Bitva, v níž Američané porazili Američany
Války přinášejí i absurdní, groteskní momenty. Tragičnost zabíjení je jen zvýrazní.
K vítězství ve válce mezi Kanadou a USA se od roku 1812 hlásí obě země. Ale není pochyb o tom, že v jednom z mnoha jejích soubojů, v bitvě u Stoney Creek, dostali na zadek hlavně Američané. A mohli si za to sami.
Americká armáda šla tehdy na zteč až příliš sebevědomě. Převahu nad Kanadu bránícími britskými červenokabátníky a jim pomáhajícími domorodci měli pětinásobnou. Nepočítali však s tím, jaký zmatek vyvolá vřava na bojišti. Situace se pro ně rychle stala nepřehlednou. Americký brigádní generál John Chandler se od poslů dozvěděl, že zvláště tuhá řež probíhá na výšině u Burlingtonu. V místě, kde měli rozestavěné dělostřelectvo. A proto tam vyrazil koordinovat obranu. Pěšky – kule mu cestou zabila koně.
Jenže než na místo dorazil, pozici dobyli Britové. Ti sice obranu zkoordinovat chtěli, ale ne s jeho pomocí. Zajali ho. A kanóny obrátili proti Američanům. Burácení americké artilerie, která ovšem z kopce kosila Američany, záhy přilákalo na místo druhého amerického brigádního generála, Williama Henryho Windera.
Salt Creek. Tady se americké armádě opravdu nevedlo.
Chtěl americkým dělostřelcům vysvětlit, že pálí do vlastních. Až pozdě zjistil, jak se věci mají. I on skončil jako zajatec. Britové tedy, byť v oslabení, dokázali zadržet oba vojevůdce, kteří proti nim vedli ofenzivu. Drama tím však zdaleka neskončilo. Protože by červenokabátníci nedokázali pozici proti přesile udržet, děla záměrně poškodili a stáhli se.
Kopec pak brzy obsadil odřad amerických vojáků. Vzápětí se dostali do palby dalšího amerického oddílu – jednotky, která pořád ještě pracovala s informací, že výšinu dobyli Britové. Boj Američanů proti Američanům zuřil další hodinu, nakonec ho rozhodoval útok na bodáky. Po něm Američané zjistili, že přišli nejen o děla, ale i dva nejvyšší velící důstojníky a už hodnou chvilku válčí sami se sebou.
Kanonáda vyzněla jako uvítací salva
Posádka lodi USS Charleston. Ani toto válečné plavidlo nemělo jen šťastné dny.
Španělsko-americká válka trvala „jen“ 109 dní, ale i tak stačila vyprodukovat jeden z největších trapasů vojenské historie. A těžko říct, pro koho byl nesnesitelnější.
V dubnu 1898 se k pobřeží tehdy ještě španělského Guamu přiblížila čtvrtina chlouby amerického vojenského námořnictva, křižník USS Charleston. Proč čtvrtina? Byla to v pořadí teprve čtvrtá ocelovým pláštěm chráněná loď, vyrobená v amerických loděnicích. A právě úspěch její mise proti Španělům měl ve Spojených státech ospravedlnit nemalé výdaje na stavbu dalších takových plavidel.
Zadání to sice bylo prosté, ale poněkud herkulovské. Kapitulaci celého ostrova měla zničující síla hlavní na křižníku zajistit do dvou dní. Hned po zakotvení na tom také začala pracovat – salvou z třinácti děl na palubě, zacílenou na pobřežní pevnost Santa Luz.
V reakci na to se od pobřeží vydala k USS Charleston loď se španělským pověřencem, který si vyžádal vstup na palubu. Američané s neskrývaným potěšením očekávali okamžitou kapitulaci, ale rozpačitý vyslanec jim místo toho poděkoval. A omluvil se, že jim z pevnosti nemohli děly odpovědět stejně uctivě – neměli dost střelného prachu. Snad kdyby jim američtí námořníci nějaký zapůjčili?
Chvilku trvalo, než se to vysvětlilo.
Španělská vláda totiž vůbec nepovažovala za nutné informovat guvernéra Guamu o tom, že už jsou se Spojenými státy americkými vlastně ve válce. A ona kanonáda čtvrtiny celého amerického námořnictva byla tak „zničující a přesná“, že ji Španělé prostě zaměnili za slavnostní salvu a zábavný ohňostroj. Guam následně Američanům kapituloval, ale spíš kvůli nezájmu své dosavadní vlády než pro zdrcující převahu amerického válečného loďstva.
