Zkrotit a osedlat ocelového oře, který uhání krajinou zahalený v dýmu kouře rychlostí 80 kilometrů v hodině, se dlouho zdálo být naprosto nemožné. Proto na vlaky sázeli američtí průmyslníci a bankéři a ve Spojených státech začali peníze na výplaty a do trezorů regionálních bankovních poboček rozesílat po železnici. Přitom opomněli, že strategickou nevýhodou každého vlaku je, že se musí přidržet svých kolejí. A když se bandité o chystaném převozu zlata náhodou dozvědí, mohou mu na trase přichystat nejedno nemilé překvapení.
1855 Dokonalá loupež skončila zradou
Přesto se historicky první vlaková loupež neodehrála na Divokém západě, ale v mnohem poklidnější Evropě, 15. května 1855. A po právu je nazývána Velkou zlatou loupeží.
Z vlaku britské Jihovýchodní dráhy tehdy zmizelo zlato za 12 tisíc liber. Nezdá se to mnoho, ale v přepočtu by to dnes bylo kolem 32 milionů korun. Zlaté mince vážící dohromady 102 kilogramů, měly sloužit jako žold pro britské vojáky bojující v krymské válce.
Britská vláda je tehdy posílala poněkud komplikovanou cestou přes doverský kanál do Francie, pohyb zlata po železnici však měl rizika případné krádeže spolehlivě eliminovat. Kromě jiného tento poklad chránily nedobytné patentní pokladny v pancéřovaném poštovním voze, samozřejmě též drážní zřízenci. To se ukázalo být chybou.
Iniciátorem loupeže se totiž stal právě někdejší drážní zaměstnanec William Pierce a zapojil se do ní i stávající pracovník James Burgess, zodpovědný za bezpečnost zásilek. A navrch William Tester, který měl díky své práci ve stanici London Bridge informace o přesunech cenného zboží i rotacích dozorčích služeb. Doplnil je padělatel James Townsend Saward. Sebevědomým mozkem celé loupeže se stal profesionální zločinec Edward Agar, v partě byla i jeho přítelkyně Fanny Kay.
Agar si dělal na zlato zálusk více než rok, ale k cíli jej přiblížil až kontakty uvnitř železnice. Vyzvěděl detailní itinerář cesty, získal otisky bezpečnostních klíčů. Samotnou loupež pak provedl Pierce, během cesty zlatého vlaku z London Bridge do Folkestonu. Padělanými klíči odemkl trezory a zlato nahradil sáčky s olověnými kulemi. Krádež tak zůstala nezpozorována, protože váha pokladen během přepravy zůstala, až na jednu bednu, téměř stejná. Neautentického vyvedení ochranných voskových pečetí si nikdo nevšiml.
Lidé z přepraví společnosti Messageries Impériales, majitelé dráhy i britští vyšetřovatelé měli zamotanou hlavu. Podezřelých lidí, kteří s trezory během cesty manipulovali, na anglické a francouzské železnici, na lodi přes Lamanšský kanál i v přístavech, byly stovky.
Dokonalý zločin však nakonec potopila nejprve nešťastná náhoda a poté interní kolaps. Agar se neúmyslně, byl vedený dokonce jistou šlechetností, připletl k padělání šeků a byl odsouzený k deportaci do Austrálie. Piercovi mu slíbil, že jeho podíl z loupeže předá Kay. Když to neudělal, pozadí loupeže vyzradila, a když se o kumpánově zradě dověděl za oceánem Agar, přidal se se svou výpovědí.
1873 Příliš ambiciózní plány Jesseeho Jamese
Elegance a čistota provedení, se kterou byla spáchána první železniční loupež v Evropě, se nedá srovnávat s praxí v Americe. Průkopníkem v přepadání vlaků se tu stal univerzální bandita Jesse James, který svou první zkušenost s útokem na ocelového oře získal během masakru v Centralii.
Na konci září 1864 tam partyzáni podporující více sami sebe než konfederační zájmy zaútočili na vlak, převážející raněné a neozbrojené unionistické vojáky. Padlých a raněných bylo dvaadvacet. Mezi útočníky, kteří přehradili koleje, byl tehdy i James. Výčitkami nejspíš netrpěl, nabral tu cenné zkušenosti. Poprvé je pak zužitkoval při originálním pokusu o únos celého vlaku ve státě Iowa o devět let později.
Jeho plán nebyl zrovna jednoduchý: Přepadnout hradlo u staniční budovy, zmocnit se drezíny se stavebním vybavením. Přetnout stávající vedení tratě a převést celý vlak po několika gangem dostavěných kolejích až k železniční spojce, ústící do přilehlého údolí. Ve správný čas přehodit výhybku a tím celý vlak Pacifické dráhy odvést na místo, slepou kolej, odkud nebude úniku. A tady konečně v poklidu a beze svědků provést přepadení poštovního vozu, v němž měl dlít zlatem naditý trezor U. S. Express Company.
