Alexander Huber ve zlínském lezeckém centru Vertikon. | foto: Zdeněk Němec, MAFRA

Zdolávat skály je fascinující, říká německý guru lezení Alexander Huber

  • 3
Při pohledu na jeho kousky mrazí. Jednou se sápe po drolícím se ledovém svahu, jindy šplhá po převisu takřka hladké skalní stěny s mnohasetmetrovým srázem pod sebou. Skály zdolává léta a záměrně volí ty nejtěžší způsoby. „Mít strach je normální,“ říká světová legenda extrémního lezení Alexander Huber z Německa.

Dnes je Huberovi padesát a pro mnoho světových extrémních lezců je průkopníkem a guru této disciplíny. Německý fenomén před pár dny o svých zážitcích vyprávěl zaplněnému lezeckému centru Vertikon ve Zlíně.

„Na Moravě jsem vůbec poprvé, ale západní část České republiky jsem navštívil několikrát. Mám tu některé přátele a samozřejmě tu je skvělé pivo,“ usmíval se při rozhovoru pro MF DNES, zatímco si chystal podklady k přednášce.

Mimochodem, kdo by čekal extravagantního frajírka, naprosto by se zmýlil. Charismatický muž s copánkem a upřímným pohledem působil celou dobu velmi klidně a soustředěně. Nejspíš také proto se ze všech svých šílených výstupů vždy v pořádku vrátil.

Ochutnal jste kromě piva i české skály?
Lezl jsem tu jen jednou v oblasti Labských pískovců, byla to hezká zkušenost.

Ale předpokládám, že aktuálně nejznámějšího českého lezce znáte.
Samozřejmě. Adama Ondru jsem poznal už jako malého kluka. Několikrát jsem se s ním potkal, lezli jsme spolu. Určitě to ale není tak, že by se ode mě učil. Mám k němu hluboký respekt za to, co ukazuje. On je teď top sportovec a myslím, že v extrémním lezení jej čekají ještě velké věci.

Svědčí jeho případ o tom, že i v malé zemi bez vysokých hor mohou vyrůst skvělí horolezci?
Jistě. Dnes to není o tom, že musíte mít vedle domu strmé skály. Lézt se dá začít kdekoliv. Důležitá je touha něco takového dělat. Pokud si lezení osvojíte, za atraktivními výzvami můžete cestovat. Když jsem byl mladý, bylo to trochu odlišné. Tehdy pro mě bylo klíčové, že jsem žil v horách.

Mají to dnešní lezci jednodušší?
Musíte pochopit, že za mých mladých let to bylo naprosto jiné než dnes. Tehdy prakticky existovalo jen vysokohorské horolezectví, což je úplně jiná disciplína. Ve střední Evropě byli jen alpinisté, kteří dělali výpravy do velehor. Když jsem začínal, nebyla tu ani stovka sportovních lezců. Jen několik bláznů. Až během let jsem vnímal, jak se tento sport vyvíjí, jak se více propaguje. Dnes je to masivní, velmi dobře podporovaný, profesionální sport.

V devadesátých letech jste podnikl řadu různých prvovýstupů. Lezl jste cestami, které nikdo před vámi nezvládl, posouval jste hranice obtížnosti. Považujete se za špičku ještě dnes?
Pokud tou špičkou myslíte úroveň, na které leze Adam Ondra, tak určitě ne. (úsměv) Upřímně, nikdy na takové úrovni nebudu. Pro mě je ale důležité, že se stále mohu nazývat lezcem a alpinistou. Stále jezdím na úspěšné expedice a mohu podávat v těžkých podmínkách dobré výkony. Jsem starý chlap, ale stále si nosím s sebou zkušenosti. Vím, jak si ve strmých skalních stěnách počínat.

To, co děláte, vypadá pro laika až šíleně nebezpečně. Když šplháte po převisech s velkým sklonem nebo lezete prudkou skalní stěnu bez lan a jakékoliv výbavy, nakolik riskujete život?
Neřekl bych, že extrémní lezení je nejnebezpečnější sport na světě, ale riziko je samozřejmě velké. Koneckonců, následky vidíme. I dnes, kdy je k dispozici naprosto špičkové vybavení a znalosti lezení jsou na vysoké úrovni, v horách stále umírají lidé. Takový tento sport zkrátka je.