Rytcův nacionalistický zápal potopil Německo
Lusitania v roce 1907
Potopení Lusitanie bude mít velké následky, bylo zřejmé hned od začátku.
Důvodů, proč Spojené státy americké za první světové války nakonec přešly od izolacionismu a neutrality k přímé podpoře dohodových armád, by se našlo mnoho. Ale pro prosté Američany se stalo tím nejpádnějším argumentem potopení Lusitanie 7. května 1915. Zaoceánského parníku plujícího z New Yorku, kterého osmnáct kilometrů od pobřeží Irska torpédovala německá ponorka U-20.
Tragédii, při níž utonulo 1 195 civilistů, z nichž 128 mělo americké občanství, pohotově zužitkovala britská propaganda. Ukázala na ní ukrutnost, s jakou se jejich protivníci neštítí útočit ani na neozbrojené civilní lodě.
Němci nejspíš mohli celý vojensko-diplomatický incident ustát, kdyby k události zaujali jednotné stanovisko. Teoreticky byli z obliga. Před vyplutím Lusitanie dokonce vydali v americkém tisku inzerát, kterým Američany před zakoupením lodních lístků varovali. Informovali je, že plují do výlučné a válečné zóny. Po potopení lodi se mohli hájit tím, že v podpalubí parníku byla naskladněna munice do pěchotních zbraní, takže úplně nevinná a civilní ona plavba nebyla.
Místo toho však přišli s verzí, že to byla politováníhodná nehoda. Což by Američané nejspíš, s nějakou tučnou reparací, asi snesli.
To by však nesměl mnichovský rytec Karl Goetz vydat zvláštní edici pamětních válečných medailí, které na potopení lodi upomínaly. Při jejich ražbě navíc udělal chybu – spletl se o dva dny. Uvedl datum 5. května 1915. Jedna medaile se pak dostala do rukou Britů, kteří ji rychle předali Američanům. S komentářem, že se medaile rozdávaly námořníkům z ponorky U-20.
To, co se dalo vysvětlit jako „nehoda“, se rázem jevilo coby předem promyšlený plán zákeřných Němců. A na ten Američané odpověděli vstupem do války.
Spojenci o ostrov bojovali sami proti sobě
„Osvobozování“ ostrova Kiska bylo plné zmatků.
Kanadské a americké spojenecké síly se utkaly samy se sebou.
Ozvěny bitvy u Stoney Creek se nepříjemně připomenuly o 131 let později. Za druhé světové války, když se Američané a Kanaďané, v rámci spojeneckých sil, rozhodli pro vylodění na aleutském ostrůvku Kiska.
Na akci se mimo jiné podílely, v rámci svého prvního bojového nasazení, elitní jednotky speciálních sil skládající se z amerických a kanadských commandos. Operace Cottage měla za cíl osvobodit střípek souše, který Japonci už jedenáct měsíců okupovali a který mohli teoreticky využít jako odrazový můstek pro invazi na nikým nechráněnou Aljašku. Do vylodění šlo tehdy dohromady 34 tisíc spojeneckých vojáků, očekával se lítý boj.
Neblahá tušení se do značné míry naplnila. Při vylodění 15. srpna 1943 tu padlo 92 mužů. Zraněno bylo okolo 250 dalších a křižník USS Abner Read skončil s fatálním poškozením.
Ten výčet by pro podobně rozsáhlou operaci vlastně nevypadal až tak zle. Při jiných vyloděních se umíralo víc a ztráty bývaly i větší. Nebýt ovšem toho, že ostrov Kiska už nikdo nebránil. Poslední Japonci se odtud stáhli tři týdny před vyloděním. Že je ostrov opuštěný, v zásadě potvrzoval letecký i radiový průzkum. Spojenci toho však nedbali.
Bitevní loď USS Pennsylvania tedy „přes kopec“ bombardovala pobřeží, na němž se už vyloďovaly kanadské speciální síly. Ty dělostřeleckou baráž považovaly za palbu Japonců. Z druhé strany ostrova proti nim postupovali Američané, kteří slyšeli exploze a střelbu za skalním hřebenem. I oni si mysleli, že jsou to Japonci. O kritickou výšinu tedy svedli spojenečtí vojáci boj. Ale sami se sebou. Trvalo to dva dny.