Pověst, kterou si Jesse James vysloužil, realitě neodpovídala, byl jednoduše pouze zločincem.
Patřily jim, zromantizovaným hrdinům lidových zkazek. Zbraně a další artefakty bandy Jesseho Jamese
Ano, bylo to celé poněkud přeexponované. Záhy se také ukázalo, že členové Jamesovi tlupy jsou prašpatní stavitelé železnic. Proto se místo odvážného únosu vlaku spokojili s jeho ne až tak elegantním vykolejením.
Zahynul přitom jeden mašinfíra a několik pasažérů bylo raněno. Kýžené kořisti se však lupiči stejně nedočkali. Místo 75 tisíc dolarů ve zlatě totiž sejf nesl pouhé dvě tisícovky. Dodávka zlata se totiž zpozdila u odesílatele. Bandité se tedy museli spokojit s oloupením pasažérů.
Hodí se zmínit, že Jesse James tehdy ještě nebyl zločineckou celebritou Divokého západu. Stal se jí až tímto přepadením. Celou akci totiž prováděli členové jeho tlupy v maskách, které měly připomínat tehdy na Jihu potlačované hnutí Ku-Klux-Klanu. Proto si kousek lupičů získal takovou pozornost. Zvláště obyvatelům jižních států jejich odvážný čin imponoval a James byl vykreslován jako hrdinný Robin Hood.
O jakékoli hlubší motivy mu však vůbec nešlo, což dokázal dalšími přepadeními bank, dostavníků a opět vlaků. Ve státě Alabama provedl nejméně dvě vlakové loupeže, další v Missouri. Jeho živností byl zločin, nikoliv politika.
Byť se stal nezpochybnitelnou ikonou Divokého západu, jeho konec byl neslavný. Zastřelil jej Robert Ford, nováček jeho vlastního gangu. Chtěl si tím vydobýt beztrestnost a tučnou odměnu, vypsanou na hlavu desperáta Jamese.
1877 Gangsteři, kteří měli chvilku štěstí
Ve stínu této zločinecké legendy a iowské vlakové loupeže neprávem zůstává ve stínu kriminální počin banditů z Black Hills, ke kterému došlo v roce 1877 v Nebrasce. Možná proto, že šestičlenný gang Sama Basse tehdy ve svých plánech necílil přímo na poštovní vagon a k pohádkové kořisti se dostal vlastně omylem.
Bassova myšlenka byla prostá: i ten nejrychlejší vlak jednou musí zastavit, aby nabral vodu a uhlí. A zrovna taková nakládka čekala i soupravu společnosti Union Pacific u malé železniční stanice v Big Springs. Bass a jeho kumpáni se nehonili za vlakem, počkali si, až tu hodinu před půlnocí sám zastaví. A pak s namířenými kolty vstoupili dovnitř.
Sam Bass byl lupičem, zločincem. Zemřel v roce 1878 , přesně v den svých sedmadvacátých narozenin. Při přestřelce se strážci zákona
Necelých 450 dolarů v cennostech, o které obrali ospalé pasažéry, by jim nejspíš stačilo. Jenže si povšimli velkého trezoru. Byla to zásilka nových zlatých dvacetidolarovek zaslaných ze státní mincovny v San Francisku na východ. V přepočtu na dnešní koruny tam bylo 26 milionů. V rozrušení přehlédli i neméně nadité truhly se stříbrem a starými bankovkami.
Co původně mělo být malým zpestřením lupičů, se rázem stalo jejich nejvyhlášenějším počinem. Neradovali se z něj však dlouho. Do osmi dnů byla většina členů tlupy pochytána nebo zahynula v přestřelkách s vojáky, kteří se vydali v jejich stopách. Samu Bassovi vydrželo štěstí až do Texasu, kde o rok později padl během přestřelky s detektivy Pinkertonovy agentury a Los Diablos Tejanos, obávanými texaskými rangery. I když se to hollywoodským scénáristům nejspíš nelíbí, právě postup banditů z Black Hills asi nejlépe ilustruje metodiku tehdejších železničních lupičů. Žádné stíhání vlaku na koních a riskantní přeskoky ze sedel, jak vidíme ve westernech, se nekonaly.
Většinou se útočilo na zpomalený či úplně stojící vlak. Přepravní společnosti Wells Fargo a American Express Company na to reagovaly zesílením kostry poštovních vagonů do podoby nerozborných pevností. Fungovalo to. Mezi lety 1890 až 1900, ve zlaté éře banditů, zaznamenávaly železniční společnosti každoročně kolem 20 až 30 pokusů o loupež ve stylu Jesseho Jamese. Nutno dodat, že neúspěšných. Ani vynucené zastavení soupravy totiž nevedlo k efektivnímu zdolání trezorového vagónu, který se navíc ježil brokovnicemi členů ostrahy.
