lidé mohli symbolicky přes tlamu uctívaného zvířete omýt ruce.
V muzeu je zvláštní, až mystická atmosféra
Prohlídka vizovického muzea není krátká, při detailním čtení příběhů každého exponátu může zabrat i několik hodin. Každý z vystavených exponátů provází vlastní nasvětlení, štítek s QR kódem a popiskou přibližující jeho původ a historii. Na žádnou část cesty potemnělým labyrintem nedopadá denní světlo, což dodává expozici punc výjimečnosti a tajemna. Náladu návštěvníků dokážou měnit i všudypřítomné tóny tlumených perkusí.
„Je zvláštní, že v muzeu je neustále klid,“ všímá si Jaroněk. „Slyšet je vždy pouze šeptání nebo velmi tiché hlasy, ani děti se tady nahlas neprojevují jako obvykle. Na všechny doléhá zvláštní, řekl bych až mystická atmosféra.“
Jaroněk odcestuje na africký kontinent znovu během pár dnů. Tentokrát do Zambie, kde mu bude dělat doprovod i filmový producent a spisovatel Steve Lichtag. Vizovický dobrodruh pořizuje už od roku 2019 z každé ze svých cest podrobný filmový záznam. Cílem je vznik celovečerního filmu, který kromě jeho vlastního příběhu fotografa vykreslí i noční siluety Afriky a představí jeden z kritizovaných fenoménů dnešní doby, jímž je lov a zabíjení zvířat.
„Natočili jsme dlouhé hodiny nejrůznějších příběhů, které sestříháme do možná hodinu a půl dlouhého filmu,“ prozradil.