Poté, co se vzájemně přestali častovat minometnou palbou a nastoupili do zteče – a došli hořkého poznání pravdy – stačil ještě najet křižník USS Abner Read na zbloudilou lodní minu. Operace Cottage byla totální fiasko.
Imitace bomb proti imitaci letiště
Úskoky k válce patří. Toto je pokus z americké strany, nepřítele se snažila zmást replikami letounů.
Ten příběh vypadá jako úsměvná smyšlenka. Ale francouzský spisovatel a fanoušek válečné historie Pierre-Antoine Courouble seskládal dohromady 137 svědeckých výpovědí pamětníků, jimiž jeho pravost doložil.
Válečné úskoky: plastové armády a dřevěná děla |
Německá Luftwaffe se v roce 1943 snažila působit silnějším dojmem, než kterým se skutečně mohla chlubit. A součástí kamufláže bylo i budování řady letišť v Německu, která byla stavěna jen na oko. Byla to válečná hra s mnohovrstevnatým výsledkem. V zásadě šlo o to zmást nepřátelské průzkumníky a zvědy, vytvořit zdání vlastní síly a nabídnout bombardérům protivníka klamný cíl.
Nebylo to nic náročného. Stačilo jen udržovat v krajině nějaký podlouhlý rovný průsek nezarůstající vegetací, který se navenek tvářil jako přistávací plocha. Kolem pak postavili pár stanů a hangárů, prázdných cisteren, věží připomínajících vysílače a celé to špatně zakryli maskovacími sítěmi. Aby výsledný dojem podpořili, rozmístili tu dřevěné atrapy stíhacích letadel.
Z výšky to skutečně mohlo připomínat lákavě vypadající cíl, na němž by spojenecké letectvo zbytečně vyplýtvalo z výšky shazované nálože. Jen v okolí Postupimi bylo takových falešných letišť kolem tuctu. Spojenci však lest rychle prohlédli a dali to Němcům jasně najevo.
Jak potvrzují zdroje, které mezi německými i spojeneckými veterány sesbíral Courouble, americké bombardéry na tato letiště skutečně zaútočily. Častovaly je však bombami ze dřeva. Dali tak Němcům velmi sarkastickým způsobem vědět, že vědí. Tedy nejspíš, protože o kompletní znění tohoto příběhu se stále vedou zanícené spory.
Největší škody před atomovkou si Japonci udělali sami
Musaši byla chloubou japonského loďstva.
Nebýt události z 9. srpna 1945, která zdevastovala celé Nagasaki, prošlo by japonské město druhou světovou válkou fyzicky téměř nezasažené. A to i přesto, že bylo významným průmyslovým centrem oblasti i klíčovým přístavem. Největší zaznamenanou škodu na životech a majetku si tam, před tragickou atomovou explozí, napáchali sami Japonci.
Došlo k tomu 1. listopadu 1940, když na vodu spouštěli vlastní bitevní loď. Jmenovala se Musaši a byla ve své třídě tím vůbec největším plavidlem, které císařské námořnictvo vytvořilo.
Na délku měřila 263 metrů. Byla tedy skoro dvakrát delší než americká bitevní loď Iowa. Šlo o skutečný kolos, který ovšem admiralita chtěla co nejdéle uchovat v tajnosti. Proto slavnostnímu spuštění lodi z doků v Sasebo kromě dvou tisícovek schválených hostů, armádních hodnostářů, nesměl přihlížet nikdo z místních. Aby snad něco neprozradili.
Obyvatelé byli informováni, že ve městě proběhne protiletecké cvičení a že za žádných okolností nesmí opustit své domovy. Na dodržování nařízení dohlížela armáda i policie v ulicích. Sláva šla podle plánu až do chvíle, kdy obří Musaši „žuchla“ na hladinu a provedla v přístavu otočku. Vyvolala tím jeden a půl metru vysokou vlnu, která se přelila přes hráz, okamžitě převrátila všechny zakotvené malé rybářské lodě a zaplavila všechny domy a sklady na pobřeží.
Výsledkem byl tucet utonulých, desítky zraněných a stovky poničených domů. Zachraňovat se přitom nesmělo, než loď vyplula na širé moře. Utajení bylo přednější.