Přemýšlíte nad tím, když zdoláváte stovky metrů kolmé stěny?
Nikdy. Na pochyby není místo. Ani chvilku. Samozřejmě mám strach, to je normální. Ale od prvního kroku po ten poslední je to o obrovském soustředění. Nemohu myslet na to, že když se někde špatně chytnu nebo nesprávně položím nohu, bude to znamenat smrt. Vnímám to jako precizní práci a snažím se postupovat správně a rychle.

Alexander Huber

  • Narodil se v roce 1968 v Trotsbergu v Německu.
  • Už v dětství s otcem a starším bratrem zdolal více než třicet alpských čtyřtisícovek.
  • Od patnácti let se věnoval lezení aktivně, s bratrem Thomasem vytvořil světoznámý lezecký tým „Huberbaum“.
  • Od 90. let platí za světovou špičku v extrémním lezení, která určuje směr této disciplíny.
  • Na kontě má řadu prvovýstupů po celém světě.
  • Je autorem či spoluautorem devíti knih a o jeho výpravách vzniklo sedm dokumentů.
  • Žije v Bavorsku, má ženu a tři děti.

A nahoře vás čeká úleva...
Víte, jaký máte pocit, když zdoláte skálu po sólo výstupu? Absolutní izolace. Ano, můžete si užívat krajinu a přírodu, ale jste úplně odstřižení od světa. A víte, že se musíte dostat dolů, což je mnohem těžší úkol. Když totiž sestupujete přes převis a podíváte se dolů, není tam nic. Nevidíte stupy, chyty. A jste úplně sám. Mně v takových chvílích pomáhá vzpomenout si na Paula Preusse. To byl rakouský horolezec, průkopník, který lezl sto let přede mnou, bez výbavy. Jeho příklad mi dodává jistotu.

Vybavíte si nejkritičtější moment, který jste v horách zažil?
Bylo to při sestupu z Latoku II (sedmitisícová hora v Pákistánu, pozn. red.). Je to obrovitý kus skály a byli jsme tam v čase, kdy padaly laviny kamení. Řeknu vám, že ty okamžiky rozhodně nebyly zábavné. Nakonec jsme neměli problémy, ale zažil jsem tam pocit něčeho, co nemám pod kontrolou.

A máte naopak nejoblíbenější místo?
To nelze říct. Můj nejkrásnější zážitek je souhrn všeho, co jsem v horách zažil. Bylo to tolik rozdílných věcí. Nádherný pocit je, když vylezete osmitisícovku, tak to má každý horolezec. Jenomže když zdolám velmi strmý, těžký štít v mnohem nižší nadmořské výšce, je to stejně tak krásné.

Vraťme se ještě k aktuálnímu dění ve světě extrémního lezení. Stále se přichází s většími výzvami, obtížnějšími trasami. Dosahuje už tento sport svého limitu?
Pokud se teď budeme bavit o sólovém volném lezení bez jištění, musím říct, že jsme ještě velmi daleko od nějaké hranice. Spíš stojíme na samém začátku. Lidé jako Adam Ondra jsou momentálně průzkumníci, kteří tyto limity budou posouvat dál. Je ale jenom otázka, než vyrostou noví, mladí lezci schopní zdolat ještě větší výzvy. Může to trvat pět nebo deset let, ale je jisté, že i Adama někdo brzy překoná. To je život.

Pokud chce dnes mladý člověk začít s lezením, co je pro něj nejdůležitější? Poctivý dril v lezeckém centru, jaké máme třeba tady ve Zlíně?
Nejen to. Pokud máte předpoklady lézt na té nejvyšší profesionální úrovni, chce to samozřejmě tvrdě trénovat, a pak je to skvělé. Ale věřím, že se tu scházejí lidé, které spojuje stejná vášeň. A to je nejdůležitější. Užívat si, to co dělají. Ten sport není výhradně o obtížnosti. Někteří lezci lezou cesty 9a, jiní zase 7a (horolezecké stupně obtížnosti, pozn. red.), ale to není rozhodující. Rozhodně neplatí, že budete šťastnější jen proto, že jste vylezl těžší trasou.